Když démon miluje a člověk zrazuje

Když démon miluje a člověk zrazuje

V pekle je hodně zatracených duší, to je fakt, ale zatracený démon je tu všeho všudy jen jeden. Jak je to možné, aby byl démon zatracen? Tak poslouchejte.

***

Toho dne, byla tuším středa, jsme čekali další duši, zase. Takových “dalších duší“ bylo v době úpisů, či smluv s ďáblem, jak chcete, opravdu hodně. Všechny už nás to docela štvalo, mě nejvíc. Pokaždé, když šel nějaký démon poprvé vyřizovat smlouvu, jsem ho musel, na rozkaz “vedení“, tajně sledovat a případně zakročit, kdyby se něco zvrtlo. No nic. Jak už jsem říkal. Čekali jsme další duši a jít pro ni neměl nikdo jiný než já; a Šesemu. „Bezva. Zase někoho hlídat!“ odplivl jsem si a div neroztrhl tu dušičku co mi to oznámila.
Dnešní duše patřila opět králi nějaké tramtárie. Kdo ví, kde to vůbec kraloval. Je to celkem komické. “Svatá“ inkvizice si za takové věci, i neprávem, pálí kde koho, a jejich panovník zatím, no, to je jedno. Stejně se taky budou škvařit v očišťujícím ohni, jen ne na hranici. Nastal čas vyrazit. Odhmotnil jsem se, aby si mé osoby Šesemu nevšiml, a potichu ho sledoval.
Klasika. Král potřeboval nějaký ten kapitál, peklo zas je nejspíš ten, kdo potřebuje královu duši. (S tím nesouhlasím. Má existence by bez ní byla o hodně snazší.) Takže výměna. Jeden by řek, že na tom není co zkazit a druhý, druhý to zkazil.

Do pokoje vklouzla králova dcera. Byla krásná, uznávám, ale co udělala se Šesemem. Kdyby nebyl démon, řekl bych, že se do ní zamiloval takzvaně “na první pohled“. Ještě štěstí, že démon je! Uvažoval jsem.
„Hej, tak dáte mi tu smlouvu?“ vytrhl nás oba z přemýšlení král.
„Ne!“
„Co?“ Co?! V tu chvíli jsem nebyl s to dát dohromady něco víc. Kdybych byl vidět, podobal by se nejspíš můj výraz tomu královu víc, než je mi milé.
„Peníze dostanete, ale chci za ně vaši dceru!“ pokračoval Šesemu.
„Co?“ C..., ne, nebudu se opakovat. Cože?!!
„Vaši dceru králi.“ Zopakoval Šesemu.
„Ale, já, dám vám svou duši, její nemohu.“
„ Nechci její duši! Chci ji tak jak je, tak krásnou.“ C..., jak prosím? Démon se zamiloval do člověka a ještě během takové chvilky? No nazdar! Taky vám to zní absurdně? O mě se v tu chvíli pokoušely mrákoty! No nic. Nebudu přerušovat tak dojemný rozhovor svými keci.
„Aha, už vím, jak to myslíte. Souhlasím, ale pod podmínkou, že zůstanete oba tady na hradě, že ji neodneseš dolů.“ král se zarazil „Doufám, že ti můžu tykat.“
„Můžeš. S tou podmínkou souhlasím.“ Pane bože, vidíš to?! Svou myšlenku jsem málem zakřičel. Ano, byl jsem tam přesně pro tyhle, no, přiznejme barvu, tohle nikdo nečekal, případy. Ano, měl bych zasáhnout. Ale ne, nezasáhnu. Bude lepší, když sám přijde na to, jakou udělal blbost.
„Otče, můžeme si promluvit?“ vypískla princeznička.
„Jistě. Vydrž chvíli.“ Podíval se na Šesema a v cukuletu naslouchal princezně. Odpověděl, nastal další cuklet a vrátil se.
„Takže domluveno?“ ujišťoval se ještě.
„Jistě. Tvoje pokladnice byla naplněna.“
Po těchto slovech se Šesemu vydal za princeznou a společně odešli z místnosti.

