Chlapec s kostkami

Kráčím ulicí. Všude poletují různobarevné listy, které opadaly ze stromů po krajích ulice. Paprsky slunce se neúspěšně snaží protlačit přes hradbu líně se povalujících mraků. Není ani teplo ani zima. Stále kráčím a se sklopenou hlavou pozoruji své boty, jak přes ně přelétávají listy. Přemýšlím a bojím se. Bojím se zvednout hlavu. Klap, klap. Vím, že tu nikdo není, že prostředkem ulice kráčím sám. I přesto mám ale pocit, jako bych tu nebyl sám. Zdálo se mi, že jsem zahlédl nějakou postavu. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Domy s rozbitými okny a vylomenými dveřmi lemovaly ulici stejně jako hromady odpadků před nimi. Ale nikde nikdo. Určitě se mi zase něco zdálo. Dnes už po sedmé, uvědomil jsem si najednou. Asi tu nebude všechno úplně v pořádku. I přes to, jak to tu vypadá, jsem měl pocit, že to tu mám rád a že je mi tu dobře. Zvláštní.

Pokračoval jsem dál v chůzi a opět se ponořil mezi své myšlenky, kterou jsem na tu chvilku nechal volný průběh. Zavřel jsem oči. Nechal jsem nohy, ať mě vedou. Klap, klap. Zaslechl jsem druhé kroky. Nebo se mi to jen zdálo? Je to tu opravdu divné místo. Snažil jsem se soustředit, jestli opravdu slyším dobře. Klap, klap. Opravdu. Druhé kroky. Nemýlil jsem se. Ještě jsem tu nikdy nikoho nepotkal. Ten někdo byl blízko. Zaslechl jsem zvuk. Zvuk podobný nárazu hracích kostek o sebe. A znovu. Ťuk,ťuk. Ten zvuk už jsem někdy slyšel. Jen jsem si nemohl vzpomenout, kdy a kde to bylo. Ucítil jsem jak je kolem najednou více světla. Že by se mraky umoudřily? Pomalu jsem otevřel oči a koukal jsem na svůj stín. Vedle mě stál druhý. Lekl jsem se a otočil se.

xxx

Už je to tady. Přichází hvězda. Ostatně, jako vždycky. Ale ona to je taková zábava. Otevřel jsem dveře klubu. Všude byla spousta světel a přitom taková tma. V tomhle jsou kluby opravdu vynikající. Nestihl jsem ani dojít k baru a už se kolem mě točila spousta lidí. A to ještě nemám objednáno. Půllitroví kamarádi. Takový ten tip lidí, se kterými si máte co říct tak akorát na dobu vypití jednoho půllitru piva. Dostal jsem se k objednávce. Mezitím jsem těm, co přiběhli nejdřív, sdělil svých pár zážitků z poslední doby. Dostal jsem svoje pivo. Mávnutím ruky jsem pozdravil další známé, kteří stáli opodál a zaregistrovali mou přítomnost. Vydal jsem se k jednomu ze stolů, kde dnes večer rozbiju své tábořiště. U stolu sedělo pár lidí, které jsem znal.
"Ahoj, máte tu volno? Že bych si přisedl."
"Jasně, že se vůbec ptáš. Bez problému. Posaď se u nás," odpověděl mi jeden z kluků sedících u stolu. Nevím, jak se mu říká. Nikdy se mi nedařilo pamatovat si všechna ta jména a přezdívky. Jen vím, že jsem o něm moc hezkých věcí neslyšel, takže nejspíš žádný andílek. Přisedl jsem si.

Začal jsem si prohlížet lidi okolo našeho stolu. Odhadoval jsem, jakou dnes mají náladu, abych věděl, co všechno si dnes budu moct dovolit. Analyzoval jsem situaci a během toho vnímal rozhovor, abych získal víc informací. Napil jsem se piva a otočil se na kluka, který seděl po mojí pravé ruce a začal vést rozhovor typu: Ahoj, jak se máš? Jakmile se trochu rozpovídal, rozhlédl jsem se po klubu. Měl jsem takový pocit, že mě někdo pozoruje. Nepříjemné. Všichni vedli své rozhovory. Rozhlížel jsem se dál. Pořád nemohl nikoho najít. Jenže stále jsem měl pocit jako by na mně visel něčí pohled. Díval jsem se důkladněji. A najednou jsem někoho spatřil. Díval se na mě takový malý kluk. Byl to pohled, který nedokážu popsat, ale přeběhl mi mráz po zádech. Nebylo to děsivé, jen velmi zvláštní. Všiml jsem si, že má něco v ruce. S něčím si hraje. Snažil jsem se přijít na to, co to je. Zableskla se na mě čísla 2 a 3. Hrací kostky. Nedávalo mi to smysl. Pohlédl jsem znovu na chlapce. Ty oči byly jiné. Potopil jsem se v nich.

