Nádraží

Příliš pozdě

Tento den není z nejlepších, jaký kdy prožil, říkal si David Straka. Málem zaspal, v ranním vlaku zapomněl mobil, v práci mu to nešlo. Někdy ho práce opravdu psychicky vyčerpává. Je prodavač v supermarketu, doplňuje zboží, uklízí a snaží se lidem poradit, pokud o to mají zájem. Dnes navážel paletu dlažeb a samozřejmě jí rozbil. Taky aby ne, dnes se mu prostě nedaří. Šéf ho seřval, že si to bude muset zaplatit. Zaplatí a je rád že paletu rozbil ve skladě a ne přímo na marketu. Uf, je opravdu rád že skončila šichta. Teď ještě stihnout vlak.
Končil v devět hodin večer a vlak jel o dvacet minut později. Jenže dnes ještě musel sepsat protokol o škodě a tak mu zbývalo deset minut, aby došel na nádraží. To nemůže stihnout. Věděl to, ale strašně to stihnout chtěl. Vždyť další vlak pojede až v půl jedenácté. Šel rychle, popobíhal, běžel a čas utíkal vpřed. Ať má zpoždění, přál si. Alespoň pět minut. Přeci to není nic neobvyklého, takové malé zpoždění. Nejvíc ho provokovalo, že samotné nádraží, je tak blízko. Já to nestihnu, věděl to, přesto závod nevzdával. Přeci musím mít alespoň jednou za celý tenhle posraný den štěstí, namlouval si stále.
Nádraží stálo před ním, ve tmě vypadalo majestátně a tajemně. Přes den každý viděl hnusnou prosklenou budovu, která už chřadla. Přesto bylo nádraží dominantou města. Asi třicet metrů vysoká budova, která byla v tuto hodinu zahalena do tmy. David přeběhl most před nádražím a přál si to stihnout. Při běhu si všiml malé skupinky individuí, která postávala u zavřeného kiosku. Právě si zapálili jointa nebo cigaretu. Zahlédl jen oheň ze zapalovače a chychot těch lidí. Ale co, ti jsou tu každý den, nic překvapivého. Vlétl do vchodu. Dveře se před ním otevřely a rozběhl se ještě rychleji. Slyšel totiž brždění vlaku. Okolí nevnímal, jen svůj běh. Už si to šinul po schodech dolu k nástupišti, když paní z rozhlasu vyzívala k ukončení nastupování. Kruci, to nestihnu! Nestihnul. Vyběhl po schodech na nástupiště číslo jedna a vlak se už rozjel. Ten vztek co jím probíhal, byl neskutečný. Křičel něco o nízké inteligenci provozovatele vlakové dopravy a vůbec, byl hodně sprostý. Nakopl vedle stojící lavičku a zadíval se do černého nebe. Sklopil hlavu a snažil se dýchat. Prostě vyšel příliš pozdě a ani nemusel běžet, bylo jasné, že to nemůže stihnout. Nadával si. Přišel na to, že jediné co získal je propocené triko. Tak a teď tu bude hodinu čekat, kruci. Nadechl se a vrátil se do čekárny.