Musel jsem to jít vydýchat před hrad. Chápete, vydýchat, takže jsem se musel zhmotnit. Jenže jsem nedával pozor.
„Mamí, mamí, ten pán se tu najednou objevíl!“ ukazovalo na mě jakési sotva tříleté pískle.
„Ale notak! Promiňte pane.“ Přikývl jsem. Jak odcházeli, bylo ještě slyšet něco jako: „Co jsem ti říkala, na lidi se neukazuje! A před hradem už vůbec ne!“ a brekot toho prcka.
Jak jsem tak po nich koukal, zahlédl jsem samotnou princeznu. Musela použít zadní východ. Odhmotnil jsem se a začal ji sledovat. No, kam si myslíte, že ta mrcha šla? Měla jistý krok a za chvíli vběhla do kostela. Tam já z naprosto neznámých důvodů nemůžu. Ne, vážně, prostě mě tam nepustí. Nějaký čas zůstala uvnitř i poté, co ostatní lidé odešli. Na mši zjevně nešla.

Konečně se otevřely dveře. Princezna vyšla z kostela a chystala se k odchodu.
„Počkejte princezno.“ zastavil ji kněz „Tu máte. Věřte a modlete se! Přijdu co nejdříve.“ položil jí do dlaní růženec.
„Děkuji otče. Budu se modlit, ale spěchejte!“
„Budu.“
Kněz zašel zpět do kostela a princezna se vydala domů. Ta to teda vzala hopem. Zadunělo mi v hlavě.

Šesemu seděl s králem u stolu, povídali si. Dodnes tomu nevím hlavu ani patu.
„...to by šlo,ne?“ nahodil Šesemu.
„A nebylo by lepší... Á, dceruško, když už jsi tady, neukázala bys tady Šesemovi jeho nový pokoj?“ obrátil král svou pozornost k princezně, která se právě vrátila.
„Ale jistě. Jdeme?“ usmála se na Šesema.
„Dobře. Dopovíme si to později.“ upozornil Šesemu krále a odešel.
To byl konec. Nevěděl jsem, mám-li se smát nebo brečet. Raději jsem odešel pryč a uklidňoval se myšlenkou, že mu snad za pár dní kněz napraví hlavu. Utábořil jsem se u kostela a čekal a čekal a...

