Můj sen a skutečnost

Závan vůně a křik racků. Cítila jsem slanou vodu a vnímala jsem její vlnky. Houpala jsem se na vlnách a voda mi stříkala do obličeje. Zahlédla jsem tolik barev a v okamžiku byly pryč.
Slunce mě pálilo na tvářích a vítr mi pročesávala vlasy.
Celé mé snění přerušil zvonek. Učitelka nám popřála hezké prázdniny a děti se rozutekly domů nebo k vodě. Šla jsem cestou domu, když jsem ucítila zase ten závan cizokrajné vůně.
Lákal mě a pokoušel mě. Volal mě k sobě, ale já nevěděla kudy nebo kam jít. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nic jsem nezáhledla jen černé mraky, které se nebezpečně blížily a hrozily,
že než dorazím domů, budu promočená až na kost, proto jsem přidala do kroku a vzpomínku na vůni jsem zaplašila. Domů jsem dorazila promočená a zmrzlá. Přede mnou stála máma a strkala
mi do ruky kufr. I bratr David měl už zbaleno. Čekal nás týdenní pobyt u moře na opuštěné pláži. Jen písek, slunce a moře.
Cesta byla dlouhá a únavná, ale měli jsme ji už za sebou a nemohli jsme se dočkat, až smočíme nohy do ledově průzračné vody. Když nám táta ale tvrdil, že pláž je opuštěná, tak se mýlil.
Pláž byla plná lidí, aut a stanů. Byly vidět jen hlavy lidí, jak se přemisťují a běhají, mizí a zase se objevují. Našli jsme si prázdný kus místa a hned jsme si ho zabrali. Den utekl rychle a už byl čas jít spát.
Uprostřed noci, když už všichni podřimovali, jsem měla zase svůj sen. Tentokrát mnohem silnější a vytrvalejší. Cítila jsem, jak mi na tvář bubnuje déšť. Stála jsem uprostřed rozbouřeného moře.
Kolem mě probleskávaly odlesky dravých ryb. Blesky šlehaly do vody a rozprskly se o vlnu nebo o kámen. Vítr mi duněl v uších a radil mi, ať uteču, ale já neměla kam. Řítila se na mě obrovská
vlna a já se nemohla hnout z místa. Cítila jsem, jak je silná. Jestli neuteču, nepřežiju. Vlna byla už nebezpečně blízko. Řítila se na mne jako hladovějící smrtka. Strhla mě s sebou do hlubin moře a já
neviděla nic než tmu.
Když jsem otevřela oči, byla jsem v našem stanu a celá jsem se třásla zimou. Zapnula jsem baterku a posvítila jsem si s ní. David byl pryč, nejspíš byl někde na diskotéce a vrátí se až ráno. Stan byl
prázdný, jen u levé stěny se válely batohy a kufry. Zem byla suchá i spacák, jen moje pyžamo a vlasy byly mokré. Vylezla jsem ven. Byla klidná noc bez mráčku. Naši už spali a všichni ostatní cizinci také.
Proplížila jsem se kolem stanů a maringotek. Vylezla jsem na menší skálu a rozhlížela jsem se. Nalevo ode byl tábor, ale napravo se rozprostírala mírně zarostlá pláž. Vypravila jsem k ní. Došla jsem do
středu pláže, když se za mnou pohnul stín. Vedle mě se hned poté pohnul další stín. Potom se všechny stíny daly do pohybu. Hýbaly se nepatrně, ale jistě. Rozběhla jsem se pryč od stínů a tmavých koutů.
Byla jsem už u skály, když se písek začal houpat jako mořské vlny. Písek se pode mnou rozestoupil a já propadla černou dírou, hloub a hloub do temnot. Nic jsem neviděla, když najednou udeřil blesk a
ozářil okolí kolem mě.
Stála jsem na menší ploché skále a kolem mě bylo rozbouřené moře. Hučelo mi do uší a střípky vody se mi zabodávaly do holé kůže. Vítr si se mnou pohrával jako s hadrovou panenkou. Můj sen se
stal skutečností. Bylo všechno tak živé a jasné. Vlny nemilosrdně narážely do skal. Zahlédla jsem bílé zuby obrovských ryb. Za mnou se vynořila obrovská tmavá stěna vody. Byla jako síť, která
mě má chytnout a nepustit. Přikrčila jsem se ke skále a čekala jsem tvrdý nával. Vlna se mě zmocnila a strhla mě s sebou. Vláčela mě a pohazovala si se mnou. Voda mě dusila a drtila mě pod svou váhou.
Pokoušela jsem se nadechnout, ale vždy mě stáhla zpět pod vodu. Kopala jsem a rvala jsem se. Nechtěla jsem takhle odejít , když jsem ucítila tu cizokrajnou vůni, křik racků a jemné hlazení větříku.
Radili mi a dali nový dech do plic. Přestala jsem se škubat a nechala jsem vlnu, aby mě nesla, kam chtěla. Voda přestala být tak studená a drsná. Nesla mě jemně, ale rychle dál. Přenášela mě kolem
skalisek a vyhýbala se korálům. Brzy mě ukolébala ke spánku. Když jsem se probudila, ležela jsem na opuštěné pláži, zrovna vycházelo slunce. A tehdy jsem to cítila. Tu pravou, silnou cizokrajnou vůni.
Křik racků, kteří lovili ryby z moře. Slaná vůně moře a odlesky slunce, které se dotýkalo moře. Přiliv vody mě vždy jemně pohladil. Ještě chvíli jsem ležela a čekala, až se slunce vyhoupne na nebe,
když jsem uslyšela jemné nadpřirozené hlásky. Zpívaly krásnou píseň. Slovům jsem nerozuměla, ale i tak jsem věděla o čem zpívají. V tu chvíli jsem si byla jistá, že jsem viděla něco neuvěřitelného a
krásného, něco co nikdy nezapomenu. Slyšela jsem zpěv mořských panen. Slunce se už nedotýkalo moře a hlasy přestaly. Cítila jsem se čistá a osvobozená. Bylo mi krásně a se štěstím v očích jsem se
vydala k táboru. Tábor už byl na nohou i máma už připravovala snídani.
,, Dobré jitro, zlatíčko, ty máš ale tvrdé spaní. Ta hrozná bouřka tě ani neprobudila. Byla sis zaběhat?" přivítala mě a do ruky mi strčila obložený chleba. Její otázku jsem nechala bez odpovědi.
Někdy i sen se může stát skutečností a já jsem toho živý důkaz. Sen se mi už nikdy nezdál, jen párkrát jsem měla pocit , že cítím slanou vůni moře.