Podivný deník-kapitola 3 - Výprava do Novohradských hor

Uběhl den a příhody z deníku nedaly Jakubovi klid. Neustále o nich přemýšlel. Byl to jen hloupý žert, nebo se to skutečně stalo? Nedokázal myšlenky pustit z hlavy. Nakonec se rozhodl, že se do Novohradských hor vypraví a pokusí se celé věci přijít na kloub.

„Mami, pojedu na pár dní pod stan.“ Tuto větu slýchávala Jakubova matka často. Jakub rád cestoval a toulal se po okolí s batohem na zádech. Ani ji nezarazilo, když tu větu uslyšela i dnes. O Jakuba se nebála, brala ho jako rozumného kluka, který se dokáže o sebe postarat. Občas jezdil s kamarády, občas sám. Měl rád toulky a objevování nových míst.

Matka Jakubovi nebránila. Když se ho zeptala, kam jede, odpověděl jenom, že do Novohradských hor a víc nic. No jo, náš syn je občas skoupý na slovo, pomyslela si.

„Kam jedeš?“ zeptal se Jakuba Davídek, který sledoval, jak si jeho starší bratr balí batoh.

„Chci jet do Novohradských hor.“

„A co tam? Můžu jet s tebou?“ nedalo Davídkovi. Na to mu Jakub nic neřekl, nechtěl malého brášku zbytečně děsit. Jenom krátce naznačil, že to je výlet pro velké kluky a že si na takové výpravy bude muset ještě počkat.

Nazítří ráno odjel Jakub vlakem z domova z Českých Budějovic do Kaplic. Cesta vlakem trvala necelé dvě hodiny. Před polednem se ocitl na nádraží v Kaplicích.

Podle deníku bydleli dřevorubci v Malontech, které leží odtud dobrých deset kilometrů. Do odpoledne by tam měl být a spát by mohl v lese za vesnicí, napadlo ho. Na cestu mu svítilo červencové slunce, prázdniny mu sotva začaly, co víc si mohl přát. A tak se vydal na cestu.

Do Malont mu chůze zabrala dobré tři hodiny, když tam odpoledne došel, cítil už únavu v nohou. Vesnice byla neveliká, pár domů a liduprázdno. Rozhlížel se kolem, když tu kolem něho procházela starší paní.

„Hledáte někoho?“ zeptala se.

„Dobrý den,“ odpověděl Jakub. „Potřeboval bych dřevorubce.“

„Chcete s něčím pomoct? To jo, chlapy tady máme šikovný. Tak pojďte se mnou, za jedním z nich vás zavedu.“ Paní vypadala velice přátelsky. Jakub oné vesničance neřekl, proč dřevorubce hledá, asi by ho považovala za blázna. Šel mlčky s ní.

Celá vesnice působila dojmem, že se tu každý s každým zná a že tu spolu všichni dobře vycházejí. Ani není divu, Malonty byly jednou z posledních vsí nedaleko státních hranic.

Zavedla Jakuba do hospody, kde oslovila jednoho muže stolu. „Franto, vedu ti jednoho kluka. Něco by od tebe potřeboval.“