***

Konečně, po třech dnech, vyšel kněz ráno z kostela s jasným vybavením pro, pro co vlastně? Snad pro exorcismus?
Jak jsem ho tak viděl, napadlo mě, kolik dnů mu asi zabere jen ta cesta ke hradu. Dokonce jsem párkrát bojoval s nutkáním ho nakopnout, aby zrychlil. Naštěstí to nebylo tak kritické; do dvanácté hodiny jsme byli u cíle.
Šesemu byl vážně překvapen oním nečekaným návštěvníkem. Kněz vytasil kříž s lahvičkou, no, spíš lahví, svěcené vody a začal. Huhlal ty své latinské bláboly, rozlíval kolem sebe vodu a, snad aby to vypadalo (?), oháněl se křížem. Klasika. Princezna se za ním protáhla a stoupla si k otci, který už notnou dobu sledoval počínání kněze. „Výborně, dceruško, dobře jsi to zařídila!“ promluvil k ní král tak hlasitě, že to i Šesemu slyšel. Nejspíš to byl taky záměr. Šesemu se na ně celý mokrý otočil. Konečně mu to došlo, ten má ale zapalování! Uchechtl jsem se v duchu a dál sledoval vývoj děje. Král si jen odplivnul a princezna vysoukala z hrdla stěží něco jako “Ts“. Nic víc, nic míň. Poté se Šesemu rozplynul. „Amen“ vyprskl kněz a ustal s modlením. Král ani princezna neskrývali vděčnost.
„Jděte otče do pokladnice a vezměte si tam zlaťáků, kolik unesete! Kdybyste cokoli potřeboval, řekněte. Nevím, jak lépe vyjádřit náš dík.“ spustil král.
„Jste štědrý, děkuji, ty zlaťáky postačí.“ Kněz zjevně neměl tucha odkud jsou, jinak by se k těm plíškům asi tolik neměl.
Tam nahoře už jsem neměl co dělat, tak jsem se přenesl zpět dolů. Zhmotním se, a co nevidím. Šesemu stál uprostřed cesty, mokrý, jako slepice, a ignoroval všechny kolem. Při pohledu na něj získala slova “zlomila mu srdce“ nový rozměr. Nemoh jsem ho tam nechat takhle stát. Kdyby jel nějaký kočár, určitě by nezastavil. (Ano, řek jsem kočár, stále slyšíte dobře, peklo je totiž odrazem světa lidí.) No, a já jsem prostě měkota, nemohl jsem ho nechat přejet. Navíc mě trochu hlodalo svědomí. Kdybych to zarazil hned na začátku, nemuselo to takhle dopadnout. Znělo mi v hlavě. Jsme prostě vzoroví démoni podle učebnic; jeden se nešťastně zamiluje a druhému je ho líto. Ale žerty stranou. Bylo to všechno vážný. Nevím, jak to ta mrcha dokázala, ale klobouk dolů. Měli jsme zničeného démona a díru v rozpočtu. Toť vše. Vlastně ne. Taky tím mírně utrpí má pověst, až se to roznese. A ono se to roznese, jako že se Samael jmenuju. Takže alespoň tu duši jsem vážně potřeboval. Násilím jsem Šesema odtáhl z cesty a vyndal mu z kapsy smlouvu, kterou měl přichystanou pro krále. Opustil jsem ho a našel si místo, kde mě nikdo nebude rušit.
Nebylo to těžké. Nějaké to čáry máry, abraka dabra a králův podpis se vyjímal na příslušné kolonce. Podpis jsme měli a porušení smlouvy jakby smet, takže nastal čas, dojít si pro jeho duši.
Byl zrovna ve své pokladnici a užíval si lehce nabyté bohatství. Jak příhodné místo pro smrt. Poklepal jsem mu na rameno. Když vstal a otočil se, ani si nevšiml, že jeho tělo zůstalo ležet na zemi. To mě vždycky dostane.
„Co tu chcete? Kdo jste?“ spustil překvapeně.
„Napovím vám králi. Jsem naštvaný a jdu si pro vaši duši. Už víte?“nahodil jsem výraz, který se mohl vzdáleně podobat úsměvu.
„C, c, co? To nemůžeš! Není...“
„Mě tykat nebudete! Nejsem žádnej Šesemu! A můžu. Copak už nevíte, co jste podepsal a porušil?“ Strčil jsem mu pod nos zfalšovanou smlouvu. Dlouho a nevěřícně ji pročítal.
„A, ale, já, ne...“ blekotal.
„Ach ta paměť.“ Povzdechl jsem si a oči zaměřil na královo bezvládné tělo na podlaze. Pochopil můj pohnutek a podíval se stejným směrem. Jeho pohled napovídal, že kdyby nebyl mrtvý, určitě by se to teď napravilo. Škodolibě jsem se na něj usmál, a chtěl říct nějakou trefnou poznámku, jenže mě zarazilo oslepující světlo, které najednou zaplnilo místnost. Moc dobře jsem věděl, co bude následovat. Anděl. Světlo ochablo a on stál vedle mě.
„Ale, ne! Ty jsi, počkej, vzpomenu si, Michael, že?“ přikývl na souhlas a kousek odemě odstoupil. Fajnovka jedna bílá. „Hele, Michaeli, nechci ti kazit zábavu, ale nemoh bys lézt do zelí někomu jinému? Já ti tu duši nedám! Dole už s ním počítaj.“ Než mohl Michael cokoli odpovědět, chopil se král své zjevné šance. Padl na kolena a začal prosit o svou duši. Málem jsem se neudržel smíchy.
„Pane Bože, Michaeli, prosím, nenechte toho démona, aby mě odvedl! Já, já udělám cokoli! Budu, budu stavět kostely, chodit se každý den modlit a...“
„Mlč!“ zarazil ho Michael. „Říkáš, že budeš stavět kostely, ale za co? Za ďáblovo zlato? Obchodoval jsi s peklem, v nebi už pro tebe není místo! Alegore, je tvůj! Ale příště nefalšuj smlouvu!“
„Samaeli“. poznamenal jsem. Anděl nepochopil.
„SAMAEL, jmenuju se Samael!“ zatvářil jsem se ublíženě. Copak mu nestojím ani za to, aby si pamatoval moje jméno?! Nahodil výraz typu “To je jedno“ a zmizel. Králi spadla čelist. To zjevně nečekal.
„Tak, půjdete dobrovolně nebo budete dělat scény?“ Rozhodl se pro scény, blázen.
„Stráže, ke mně! Slyšíte?! Stráže, haló, slyší mě vůbec někdo?“
„To by stačilo!“ Chytil jsem ho za ruku a přenesl nás dolů. Nějak jsem to z rozčílení špatně nasměroval. Skončili jsme u Erín za domem. To by nebylo nic tak hrozného, kdyby Erín nebyla jedna s těch typicky vlezlých sukub, které vám nedají chvíli pokoj. Jenže ona byla, a stále je, takže jsem se snažil rychle odejít.
„Samaeli! Kam jdeš? Počkej!“ Všimla si mě. Sakra!
„Ahoj Erín. Hele, já fakt nemám NA NIC čas. Musím tady kamaráda uklidit, a víš, jak se v tom systému špatně orientuju!“ Kupodivu to nebyla zas tak velká lež.
„Mám nápad! Zvládnu to rychleji. Když tu počkáš, odvedu ho za tebe.“
„Fajn. Tak čekám.“ utrousil jsem suše a předal krále.
„Slečno, proč to děláte? Pusťte mě. Prosím! Jsem král a můžu vám...“ Ten král byl nemožný.
„Sklapni!“ zasyčela na něj Erín a úmyslně přitom odhalila svůj černý hadí jazyk. To krále uzemnilo. Na chvíli mě napadlo, proč to vlastně dělám, když i sukuby to zvládají líp. Erín už byla z dohledu, tak jsem vzal nohy na ramena.
Jak jsem tak šel ulicí zahlédl jsem Šesema. Byl pořád na tom samém místě, jen seděl na rozvrzané dřevěné stoličce, kterou mu asi někdo podstrčil. Seděl a hleděl do prázdna. Stále nikoho nevnímal a ostatní už si toho taky všimli. Hlavně sukuby se kolem něj rojily a utahovaly si z jeho nepřítomnosti. Nebyly ale samy. Tři démoni, kteří umí číst myšlenky, se mu také intenzivně věnovali. Dostat se do hlavy démonovi dá sice práci, ale v Šesemově případě to nejspíš bylo při nejmenším zajímavé počtení. Nemohl jsem si pomoct, přidal jsem se. Možná jsem ty všechny chtěl hlídat, nebudem si lhát, šlo o sukuby, aby to nepřehnaly.

