V dešti.

Když mladý Mráz ráno vstával, ani nemusel koukat z okna jaké je počasí. Kapky deště bubnovaly do skel, vítr houpal korunou stromu, která při svitu blesku vytvářela abstraktní obrazce na stěnách ložnice. S trocha závisti pohlédl na přítelkyni, která roztomile zamuchlaná do deky spokojeně oddychovala. Potichu sešel do přízemí, kde byla malá kuchyň a příjemný jídelní kout. Začal ranní hygienou, koupelnu bere jako přestupní stanici, žádné dlouhé zdržování. Zato snídat, to ano a pořádně, ovšem pokud u toho není Jiřina. Těžko snáší jeho kombinace, třeba chléb s máslem a marmeládou, potom dvě sladkokyselé okurky. To většinou Jiřinka odchází do obýváku. Dnes byl sám s hromádkou škvarků a chlebem namazaným hořčicí, doplněno černou kávou. Při jídle zavolal Petru Brožů, že pojedou autem, zastaví u budky. Fárají spolu na jedné šachtě a jsou i v partě. Většinou jezdí autobusem, protože si mohou dát partičku karet. Dneska se mu nechtělo v tom lijáku jít kilometr na zastávku. Starou škodovku používá jen k cestě na šachtu a zpátky, na delší trasy se její chatrný zevnějšek nehodí. Auto stálo v malém přístavku u vrat, v garáži stál nový Renault. Když vyjel do deště, bylo mu jasné, že těch deset kilometrů bude šichta. Provazce vody a do toho vítr, dávaly zabrat stěračům a občas to s autem pěkně houplo. Na konci ulice v telefonní budce na něho čekal Petr. Na hlavní silnici to měli kilometr, ale muselo se projet asi tři sta metrů lesem. Mráz jel opatrně, déšť houstl a vítr hnal kapky proti autu, stěrače skoro nestačily na proudy vody. Moc toho neviděli, kužele světel končily pár metrů před autem. Navíc měl Mráz pocit, že se před nimi něco motá, kolo nebo co? "Vidíš to taky Petře?" "Co bych měl vidět, já si vidím sotva na špičku nosu." "Ale zdálo se mi, že se před námi motá chlap na kole." "Neblbni, vždyť v tomhle by se na něm ani neudržel." "No jo, asi máš pravdu." Pomalu se blížili k místu, kde začíná les. Boční vítr polevil, o to víc to foukalo proti. Mráze neopouštěl pocit, že něco je před nimi, nejel víc jak třicet. Stáhl boční okénko, aby lépe viděl, sprška vody ho přiměla změnit názor, přesto by přísahal, že viděl část kola. Zavřel okno a v tom samém okamžiku se zastavily stěrače. Neviděli na krok. Mráz zastavil a vztekle bouchl pěstí do volantu. "To je v hajzlu, pitomý stě..", nedokončil větu. Padající strom, který se mihl sotva pět metrů před kapotou, jim sebral krev ze tváří. Vypadali jako dva klauni před představením. Ticho v autě přerušilo rytmické klapání stěračů, pohledy mužů se střetly. "Rozumíš tomu?" Bezradné zavrtění hlavou a menší náznak hysterie, důsledek prožitku, který muži zatím plně nevnímali. Mráz se pokusil otočit auto, aby se mohli vrátit zpět, pojedou druhou stranou, je to o deset kilometrů delší, ale na šichtu musí. Byl hodně opatrný, aby se nedostal na krajnici. Prudce zabrzdil. "Co zas?" "To kolo, ty ho nevidíš?" Mráz stáhl okno, jeho vykulené oči hleděli na prázdnou silnici. "Blbneš, zavři to, budeš celej mokrej.", hejknul na něho Brož. Celou cestu na šachtu si nemohl srovnat v hlavě okamžik, kdy představa muže na kole ho přiměla jet pomalu. Proč přestaly fungovat stěrače a on musel zastavit jen kousek před padajícím stromem. Proč se hned pak zase rozběhly! Ještě v šatně z toho nebyl ani jeden moudrý. "Dneska jsme měli kliku, člověče ty stěrače, to snad zařídil osud." Ani jeden netušil, jak blízko byl Brož pravdě, stejně jako Mráz s tím kolem. Taky byl blízko.