Kup si jízdenku a sedni si

Kup si jízdenku a sedni si, poručil si. Přešel k informačnímu okénku a řekl si o jízdenku do Teplic.
„ Dobrý den, jednou do Teplic, jen tam.“ Řekl se znechucením. Prodavačka byla trochu jeho tónem zaražena a on se trochu zastyděl. Vždyť ona za to nemůže.
„ Tady prosím. To se občas stane každému, že mu ujede vlak.“ Řekla na usmířenou asi pětatřicetiletá paní za informačním okénkem a hezky se usmála.
„ Děkuji. Já vím, mněl jsem jen špatný den. Na shledanou.“ Poděkoval a oplatil úsměv.
Zamířil k sedačkám. Sedl si do třetí řady na kraj. Bylo jedno, kam si sednul. Skoro nikdo tu nebyl. Až na pár lidí, které začal David zkoumat později. Teď si potřeboval sednout a vydechnout. Mrkl na informační tabuli a ještě jednou zakroutil hlavu nad svým neúspěchem.
Před ním byly schody dolů. Dolu k nástupištím. Nalevo od nich byl malý obchod s novinami, ale byl zavřený, takže si stejně žádné nekoupí a tak tu bude muset jen tak čučet kolem sebe. Dál od obchodu byli boxy na kufříky nebo jiná zavazadla cestujících. Vhoď dvacet korun a můžeš si tu zavazadlo schovat. Při troše štěstí nezapomeneš heslo, které si při zamykání nastavíš na otočném tlačítku a své zavazadlo tu opět najdeš. Dál se hala zužovala do chodby, která vedla k obchodu s potravinami. Ten je ale také zavřený, takže si stejně žádné pití nebo jídlo nekoupí a bude muset čekat hladový a strašně žíznivý.
Povzdechl si a zadíval se napravo. Krom informačního okénka, tedy výdeje jízdenek, tu byla i zavřená informační kancelář a veřejné wc. To naštěstí bylo otevřené. Toho využil, a když se vracel zpět na své místo ve třetí řadě rozhlédl se po zbytku čekárny.
Čekárna byla docela velká a působila vzdušně. Přední strana, tedy ta, kde je hlavní vchod byla celá prosklená, v levém rohu byla lavička a před ní dva stoly s květinami. Asi to tu mělo působit hezčím dojmem, ale u stolu s květinami se usídlili bezdomovci. Díky nim byl vzduch nasáklý alkoholovým a nejen alkoholovým zápachem. Bavili se mezi sebou a David ani nechtěl vědět o čem. Lahváče cinkly a David dosedl na své místo. Mrkl na hodinky. Jéžiš, ještě pětatřicet minut!
Nalevo od něj seděla asi o šest sedadel dál mladá dívka. Bylo jí kolem dvaceti, tedy o tři méně než Davidovi. Měla obarvené vlasy na blond a na sobě měla modré letní šaty, které ji sahaly lehce nad kolena. Všimla si Davida, ani si neuvědomil, že na ni v podstatě vykuleně zírá. Usmála se na něj a opět odvrátila hlavu. David si stačil všimnout krásných modrých očí. Trochu se zastyděl a také odvrátil hlavu. Co je asi zač? No určitě má ráda modrou a o nápadníky mít nouzi nebude. No nebude ji svým pohledem obtěžovat. Otevřely se vchodové dveře. Vešla žena se dvěma malými chlapci. Chlapci byli dvojčata a mohli být žáky první třídy. Co tu dělají tak pozdě? To je od té matky nezodpovědné, pomyslel si. Sedli si do první řady. Matky své syny pohladila po jemných kaštanových vlasech a dala každému sušenku.
„ Já vím, kluci, že byste chtěli být u doma, ale musíte vydržet.“ Řekla ta žena a byla znát její starost. Asi se mýlil, když si o ní myslel, že je nezodpovědná. Asi má důvod proč je tu tak pozdě. Neměl bych hned lidi soudit, zamyslel se.
Někdo zakašlal, otočil se za sebe. Kruciš, ani jsem si ho nevšimnul, řekl si pro sebe. Dvě řady za ním, a tedy v poslední, seděl muž ve středních letech. David si všiml jeho začínajících šedin a dále mu nevěnoval pozornost.