***

To se dělo před lety. Dnes tam nejsou ani démoni ani sukuby. Našli si lepší zábavu. A já taky. Jen Šesemu tam stále sedí jako tělo bez duše a nevnímá prosby ani křik. Snad jeho duše zůstala někde tam nahoře, v tom dnes již téměř neexistujícím hradě. Sám nechápu, jak je to možné. Jak může tak dlouho truchlit pro ztracenou lásku. Lásku, kterou démon většinou ani nepozná. Tak to dopadá, když démon miluje a člověk zrazuje.

„Už musíme jít Same!“
„Jasně, Erín, hned. Ocenil bych, pane Kroft, kdybyste se o tomhle dále nešířil. Potřeboval jsem to jen někomu říct, ne informovat svět. Stejně vám to nikdo neuvěří!“
„Jistě.“
„Tak sboh..., nashledanou.“

***

„Vím, že mi nebudete věřit, sestro, ale poté, co jsme se rozloučili se prostě vypařili. Oba!“
„No. Víte, je to dost...“
„Slečno Yangová! Nejste tu jen pro jednoho pacienta!“
„Jistě doktore. Omluvte mě.“ Sestra pohlédla na pacienta, ten přikývl.
Ve vedlejší místnosti zazvonil telefon.
„Yangová, zvedněte to!“
„Hned: Psychiatrická léčebna Bohnice, čím posloužím?“
_________________________________________________

Pozor
Osoby v mé povídce mají se skutečnými osobami pokud vím společného jen velmi málo nebo vůbec nic! Nesvalujte proto jejich prohřešky na ty skutečné a naopak :,).