xxx

Ještě udýchaný jsem odemykal vchodové dveře svého domu. Ale opět ten pocit. Zas mě dohnal ten pocit, jako by za mnou někdo stál. Otočil jsem se. Byl už večer a na ulici spoře osvětlené veřejných osvětlením nebylo nic zvláštního. Dokonalé liduprázdno. Jediné, co tomuto místu dodávalo na životě, byl zrychlený tlukot mého srdce a hejna hmyzu vznášejícího se pod svítícími lampami. Otočil jsem klíčem a zámek klapl. Ten zvuk byl až moc hlasitý. Otevřel jsem dveře a vkročil do domu. Zamkl jsem za sebou a až poté rozsvítil. Relativně velký obývací pokoj byl osvětlen jen jedním bodovým světlem. Stačilo mi to. Díky jednomu zdroji osvětlení je v pokoji mnoho stínů. Přeběhl mi mráz po zádech, když se mi fantazie rozeběhla trošku jiným směrem, než měla. Přešel jsem ke knihovničce, namátkou si vybral jednu knihu a přesunul se do svého houpacího křesla. Ještě než jsem se ponořil do děje knihy, vyvstalo mi v mysli několik otázek. Co mě to pořád pronásleduje? Co to po mně chce? Proč zrovna já? Odsunul jsem tyto otázky stranou a přesunul se k ději knihy. Jediným zvukem v místnosti bylo houpání mého křesla. Opět jsem se zatřásl zimou. Jako by někdo stál přímo za mnou. Cítil jsem pohled na svých zádech a velmi nepříjemný pocit v žaludku.
"Co po mně chceš?" zeptal jsem se.
Nikdo neodpověděl. Ale i tak jsem věděl, že tam někdo je. Stíny v pokoji byly najednou úplně jiné. Otočil jsem se.

xxx

Snažil jsem se nedat najevo, že je něco jinak, než má být. Partičku jsem nechal žít svým vlastním životem a já se vypařil od stolu. Ohlédl jsem se přes rameno, jestli tam ten malý kluk ještě někde je. Potřebuju náskok. Stačí chvilka. Spousta myšlenek mi vířila hlavou. Kluk nikde. Došel jsem na záchody. Šel jsem vykonat svou potřebu a přemýšlel jsem. Co budu dělat? Co on chce? Co je? Bylo to až moc otázek. Já musel jednat. A to sakra rychle. Nechtěl jsem si zkazit hezký a uvolňující večer, ale neměl jsem na výběr. Otevřel jsem okno a děkoval všem architektům, kteří mají tolik prostředků, že dávají velká okna i na záchody v klubech. Zkontroloval jsem kapsy, jestli mám u sebe všechny důležité věci. Klíče, peněženka, telefon. V pořádku. Promiňte, snad jindy, kamarádíčci. Omlouval jsem se v duchu známým sedícím opodál u stolů. Na záchody stále nikdo nepřišel, což bylo jedině dobře. Vyhoupl jsem se do okna. Hlavou mi probleskla jedna jediná otázka: Děláš správnou věc? Kdybych to tak mohl vědět. Odrazil jsem se.

Krásný, i když krátký pocit byl utnut ihned po dopadu. Trošku mě zabrněla chodidla. Rozhlédl jsem se kolem. Nikde nikdo. Vyrazil jsem. Směr domov. Neměl jsem to domů tak daleko, tak jsem vyrazil pěšky. Toulal jsem se v myšlenkách kousek vedle reality. Kdo byl ten chlapec? Pořád jsem tomu nerozuměl a můj mozek se té myšlenky nechtěl vzdát. Ty oči. Nemohl jsem na ně přestat myslet. Byly tak jiné. Jako by v nich bylo všechno a nic zároveň. Chtěl jsem se rozhlédnout, jestli náhodou něco nejede. Byl jsem už v půlce přechodu a zjistil jsem, že mě to napadlo sakra pozdě.

xxx

"Ahoj," řekl dětský hlas.
Viděl jsem jen protáhlý stín. Nic víc. Když jsem se pokusil prohlédnout tmu stínu, zdálo se mi, že jsem zahlédl nějakou menší postavu. Mou hlavu opět zaplavila vlna otázek. Byl jsem překvapený. Nevěděl jsem, co mám říct. Nakonec jsem se přemohl.
"Co se to děje?"
"Možná by bylo lepší se zeptat: Co se stalo?"
Mou odpovědí byl akorát nechápavý pohled do prázdna.
"Všechno je jinak. Už nejsi tím, kýms byl," řekl hlásek. Pořád jsem to nechápal. Vůbec jsem neměl ponětí, co se to děje.
"Pojď si hrát… prosím. Zahrajem si kostky," řekl a ze tmy se začal vynořovat obrys malého chlapce. V jeho ruce se zableskla čísla 5 a 6. Ty kostky se mi zdály povědomé, ale nemohl jsem přijít na to, s čím souvisejí. Chlapec se posadil před moje křeslo.
"Mám tě rád," řekl a hodil kostkami.