Nuda

To je nuda. Na chvíli schoval hlavu do dlaní a zívnul. Když si odkryl obličej, zahlédl pohyb. Z partičky bezdomovců v rohu nádraží k němu jeden vykročil. David jen tušil, co by ten pobuda mohl chtít. Přemýšlel, zdali mu má dát nějaké drobné nebo ho prostě odmítnout. Bezdomovec se přibelhal rychle a také rychle bylo poznat hlubší stadium opilectví. Když promluvil, bylo jasné, že si nedal jen malé pivo.
„ Co tu ksakru chceš a p..roč se povyšuješš?!“ napůl zařval ten muž. Byl neoholený a nečesaný, špinavé oblečení, prostě takový klasický bezdomovec. Davida trochu vylekal takto prudký slovní útok.
„ Dobrý večer, vůbec vám nerozumím.“ Podíval se na Bezdomovce vlídně David.
„ Co, co si to dovoluješ! Si myslíš, že máš na auta a děvky, že si víc než já. Já taky pracoval.“ Bezdomovec začínal být agresivní a David opět začal proklínat dnešní den.
„ Pane, já si nic nemyslím. Prosím, nechte mně být. Asi jste si mne s někým spletl.“ Snažil se uklidnit bezdomovce.
„ Co?! Ty jsi hajzl. Takový jako ty by mněly střílet už v plenkách.“ Z muže čišela zlost, která byla pravděpodobně způsobena částečně alkoholem a částečně tím, jak se ten muž dívá na okolní lidi. Ze svého neúspěchu viní druhé. Skočil po Davidovi. Ten útok odrazil a muži uštědřil tvrdou ránu do brady, až muži cvakly zuby. Spadl na zem. Ještě na zemi se zle zadíval na Davida.
„ Teď si ukázal jak si špatný a nevyrovnaný člověk, dnešek ti ještě ukáže, jestli jsi hoden života.“ Řekl bezdomovec, který teď nevypadal jako žvatlající ožrala, ale svá slova řekl jasně, vážně a nahlas. Davida zamrazilo. Muž se zvedl a odešel ke svým kumpánům do rohu nádraží.
Na Davida se dívala mladá dívka pár sedadel od něj. Davida sledovala matka i s dětmi. Davida sledoval muž ve středních letech. Na Davida hulákali bezdomovci z rohu nádraží. David jen pokrčil rameny. Mladá dívka sklopila oči a odvrátila svou tvář. Matka s dětmi pohlédla chápavě a také si sedla. Pohladila své syny. David seděl a usmíval se. To už bylo na něj moc. Blbej den. Slova toho bezdomovce nemohl dostat z hlavy. Řekl o něm, že je nevyrovnaný. Já nejsem nevyrovnaný, řekl si v duchu. Nebo jsem? Prokoukl mne. Chtěl pryč, ale ještě zbývalo pětadvacet minut.

Myšlenky nevyrovnaného muže

Koukal do stropu a myslel na matku těch dětí a její chápavý pohled. Pochopila, že ho musel udeřit. Zareagoval přiměřeně situaci, ona to chápala. Možná taky musela už někdy tvrdě udeřit.
Na stropě bylo dvacet světel. Byly to obdelníkové kryty ve kterých byly zářivky. Jak se na ně soustředěně díval, začali mu připomínat okna v paneláku. Jako kdyby před jedním stál a díval se do oken. Co se může odehrávat za okny paneláku? Spoustu příběhů, protože tu žije spousty rodin. Panelákem se řine křik a zvuky běsnění. Někdo běsní ve třetím patře. Běsní a křičí, je to muž a křičí na svou ženu.
„ Ty jsi neuvěřitelně hloupá, proč jsi tak blbá?“ Křičel manžel s hustým plnovousem a skleněným pohledem na svou uplakanou ženu. Zalykala se a tak nešťastný pohled neměl nikdo v tomto panelovém domě.
„ Promiň…Odpusť.“ To byla její jediná obrana.
„ Odpustit takovou pitomost. S tvojí inteligencí nemůžeš vychovávat dvě děti, ne nemůžeš.“ Manžel nechápavě kroutil hlavou, jak mohla ta kráva ztratit kreditní kartu s našimi úsporami? A jako navrch měla kartu v plastovém obalu a protože nebyla schopná si zapamatovat čtyřmístný PIN, byl tu přiložen papírek s oním kódem. To je jasné, že když přišel do banky, byl už účet vybrán. Nemají nic, jsou žebráci a jen kvůli téhle krávě! Dostal chuť jí dát facku. Žena to vicítila.
„ NE! Prosím nebij mne, jsem tvoje žena.“
„ Právě proto tě musím zbít.“
Jejich hádka nebyla soukromá. Hádku si mohl poslechnout celý panelák. A taky poslouchal.
Padla první facka, nebyla tak silná, ale žena upadla. Měla ohromný strach. Muž ji chytil a ona schytala ránu do břicha. Dostal chuť ji nevídaně zmlátit. Žena dostala chuť se osvobodit. Když ji přitiskl hlavou ke kuchyňské lince, otevřela rychle šuplík s příbory a vytáhla jeden porcovací nůž. Ten bodla muže do stehna a poté když se otočila rovnou do hrudníku. Muž, její muž, chroptěl a tvář vypadala zoufale a překvapeně. Padl na zem, kterou zakrvácel a za pár chvil byl mrtev.
To nechtěla, ale byla překvapena tím, že ji to nijak neranilo. Co teď? Vzala své dva chlapce, nějaké oblečení a rozhodla se odjet. Kam? Pryč, pryč z tohohle paneláku a ..je vražedkyně, nechce do vězení. Odešla od mrtvého muže.
To jsou myšlenky nevyrovnaného muže nebo snílka co žije v nereálnu, říkal si David.

