Vanilková příchuť

Potáhl poslední doušek své vanilkové cigarety, zahodil nedopalek ale řádně ho zašlápl svou těžkou, lesklou, černou botou. Koukl vzhů a odhrnul své temně modré vlasy z očí aby viděl měsíc, to co ho nutí zabíjet ty bytosti, lidi. Jeho nadpřirozeně zelené oči se v měsíční záři zajímavě zaleskly, naplnili se hřející tekutinou a jedna slza stekla po jeho bledých lících. Když doputovala k koutku jeho rudých úst, slízl ji ale nebylo to ono, né to co jeho tělo chce po čem jeho vášeň prahne. Chce se toho prokletí zbavit! Ale bojí se, nedokáže to! Jde na konec ulice, uvidí zde stát ženu v rudých šatech. Žena z jeho snů, má dlouhé blonďaté vlasy a neskonale modré oči. Dojde k ní a když se přitiskne na její tělo ucítí blaživé teplo. Jemně jí z krku odhrne prameny vlasů a začne jí líbat na šíji. Žena se nebrání, pod jeho polibky tiše vzdychá a jen ho jemně hladí po zádech a hraje si s jeho temně modrými vlasy. Po několikátém polibku oči může zrudnou a on se zakousne do teplého krku, začne pít její horkou krev. Pomalu se z ní strácí život a ona klesá k zemi. Když dopije poslední kapku její dokonale sladké krve vezme jí do náručí. Co to udělal? Mohl jí milovat a ona by jistě milovala jeho. Vždyť tohlě si vždy přál. Proč se nebránila? Milovala ho? Vzal její neživé tělo k sobě domů. Dal jí na postel a šel k oknu. Bylo pár minut do svítání, roztáhl závěsy, otevřel okno a lehl si k ní na postel. Chytl jí za ruku a počkal až jeho odplata příjde. Zůstala tam ležet sama, vedle ní byla jen vrstvička prachu, který rozevlál vítr do jejich vlasů.