Bezmasý rytíř

Bezmasý rytíř

Nemám moc ráda ten kousek cesty temným parkem podél hřbitovní zdi, obzvláště v podzimním a zimním čase, kdy se temné kouty tváří tak tajemně a strašidelně. Přesto tudy pravidelně chodím každý den domů z práce už pár let bez újmy na zdraví. Jen dnes mi to tu připadá nějaké jiné. Je to tou mlhou, co se válí při zemi nebo jen tím, že pouliční lampa svítí méně jasně než obvykle a v silném větru se komíhá ze strany ze stranu? Raději zrychlím krok, ať mám ten nepříjemný úsek cesty za sebou. Najednou mi někdo položí ruku na rameno. Zůstanu stát na místě jako opařená a krve by se ve mně nedořezal.
„Neboj se, neotáčej se a jen mě poslouchej,“mluví ke mně tichý, temný hlas, který mě naplňuje posvátnou hrůzou. „Po pár metrech najdeš na cestě kost. Vezmeš ji s sebou domů a uložíš na bezpečném místě. Takto to bude několik dní po sobě. Potřebuji tvou pomoc. Neptej se mě proč a nech si to tajemství pro sebe. Později se dozvíš vše. Děkuji ti.“
Ruka z mého ramene mizí, strach a hrůza z mého nitra ne. Stojím na místě několik dlouhých vteřin jako přikovaná. Hlavou mi proudí mrazivé vzduchoprázdno, jedinou myšlenku nedokážu udržet v mozku. Mám křičet, volat o pomoc, utíkat, telefonovat? Nevím, nějaká neznámá síla mě od těchto aktivit zrazuje. „Nedělej to,“ našeptává mi vnitřní hlas. „Odtrhni se konečně od té země a jdi dál. Třeba tam vůbec nic nebude.“ Poslechnu tedy to nehmotné něco a zvednu jednu nohu ze země. Váží snad tunu. Udělám první krok v tom hrobovém tichu, které kolem mě panuje a slyším svůj zrychlený dech. Neodvážím se ani pootočit hlavou, natož se ohlédnout za sebe. Sunu se hlemýždím tempem dopředu a vytřeštěně zírám před sebe na pískovou cestu.
Najednou vítr odfoukne cár mlhy a na cestě přede mnou odhalí bílý pohozený hnát. Už jsem u něho a nevěřícně si ho prohlížím. Prokristapána, vždyť je to kus lidské nohy! Dávám si ruku před ústa, abych ze sebe nevydala ječící zvuk. Štítivě se dotknu špičkou své boty čehosi, co dříve bývalo součástí nějaké lidské bytosti. Vidím, že je to kus od kolene dolů. V hlavě mi vyvstanou slova neznámého. A ač to zní prapodivně, sáhnu do kabelky pro tašku a vložím tu hrůznou věc do igelitky, kterou nosím pro případ nenadálého nákupu. A už ne pomalu, ale zběsile rychle mířím i s hrůzostrašným nákupem domů.
Otevřu vrátka, ale nejdu hned domů. Namířím si to do kůlny ve vzdáleném koutě zahrady. V jejím jednom rohu se kupí troška slámy a sena. Nahnu tašku dnem vzhůru a vysypu hnát na slámu. Nohou na něj nahrnu seno a rychle opouštím kůlnu.
Doma zamířím hned do koupelny a drhnu si ruce až mě z toho bolí kloubky. Nikdo na mě nesmí nic poznat, honí se mi hlavou. Uvařím večeři jako jindy, pár slůvek s rodinou a v duši zvláštní tíhu. Celou noc nemohu spát, nemohu uvěřit tomu, co jsem udělala.
Během dalšího dne mě neustále doprovázel tíživý pocit nervozity a strachu. Bojovala jsem s touhou někomu se s tím hrozivým tajemstvím svěřit. Ovšem nehmatatelné něco mě drželo opodál a nutilo mě nechat si vše pro sebe. A tak to taky zůstalo. Každou volnou chvíli jsem sledovala hodinky na ruce a čekala až malá ručička ukáže na čtvrtou hodinu. „Už je to tu,“ prolétne mi hlavou a s třesoucí se rukou sahám po klice u dveří. Vyrážím na cestu domů.
Jdu stejnou trasou jako včera s obavou, co mě čeká na pískové cestě u hřbitovní zdi. Sotva dojdu k místu, kde se mě včera dotkl neznámý svou rukou, cítím uvolnění. Strach a obavy zmizely jako mávnutím kouzelného proutku. S klidným pocitem vyrážím k dalšímu hnátu, který na mě pomrkává svou bělostí. Jako omámená vyndám tašku a šup tam s ním. V dřevěné kůlně ho přidám k prvnímu a jdu domů. Ale s odložením té bílé věci se do mě vrátí strach.
A tak to probíhalo několik dalších dní. S částí kostry v podpaždí jsem necítila žádné obavy. Sotva jsem ji odložila do sena, strach se vrátil.