Už by mohl přijet

Proč ho napadl zrovna takový příběh, možná jen proto, že mněl dlouhou chvíli nebo ho ovlivnil škrábanec co mněla matka dvou chlapců na krku. A možná její smutný výraz v očích. A lehká roztěkanost. Připadalo mu, že do ní vidí.
Už by mohl přijet, koukl na hodinky. No ještě deset minut.
Do čekárny vešli dva muži. Oba stejně staří, vypadali na třicet. Vypadali také, že tu také jsou ne až tak dobrovolně. Tvářili se chytrácky. Davidovi to tak přišlo. Oba měli sáčka a ruce v kapsách. Ani si nesedli, postávali a posměvačně zrovna hleděli na bezdomovce. Proč nejde ten bezdomovec otravovat je, co?
„ Nechápu proč je sem pouští. Pak se diví, že lidé drahám tolik nevěří.“ Povídal jeden z chytráků.
„ No, nebo proč to tu nevymalují, aby to tu vypadalo líp.“ Přidal se druhý.
„ Stačilo by, kdyby jezdili na čas.“
Zasmály se oba dva a začali se bavit co koupí manželkám za telefony a že, ten Polívka od nich z fabriky je hrozný blbec. Ten Polívka je prý strašně rád když ho pochválí, přitom neví, že za týden skončí. Muhaha. Smál se chytrák v šedém saku. Jeho kolega se také usmíval.
David se podíval na hodinky. Ještě pět minut. Jdu, řekl si, poslouchat ty dva by mne dohnalo k šílenství.

