Černá růže

Černá růže

Již od dětství mám slabost pro hřbitovy. Táhne mě tam ten magický závan věčnosti, čehosi tajemného, mimo oblast lidského chápání. K tomu našemu vede kraťoučká cestička lemovaná topoly, které jsou nejkrásnější na podzim.Pohled na zbarvující se padající listí naplňuje mou duši posvátným klidem něčeho, co končí. Téměř denně se brouzdám spadaným listím a toužebně čekám na období dušiček, kdy je v těchto končinách nejkrásněji. Užívám si vůni jehličí, hořících svící a ponurou barevnost hřbitovních kytic.
Ovšem posledních pár dní mě zneklidňuje každodenní přítomnost jakéhosi vetřelce, který pokaždé sedá na lavičce u vrzajících vrátek. Nikdy se na mě nepodívá, pouze v ruce drží téměř nábožně černou růži a sleduje každý její okvětní lístek, jakoby na něm byl napsán nějaký tajemný vzkaz. To ovšem neznamená, že si ho neprohlížím já. Je to muž zhruba v mém věku, tedy jistě se mu nezadržitelně blíží čtvrtý křížek na zádech. Oblečen je vždy v černém kabátě, kalhotách i botách stejné barvy. Má krátké černé vlasy, které již na temeni řídnou a na skráních šedivějí. Do očí mu nevidím, ale jeho profil působí vznešeně jako vystřižený ze starých antických obrazů. Jeho postava působí štíhle, možná až hubeně. Ruce, které drží růži, jsou křehké s dlouhými, štíhlými prsty.
Přemýšlím o tom muži i doma. Kdo to je, proč sedá každý den ve stejnou dobu na stejném místě? Jaký životní příběh se skrývá v jeho samotě?
Jednoho dne dostanu odvahu a s malou dušičkou si sednu na lavičku vedle něho. Tiše pozdravím, ale zdá se, že ani nezaznamenal mou přítomnost. Sedím chvíli vedle něho a pak tiše vstanu a jdu se projít mezi náhrobky. Světla svíček blikají jako bludičky, ale v mé hlavě bloudí myšlenky na neznámého.
Druhý den opět přisednu na prázdné místo vedle něho. Znovu nesměle pozdravím a na okamžik zahlédnu jeho oči. Jsou jako oceán před bouří, temně modré, hluboké, lemované černými řasami, na muže až nepřirozeně dlouhými. Co mě ovšem zasáhne, to je smutek, který z nich proudí. Neodpoví, pouze se neznatelně usměje a opět sklopí oči k růži. Vydržím opět chvíli sedět a poté odejdu na svou, nyní už každodenní, obchůzku.
Začíná to být pro mě závislost. Každý den po práci procházka na hřbitov a kraťoučké vysedávání vedle neznámého muže. Jak ho přimět promluvit? Přemýšlím o tom denně hodiny, pátrám ve svém okolí, zda ho někdo nezná, ale neúspěšně.
Až jednoho dne odpoví na můj pozdrav sotva slyšitelným hlasem. Odvážím zeptat se na jméno. „ Jsem Rudolf,“ odvětí a to je pro dnešek veškerá naše komunikace. Ale ve mně hrají zvony. Moje posedlost má už své jméno. Rudolf.
„Dobrý den, Rudolfe“, pozdravím sedaje si na lavičku další den.
„Dobrý den……“
“Jsem Marie,“ pomáhám mu dokončit načatou větu a mé oči se vpíjejí do jeho. Zároveň mi neunikne pohled na jeho nádherné rty. Plné, sice bledé, ale krásně vykrojené. Zpozoruji, že má na kabátě spadlý list. Opatrně natáhnu ruku a seberu nažloutlý list z jeho rukávu. Nechám ho pomalu spouštět k zemi a odvážím se pokračovat v mluvení s ním. Má tak sametový hlas.
„Miluji podzim“.
Stále se na mě dívá a odpoví: „Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlel, ale zcela určitě má své kouzlo.“
Musím pokračovat, musím využít této šance, ale nenacházím rychle slova.
„Jako ta růže, co máte v ruce, i ta má své kouzlo. Nevěděla jsem, že existují černé růže.“ Bylo to to jediné, co mě v danou chvíli napadlo. Ale v podstatě i to, co mi leželo v hlavě jako jedna z otázek k jeho osobě. Pohlédl na růži a vzápětí na mě.
„Jsem zahradník, růže jsou mým životem.“ Aha, takže si je vypěstoval sám. Rychle, přemýšlej, ptej se, mluvím sama k sobě.
„Je nějak důležité, že je černá?“ Podíval se na mě snad ještě smutněji a odvětil:
„Je to pro mě její nejdůležitější vlastnost. Je černá jako můj život, jako moje mysl.“ Zvedl se a i se svojí růží pomalu mizel z dosahu mých očí topolovou cestou. Jen listí se pomalu vířilo pod jeho kroky.