Podvědomě jsem tušila, že brzy bude můj úkol u konce. Dnes jsem si domů nesla kus něčeho, co vypadalo jako páteř. Když jsem vysypala ty polorozpadlé kůstky na seno, odvál vítr poslední stébla slámy z hromádky kostí. Pohled na to, co bylo odkryto, mi zůstane v paměti navždy. Mnou přinesené kosti byly složeny v kostlivce, ke kterému právě přirostla zbylá část páteře z dnešní nadílky. „Klap“, hrozivě zadunělo kůlnou. Jsem vyděšená jako nikdy v životě. Žaludek cítím až v krku, třesou se mi ruce a na čele vyvstává studený pot. Mé vytřeštěné oči nemohou přehlédnout prázdné místo pro lebku, poslední část skládačky. Nahrnu zpět seno a slámu a chvátám rychlým krokem domů. Už vím, že musím něco udělat.
Horečně přemýšlím, jak se té kostry zbavím. „Dělej, mysli holka, dostala ses do pěkné bryndy,“, slyším ve své hlavě. Napadá mě jediná věc. Kyselina! Já ty kosti rozleptám. Zrovna nedávno jsem s dětmi ve škole dělala pokus s lučavkou královskou a ta je sakra účinná. Jen ji musím použít hned, když ji namíchám. Jak jsem najednou vděčná za své učitelské povolání.
Druhý den ve škole dám do kabelky jednu lahvičku s kyselinou dusičnou a druhou s kyselinou chlorovodíkovou. Pohrávám si dokonce s myšlenkou, že půjdu domů dřív. Ale nakonec vyrážím ve stejnou hodinu, ať je dílo dokonáno.
Už tu máme prosinec,brzy je tma a ještě zataženo, začal dokonce poletovat sníh. Jednotlivé vločky sněhu se třpytí v záři pouličních lamp, ale já si jejich krásy dnes nevšímám. Čeká mě zřejmě poslední hrůzný nákup. Pár kroků přede mnou na známém místě leží lidská lebka. Její bezmasá ústa jsou roztažena do bizarního úsměvu. „Je možné, že bych ten úsměv znala?“, bleskne mi hlavou. Prázdné oční důlky jsou černé jako nejhlubší noc. Ale mně připadá, že se na mě dívají. Popadnu lebku a strčím ji do tašky. Cítím opět to známé uvolnění, ale tentokrát je tam ještě něco. Odhodlání s tím skoncovat.
V kůlně nejprve vyndám obě drahocenné lahvičky a smíchám jejich obsahy v jeden. Otevřu igelitku a jsem připravena dílo dokončit. „Klap“, slyším po dopadu lebky na zem. To, co následovalo, jsem nečekala ani v těch nejdivočejších snech. Kostra obživla! S ohlušujícím rámusem se pomalu zdvihá ze země a můj strach mi nedovolí se ani pohnout. „To přece není možné, to se nemůže dít,“ slyším se, jak křičím.
„Ale může,“ slyším hlas neznámého muže z parku. „Čekal jsem stovky let na tento okamžik, stovky strastiplných let strávených mezi dvěma světy a hledáním tebe.“ Čelisti se hrozivě pohybují a temné oční důlky mě sledují. „Měla bych ten hlas znát nejen z parku?“, opět ten mučivý pocit, že je něco špatně.
„Nevzpomínáš si na ten listopadový den roku 1564? Déšť, vítr, okovy…ale v nich jsem byl já, drahá kněžno Kateřino. To mě, rytíře, přikovali potupně k té kamenné zdi na tvůj příkaz. A den co den jsi měla tu drzost a odvahu jezdit se dívat, jak pomalu umírám a divá zvěř a ptactvo se starají o urychlení mého konce. Nebyla v tobě špetka milosti a soucitu, tvrdší než kámen, k němuž jsem byl připoután. A proto teď půjdeš se mnou do pekel….“ a hrozivý smích se nesl zatuchlou kůlnou.
Nechápala jsem nic z jeho slov až do chvíle, kdy po svém šíleném projevu natáhl ruku a pařátem se dotkl mé studené dlaně. V tu chvíli jsem cítila nával bolestné energie a mé oči na chvíli zahlédly dávnou minulost. Už jsem před sebou neviděla strašlivého kostlivce, ale rytíře, toho, jež podle pravidel mě být mým vyvoleným. Jeho ledově modré oči na mě hleděly přes hradbu půl tisíciletí.
„Ano, už si vzpomínám. Vzpomínám ale na den, kdy ostří tvého meče zajelo do těla muže, který měl mé srdce. Ty jsi měl dostat jen mou ruku, ale to ti nestačilo. Chtěl jsi mít všechno. Nesnesl jsi pomyšlení, že by někdo jiný mohl být mnou milován. Prosila jsem tě, ať ho necháš jít, ale potupně jsi do něho bodal před mými zraky. A proto teď půjdeš do bran pekelných sám!“
Popadnu lahvičku a vychrstnu veškerý její nebezpečný obsah na bezmasého rytíře. Kolem mne se ozývá strašné úpění, syčení, nelidský řev.
„Ty děvko, já si tě zase najdu.“ A najednou je z příšery hromádka nechutného slizu na rozleptávající se dřevěné podlaze. Jen nevím, nakolik jsou ta hrozivá slova pravdivá.