První kolej

„ Na první kolej přijede vlak 67089 ze stanice Chomutov. Vlak dále pokračuje do stanice Děčín.“ Zahlásal z rozhlasu příjemný hlas.
Foukal příjemný vánek a i v půl jedenácté bylo teplo. Bylo nervózní ticho, David byl nervózní. Za ním stoupala do výše do tmy zahalená budova nádraží. Trochu ho překvapilo, že nikdo další nešel na nástupiště, přeci nechtějí jet dalším vlakem, ten jede až v půl jedné. Ale co, ať si dělají, co chtějí. Přeci jenom někdo přišel. Byla to ta matka s dvěma syny. Zafoukal silněji vítr a zdálky se blížila dvě světla. Vlak začal brzdit. David skrz světla ani neviděl siluetu vlaku, ale když ho minula světla a na okamžik nakoukl do oken lokomotivy, zdálo se mu, že nikdo vlak neřídí.
Jsem už asi hodně unaven, říkal si. Nastoupil posledního vagónu a šel si sednout na první sedačky u dveří. Oddechl si.
Vlak se rozjel. Teprve teď si pořádně všiml, že je tu tma. Světla nesvítila, jen dvě poblikávala. Byl tu sám. Snad jsem tu sám, říkal si. Také si vzpomněl, že na nádraží nebyl průvodčí, ten přeci vždy otvírá dveře, když je vlak na zastávce. Vlak jel rychle, to ho až tak neznepokojovalo, přeci se chtěl dostat už domu. Znervóznilo ho až to, když vlak projel zastávku „Želenice“. Tady mněl stavět! Začínal si uvědomovat, že tu není něco v pořádku. Celý tenhle den je v nepořádku. Připadal si sám, až příliš. Něco bouchlo, v dálce. To je jedno. Udělalo se chladno. Začalo to být nepříjemné, jako by vás někdo hladil ledovou rukou. Otočil se, světlo problesklo. Nic je tu sám?
„ Jsem tu sám?!“ zeptal se do vzduchu.
Odpověděl drát, který narazil na okno. Vyšlehla jiskra, David leknutím vyskočil. Nedýchal, přesto slyšel dech, ne svůj. Stoupl si do středu uličky. Světlo blikalo. Tak přeci jenom. U protějších dveří se na sedačce rýsovala postava. Temná jak tma venku. Davida zarazila ta tma venku. Šel k okénku. Nic. Prostě nic neviděl. Otočil se k protějším dveřím. Postava tam stále byla. Má jít k ní? Šel. Když byl metr od ní, stále neviděl kdo to je, jen temný obrys. Nahnul se nad ní. To snad není možné. Co se to děje?! Postava nemá obličej, ani tělo prostě na té sedačce je. To něco. David pomalu dýchal, zamrazilo ho v zádech. Stále cítil ten dech, už ale na svých zádech. Otočil se bleskurychle. Nebyl tam nikdo, za to na sedačkách byly. Ty postavy. Všichni stejní a temní jak jeho sny. Probuď se tedy, rozkázal si. Ne. Postavy seděly nehybně a něco si šeptali. Snažil se zaslechnout co, ale nerozuměl. Musím pryč. Rozhodl se přejít do dalšího vagónu. Postavy ho pozdravili chechtáním. Jen se smějte! Jdu pryč, konejšil se.

