Podivný deník-kapitola 4 - Vyprávění

Dřevorubec Franta byl veselá kopa. Nešetřil úsměvy a vtipy. Z jeho tváře vyzařoval optimismus a dobrá nálada.

„Co bys potřeboval?“ zeptal se Jakuba, který si sedal ke stolu. „Teď dělám do truhlařiny. Můžu ti udělat stůl, jakej si jen budeš přát. Nebo židli, nebo skříň. Jen si řekni. A za pakatel.“

„Nejde mi o nábytek,“ narovnal se Jakub. „Chtěl bych, kdybyste mi něco vyprávěl.“

„Vyprávěl?“ zasmál se Franta. „No, nejsem sice žádnej Erben, ale zkusit to můžu.“

„Počkejte,“ přerušil ho Jakub. „Potřeboval bych slyšet konkrétní příhodu. Jak jste byl s jistým Tondou a ještě jedním dřevorubcem v lese kácet stromy.“

Frantovi zmizel úsměv z tváře.

„Chtěl bych vědět, co se tam stalo,“ dodal Jakub.

Franta, jinak veselý, zvážněl. Nahnul se přes stůl k Jakubovi a potichu se ho zeptal: „Odkud tohle víš?“

„Z deníku toho třetího, co tam s vámi byl.“

„Tys ten deník našel? A kde?“

„U nás v Budějovicích na skládce.“ Po téhle větě se Franta opřel o opěradlo židle a kývl na hospodského, aby mu donesl ještě pivo. Když ho dostal, začal Jakubovi vyprávět.

„Nemůžeš se divit, že jsem se tak lek. Už jsme to lidem vyprávěli, ale nikdo už o tom nechce mluvit. Je to příliš čerstvý.

Ten, co si vedl deník, byl Jindra Kropenáč. Byl pověřenej, aby si ved deník o pracích v lese, abychom věděli, jak na tom jsme s těžbou. Pomáhalo nám to. Pak tam začal psát i ty příhody, který se nám staly. A to se neměl nikdo dozvědět. Když jsme se vrátili z lesa, stejně jsme to každýmu řekli. Nešlo mlčet.“

„A co se tam vlastně stalo,“ nedalo Jakubovi.

„To snad víš, když jsi to četl.“

„To jo, ale některý věci mi nejsou jasné.“

„Dobrá, tak ti to řeknu,“ Franta se napil piva a pokračoval. „Pracovali jsme v lese blízko Kamence. To je kopec asi patnáct kilometrů odsud, těsně u hranic. Měli jsme pokácet víc jak stovku stromů na nábytek. Abychom nemuseli každej den domů, postavili jsme si v lese chatu a přespávali tam.

Po několika dnech jsme našli nedaleko stopy jako od medvěda, ale ten už tady dávno není. Tak nám to bylo divný. A další noci jsme u chalupy slyšeli kroky. Nejdřív je slyšel jenom Tonda, my mysleli, že zase chlastal, ale další noci jsme to slyšeli všichni. Tak jsme začali držet hlídky. Každou noc nás ty kroky budily a ještě k tomu takový divný skřeky, fakt jsme to nikdy dosud neslyšeli. Báli jsme se vyjít ven. Fakt nevím, co to bylo.

Jindra si z nás pak dělal srandu, že jsme byli úplně podělaný, ale on se bál taky, jen to nechtěl přiznat. Poslední noc, to bylo nejhorší. Vzbudily nás příšerný rány do chaty. Báli jsme se, že se rozpadne. A zase ty skřeky, ale fakt hrozný. A pak, nekecám, jsme viděli dvě černý ruce, jak se natahujou okýnkem dovnitř a šahaj kolem sebe. Jindra popad sekeru a bouchnul do nich. Ty ruce zmizely, ale rány nepřestávaly. Pak to rychle utichlo a byl pokoj.

