Podivný deník-kapitola 5 - Do nitra lesa

Další den ráno svítilo slunce a paprsky se opíralo do okna pokoje, kde Jakub spal. Probudil ho sluneční svit, který mu mířil přímo do tváře.

Dopoledne se shromáždilo na návsi pět lidí. Jakub, dřevorubec Franta, kterého se nakonec podařilo přimět k tomu, aby šel s nimi, a tři další z místního spolku dobrovolných hasičů. Byli to snad jediní, kteří se odvážili hledat posledního dřevorubce. S sebou si každý nesl batoh s potřebnými věcmi, jako bylo jídlo, nutné oblečení, plachta proti dešti a deka na noc, kdyby byli nuceni v lese přenocovat. Krátce na to vyšli cestou přímo k vrchu Kamenci.

Neuběhly ani dvě hodiny a byly v Pohorské vsi. Za sebou už skoro polovinu cesty. Ves to byla malá. Stálo tu jenom pár chalup. Nikdo ven nevycházel, což bylo zvláštní, zrovna v tak hezký letní den.

Z Pohorské vsi je ještě čekalo dobrých dvanáct kilometrů. Cestu si krátili vyprávěním anekdot, hlavně Franta se činil a všem se tak zlepšovala nálada. Čím víc se však blížili k hledanému místu, tím víc se optimismus vytrácel. Franta, do té doby veselý, stal se najednou zamlklým a mluvit se mu moc nechtělo. To už se nořili hlouběji do lesa, slunce ubývalo a pomalu všechny obklopovala lesní temnota.

„Jak je to ještě daleko,“ zajímalo Jakuba.

„Asi pět kilometrů,“ odpověděl tiše Franta. Dala se na něm pozorovat nervozita. Vracel se do míst, kde zažil podivné noci. Nejraději by se otočil a vrátil, ale přede všemi by si to nedovolil. Byl to chlap jak hora a utíkat pro něj nebylo typické.

Prodírali se dál lesem, když tu se Franta zastavil.

„Podívejte,“ ukázal na stopy na zemi. Byly vytlačené do měkké lesní půdy a připomínaly stopy medvěda. Při pohledu na ně bylo každému jasné, že si z nikoho dřevorubci legraci nedělali. Délka chodidla byla větší než lidská a ve stopě našli i pár černých chlupů.

Pokračovalo se dál. V lese bylo ticho, ani ptáci nezpívali.

Ušli dva kilometry, ale Jakubovi se to zdálo jako kilometrů pět. Cesta ubíhala pomalu, vzdálenosti byly větší, než si mohl Jakub myslet. A ještě k tomu ticho kolem.

Po dalších kilometrech oznámil Franta: „Už tam skoro budem.“ Pak se nepatrně otřásl.

Nedaleko od nich se ozval hlasitý zvuk. Křoví za nimi se celá otřásala. Něco se blížilo. Všichni strnuli.

Z houštin vyběhl statný srnec. Vyplašily ho lidské kroky a hlasy a utíkal se schovat do bezpečí. Všem se ulevilo a s mírným úsměvem nad tím, čím se nechali vyděsit, pokračovali v cestě dál.

Skrze stromy však nebylo vidět na oblohu, takže si nikdo nemohl všimnout, že přicházela bouřka. První kapky z nebe je přesvědčily o tom, že by se měli pokusit rozbít tábor a déšť přečkat. Skupinka byla skoro zmáčená, než se schovala pod provizorní přístřešky z plachet.