Dnes už jsem na hřbitov nešla. Pomalu jsem se loudala za ním a v hlavě víc otázek než v předešlých dnech. Najednou jsem zahlédla jeho siluetu na kraji cesty. On snad na mě čeká? Napadlo mě hned a s touto nadějí jsem se ,snažíc nezrychlovat krok, blížila k němu.
„Marie, nezajdeme na čaj?“ řekl zcela samozřejmě, jako by mě před chvilkou neopustil na oprýskané lavičce.
„Ráda,“ odpověděla jsem a pohlédla s nevěřícností do jeho zasmušilé tváře.
„Tady kousek je čajovna s příjemnou meditační hudbou, bude Vám to vyhovovat?“, položil mi další otázku. Šla bych s vámi na kraj světa, ozývá se v mé hlavě, ale nahlas řeknu: „Zajisté, čajovny mám ráda“.
Jdeme další kousek mlčky a najednou jsme tam. Je zde opravdu útulno, sedíme sami odděleni rákosovou stěnou. Rudolf objednává pro nás oba konvičku zeleného čaje.
„Marie, ani jsem se nezeptal, zda pijete zelený čaj?“ Odpovím téměř neslyšně, že lépe nemohl vybrat.
Chci se zeptat na spoustu věcí, ale nemám najednou odvahu vydat ze sebe ani hlásku. Jen s neskrývaným obdivem hledím na jeho ruce, které obratně nalévají nazelenalou tekutinu do dvou malých hrnečků.
„Marie, vím, že máte ke mně spoustu otázek, ovšem věřte, že nedokážu mluvit o ničem, co je příčinou mého smutku. Jen budu rád, když tu se mnou strávíte pár okamžiků a já budu cítit blízkost Vašeho lidství.“
Vzhlédla jsem k těm nádherným ústům, která na mě mluvila a odpověděla jsem: „Rudolfe, nemyslím již několik dnů na nic jiného než na Vás a Vaši růži. Ale chápu, že někdy je lehčí mlčet než mluvit, pokud by slova znamenala jitření čerstvé bolesti.“ A odvážila jsem se udělat něco nečekaného. Položila jsem svou ruku na jeho.
Bylo to jako dotknout se kusu ledu na zamrzlém rybníku. Najednou jsem ucítila něco zvláštního. Projela mnou vlna zimy, až mě zamrazilo v poslední kůstce mého těla. A do mého srdce vjel závan chladu, jako by mi na pár vteřin zamrzla krev. Rychle jsem ucukla a podívala se na mého společníka. Jako by jeho tvář nebyla už tak bledá, jako by ten jediný dotek dokázal nahnat trochu života do jeho tváří. Čaj jsme vypili již mlčky.
„Půjdeme, Marie, ještě se musím věnovat svým růžím,“ řekl Rudolf vstávaje od stolu.
Zvedla jsem se a nechala Rudolfa, aby mi pomohl obléci se do kabátu. Vyšli jsme ven do zšeřelého podzimního dne, kde vítr proháněl listy po dlažbě a rozfoukával cáry řídké mlhy.
„Nashledanou, Marie, jsem rád, že jste tu byla se mnou.“
„Nashledanou, Rudolfe, i pro mě to bylo nádherné.“
Odcházel a já najednou cítila smutek. Mizel mi z dohledu, ztrácel se v houstnoucí tmě a já měla jedinou myšlenku. Už aby bylo zítra a já byla na lavičce u Rudolfa.
Dočkala jsem se. Už se blížím, už vidím lavičku. Ale co se děje? Proč je lavička prázdná? Rozeběhnu se jako šílená a vidím, že na místě, kde sedával Rudolf leží pouze černá růže s malou cedulkou. Opatrně vezmu růži a čtu černé písmo na sněhově bílém papíru:
Některé cesty se časem zapráší pískem. Jejich smysl se míjí cílem a přesto musí časem narazit na křižovatku. Odbočíme, ale bez vědomí, kde bude ta další končit, snad jsi sama rozhodla…. .........Královno hřbitovů, zase jsi mě naučila věřit….
Sedla jsem si na lavičku a nechala stékat slzy po své tváři. Pochopila jsem, že je to lístek na rozloučenou. Vítr čechral mé vlasy, chladil mé rozpálené tváře a vysoušel horké slzy.
Seděla jsem na lavičce celé hodiny, návštěvníci hřbitova chodili kolem mě, nosili svým zesnulým věnečky, kytky a svíčky. A na lavičce viděli ženu s černými vlasy, kterak nepřítomně hledí na černou růži ve svých rukou a slzy smáčí její bledou tvář.