Je ticho bílé

Vycházím z domu pln odhodlání a vločka spadla mi přímo na špičku nosu, zima navlékla na pláň strašidelnou bílou paní, rozvášněnou hejnem černých kosů.
Je ticho a přece slyším, jak vločky dopadají na vrstvu již zmrzlého sněhu. Zima, která zebe až do morku kosti a přitom vlídně mě hladí po tváři. Jako láska, co padá z nebe a až ji chytím, rozpustí se mi pod touhou a něhou a pomalinku mě opouští, když už pohledem vzhůru čekám na další, tentokrát takovou, která se nerozpustí.
Kráčím po předem vyšlapané pěšině, ve tmě, jen měsíc mi udává směr, jako bych se do snu ponořil a probudit se neuměl. Svlékl jsem se ze všech šatů a sešel z pěšiny do hlubokého lesa, lehl jsem si do sněhu a bez chladu, cítil jsem, jak mé srdce plesá.
Pohlédl jsem opět k Pánu, abych se podíval na hvězdy padající z nebe, z nenadání, leč přál jsem si to dávno, chytl jsem, lásko, tebe. V tom vichr odvál tě za ten, pak za onen strom, já brodil se sněhem, abych tě získal zpět, všude ticho bílé a já nahý tvor, chtěl chytit tě a dát ti k nohám celý svět.
Zmizelas mi na vrcholu jedle a já šplhal vzhůru, zůstaneme navždy spolu, nevnímajíc ostrou kůru. Krev mi tekla z pod mých šlapek, marný pláč pro těch pár kapek, až na větev, co mohutně se houpá, láska je krásná, ale hloupá. Natáhl jsem k tobě ruku, větev náhle utrhla se, na zem spadl jsem na tebe a tys do mě vtělila se.
Příjemný pocit, všude ticho. Jen špičky zasněžený stromů se lehce kymácely pod jemnými poryvy větru, nahý jsem a přeci ležím pod hvězdami s vyraženým dechem a oblečen v bílém svetru. Na chvíli oči zavřu, abych se vnořil do světa mé sněžné víly, nechtěla se mnou být, chtěla mě ze snu vypudit, náhle začaly ubývat mi síly.
Chromý, jako v agonii, údy mávám jako ďábel, místo toho bezútěšně objevil se bílý anděl. Vznesl se a ty s ním, zmizelas mi v nenávratnu, každý další hloupý rým, píši dolů na papír a pak náhle ruce zatnu. Řev, pro ten cit, pro tu krev, pro co žít, pro malinkaté štěstí, které mizí pod souhvězdím. Luna za mrak hladce couvá, chce jít spát, už začne den, jako každý člověk někdy doufá, že bude láskou nalezen.
Oko lehce pootevřu, všude teplo, na lásku už nevěřím, sny jsou někdy nebe, peklo, poschované do peřin. Okno mrazem okorané, setřu matně rukávem, co má se stát, se tak i stane, i když v čase nepravém. Pohled dolů na pěšinu, myšlenku mi vloudil zpět, vlastní stopy v stromu stínu, bloudím světem, pro náš svět.