Ráno jsme se s Tondou zbalili, že půjdem pro jídlo, protože už nám docházely zásoby. Jindra že tam zůstane a pohlídá to. Když jsme dorazili do vesnice, hned jsme to každýmu řekli. Nejdřív nás považovali za blázny, ale pak nám dali za pravdu. Náš kronikář totiž podobný případy v minulosti našel. Tak nám starosta a ostatní zakázali se do lesa vrátit.“

„A co deník, který si ten Jindra vedl?“

„Jindra nám ho dal, protože ho měl plnej a že začne psát novej. Když jsme o těch divnejch nocích všem řekli, tak se pak o tom každej nechtěl dál bavit. Lidi se tady dost bojej. A já měl strach taky, tak jsem se rozhod, že se toho deníku zbavím. Krátce potom jsem jel za tetou do Budějovic a tam jsem zjistil, že ho furt mám, divil jsem se, že jsem ho dávno už nespálil v kamnech. Tak jsem ho vyhodil do nejbližšího koše.“

A koše sypou na skládku, došlo Jakubovi. Na celém vyprávění byla spousta nejasností.

„A když jste se vrátili, nesháněl se po tom Jindrovi někdo? Manželka, rodiče?“ ptal se Jakub.

„Jeho rodiče žijou kdovíkde. A manželku on nemá. Umřela před pěti lety a Jindra se s tím nedokáže srovnat.“

„A váš kolega Tonda? Mohl bych s ním mluvit?“

„Tonda?“ a opět se po dlouhé době vrátil Frantovi úsměv na tvář, „ten si našel nedávno jednu pěknou kočku a teď se za ní odstěhoval do Krumlova.“

Franta vzhlédl a uviděl pana starostu. Zamával na něj. Starosta přisedl k jejich stolu.

„Tadyhle mladej,“ ukazoval Franta na Jakuba, „se sem přijel zeptat na Jindru Kropenáče. Přijel až z Budějovic.“

Starosta byl zavalitější postavy a přes obroučky svých brýlí se přísně díval na Jakuba.

„A co byste o něm chtěl vědět?“

„Napadlo mě, že bych se tam za ním chtěl vypravit,“ řekl mu Jakub.

Starosta se zatvářil překvapeně. „Vám snad, mladíku, přeskočilo. Vy nevíte, proč jsem zakázal ostatním, aby tam chodili?“

„Vím,“ odpověděl Jakub, „ale třeba je to jen mýlka. Třeba tam ten Jindra čeká na zásoby.“

„Pokud by je hodně potřeboval, tak by si sem už došel.“ V tu chvíli se starosta zarazil. Vzpomněl si, jak před dvěma týdny viděl vracející se dřevorubce vyděšené, jak něco vykládají o podivných tvorech v lese. Na chvíli se zamyslel. O výpravě k dřevorubecké chatě nikdo neuvažoval, protože se báli toho, co slyšeli ve vyprávění. Nejprve mysleli, že kdyby byla záležitost akutní, určitě by si Jindra do vesnice došel. Ale on se neobjevil. Zásoby, které v chatě měl, mu mohly vystačit na tři až čtyři dny. Proč se tedy dosud neobjevil?

„Znal jste Jindru Kropenáče?“ pokračoval po chvíli starosta.

A tak Jakub všechno panu starostovi pověděl. Jak našel na skládce u nich doma deník, jak si ho přečetl a jak dostal chuť přijít celé záležitosti na kloub. Nakonec dodal: „Třeba to bude jen nějaký omyl, ale moc by mě to zajímalo.“

„Mladíku,“ pokračoval starosta, „je zvláštní, že se staráte o neznámého člověka, ale musím připustit, že můžete mít pravdu. Chvíli jsem přemýšlel a je mi divné, proč se dosud neukázal. Vy byste chtěl jít za ním?“

„Ano.“

„A víte, že to může být nebezpečné?“

„Ano, to vím.“

Tak se se starostou dohodli, že další den ráno půjdou do lesa za dřevorubcem Jindrou. Noc, že Jakub stráví u kronikáře Bratříčka, který se tomu vůbec nebránil.