Starý Dům- Prolog

Je noc. Stojím si na kraji rybníka, s cigaretou v ústech. Kapky jemně rozčeřují hladinu a stékají mi po tváři. Vše se zdá jako zpomalené. Vítr tiše hučí v korunách stromů a má cigaretka svítí rudým světýlkem. Po chvíli stání si uvědomím, že mě vážně bolí nohy, což donutí mé tělo sednout si do trávy. Chvilku jen tak civím do země, ale nakonec něco zvláštního donutí mé oči vzhlédnout, na kopec u rybníka. Zvláštní, až do teď jsem si myslel, že tam nic není. Ale nyní tam žhnulo světlo v oknech jakéhosi podivného domu. Ten dům mě přitahoval a jen těžko jsem od něj odvracel zrak. Podívám se na hodinky, které ukazují čas, tak akorát na to abych už šel domů. Zvednu se a pomalu kráčím pryč. Ale mé kroky mě nezavedou domů, nýbrž na kraj toho kopce. Ani nevím, jak jsem se sem sakra dostal. Podívám se nahoru k domu. V okně stojí jakási postava, ale z téhle vzdálenosti nevím, jestli mužská či ženská.
Zvědavost mě táhne blíž. Po pár metrech začínám rozeznávat plot a zahradu. Sáhnu na kliku od dvířek. Nejdou otevřít a tak plot přeskočím. Přibližuji se ke dvěřím od domu. Ohlednu se k oknu ale už tam nikdo není, ale světlo stále svítí. Ve chvíli kdy jsem od dveří jenom pár metrů, samy se otevřou. Jemně do nich zatlačím, až se otevřou dokořán. Přede mnou je dlouhá chodba, jemně osvícená, na jejímž konci je zrdcalo. Něco mně k němu táhne. Stále se podivuji, že i když jsem od zrdcadla pár kroků tak mě ještě nikdo nezpozoroval. Pomalu natahuji ruku a se mnou i můj odraz. Ve chvíli kdy se zrdcadla dotknu, tak se za mnou v odrazu objeví další postava. Je jako kdyby nějaká víla. Dlouhé blonďaté vlasy jí splývají až k bokům a jemně září ve světlu svíček, které osvicují chodbu. Modré oči se do mě zabodávají a světle rudé rty se pohybují v jakémsi rytmu, jako kdyby mi chtěli něco sdělit. Ale hlas jako kdyby se nesl z velké dálky. Ale tón hlasu jako kdyby mne okouzlil. Nemohu se pohnout. Ani když vidím, že se pomalu propadávám do svého odrazu. Postava, ona víla, se k mně přibližuje. Dotkne se mého ramena a následně mě obejme. Podívám se kolem sebe, ale nikoho nevidím, přesto cítím ten chlad, či teplo co z ní sálá. Její ruka mě hladí po mé paži a pomalu sklouzává k mé dlani, která se dotýká zrdcadla. Naše prsty se propletou. Zdá se mi, jako kdyby mě do toho zrdcadla vtahovala.
Zdá se mi? Ne, to je skutečnost. Má ruka byla opravdu až po loket v zrdcadle. Snažím se tomu odporovat. Pohltí mě strach. Snažím se odtrhnout, jak jen můžu, ale zdá se, že to není nic platné. Zrdcadlo se ani nehne a já jsem čím dál více vtahován. Každopádně, čím víc jsem pohlcován, tím líp slyším hlas oné ženy. Ta touha slyšet ten hlas, mě nutí, prosí, přikazuje mi, abych se podvolil. A já se podvoluji. Nevzdoruji, naopak, snažím se dovnitř dostat čím dál rychleji. Většina mého těla je uvnitř. A já slyším ten hlas zřetelně. Říká mi: „Zachraň mě, odolej té touze.“ Ale v tu chvíli už je pozdě. Jsem vtažen do světa zrdcadel a není cesty zpět.