Pokračování

Dostal se do dalšího vagónu. Byla tu tma jako v tom předešlém. Opět světla jen probleskovala, vypadalo to jak na nějaké bizardní diskotéce. Nechtělo se mu pokračovat, nechtělo se mu nic. Do toho ta zima. Bylo to vše tak absurdní, špatný příběh. Tušil, že tenhle vagón je jen jakýsi další stupeň. Stupeň čeho? Šel středovou uličkou a dával si pozor na každý krok. Na sedačce nalevo seděl muž. Už ne temný stín, ale opravdový člověk. Vypadal jako jeden z těch chytráků na nádraží. Jeho šedé sako bylo potřísněno krví. Hlava byla probodána třemi hřeby. Do pusy mu někdo narval bankovky. V ruce držel stále kufřík. Byl otevřen a na podlaze se válely další peníze. David se nevylekal. Připadalo mu to tak neskutečné. Nic se mi nemůže stát, je to jen sen, jen nějaká blbost. Odnikud se vzal druhý chytrák. Místo kufříku, měl v ruce sekáček na maso. Skočil po Davidovi. Stačil uhnout. Chytrák zasekl sekáček do sedačky. David toho využil a chytil muže pod krkem. Ten sípal, chrčel jako zvíře. Mněl sílu. David se začal potit a uvadat. Dlouho ho neudrží. Pustil ho a ihned praštil do spánku. Muž se zamotal. David vytrhnul sekáček ze sedačky a sekl. Hotovo. Další krev na podlaze.
Jeho první zabití, šlo to tak lehce. To nejsem já! Nejsem tak bezcitný, tak chladnokrevný! Nechtěl být takový, ale pravda byla taková, že to s ním nic neudělalo. Díval se na mrtvé tělo a nevadilo mu to. Šel dál. Stále cítil tu zimu, tu strašnou zimu. Bolely ho oči ze stále blikajících světel. Slyšel vzdechy a chichot. Procházel vagónem a na jedné sedačce si to divoce rozdávali mladá slečna z čekárny a ten agresivní bezdomovec. Oba ho viděli a to jim dělalo ještě větší potěšení.
„ Tak co, jaká je cesta. Nevím jak ty, ale já se ohromně bavím. Nezapomeň po sobě uklidit tu mrtvolu. Muhaha.“
Davidovi ten bezdomovec připadal jak sám ďábel a hodně ho naštval. Chtěl ho praštit, chtěl ho nakopat do břicha, chtěl ho zabít. Vrhl se na něj, ale postavy se rozplynuly. Vztekal se.
Nebyly tu, ale hlas bezdomovce ano.
„ To jsi celý ty, hned by, jsi to řešil násilně. Ty se necháš snadno vyprovokovat. No nevím, zda tě pustím z vlaku.“ Ještě se hlas bezdomovce hlasitě zasmál a světla přestala blikat a vlak se zastavil.
David došel ke dveřím. Já přeci nejsem násilník. To ta situace mne vyprovokovala. Chtěl vystoupit. Šáhl na kliku. Dostal ránu proudem, že spadl na zem a chvilku mněl křeč v ruce. Ozval se mocný chechot bezdomovce. Taky proč ne, vždyť je to ďábel, říkal si David.
Vlak se trhnutím rozjel a o mnoho rychleji než předtím. Někam spěchal. Asi do pekla, uchechtl se David. Tam přesně patřím. Vstoupil do dalšího vagónu. Nevnímal stíny kolem něj, ani souložící dívku. Ta si teď vzala do parády hned celou partu bezdomovců. On to nevnímal, ani zimu, ani šklebící se postavy kolem něj. Byl smutný, byl zklamaný sám ze sebe. Celý život žije pro sebe, ne pro druhé. Když ho něco naštve, ihned to obrátí na své blízké. Nyní už nemá žádné blízké. A dnes dostal trest. Jízda pekelným vlakem, kde zabil člověka a chtěl zabít dalšího. Byli to jen přízraky, ale on nechtěl být takový. Všechny své činy by rád odčinil. Proč člověk na vše přijde, až když mu jde do tuhého?
Zaslechl nářek. Nebo spíš prosbu. Prosbu o pomoc. Vzpomněl si na ženu s dětmi. Rozběhl se vlakem. Chvilku se mu zdálo, že vlak má najednou moc vagónů, ale dnes už ho nemohlo nic překvapit. Nevšiml si ani toho, že přízraky zmizely. Ve vagónech se svítilo a na sedačkách seděli normální cestující. Bylo jich tu pár, ale je přeci skoro noc. Nikdo se nezvedal. Teď už slyšel naříkající ženu jasně. Její synové křičeli hrůzou. A ti lidé tu seděli jakoby nic.
Vtrhnul konečně do toho pravého vagónu. Žena stála a snažila se vyprostit ze sevření. Pevně ji držel muž. Muž, který byl také na nádraží, seděl až vzadu v poslední řadě sedadel.
„ No tak neřvi tady, jsi normální? Kdy už přestaneš dělat uraženou!?“ Řval na ni ten muž. Svíral ji kolem krku a na ženě byla vidět únava a šok.
„ Pusťte ji!“ zařval David. Ve vozu seděli ještě další lidé, David jim neviděl do tváří a ani nepotřeboval. Všichni byli stejní. Stejní ignoranti.
„ Nepleť se do toho!“ odpověděl muž.
Žena se prosebně zadívala na Davida. Její synové plakali a prosili svého otce, aby matce neublížil.
David na nic nečekal. Odtrhl muže od ženy a dal mu co proto. Ani netušil, že se umí tak prát, ale muž zase tak silný nebyl, patrně si dovolil jen na svou ženu. Padl na zem a tam se jen svíjel.
„ Už ji necháš na pokoj, rozumíš?“ Kývnul na něj David. Muž na zemi jen přikývnul.
Vlak zastavil. Přijeli do Děčína. Svou stanici přejel, ale nevadilo mu to.
Žena s dětmi vystoupila ven a on za nimi.
„ Moc vám děkuji, byl by mne asi utýral. Nikdo mi nechtěl pomoci, jak to, že jste přispěchal vy?“ Zeptala se žena, ze které, jakoby opadla ustaranost a vypadala skoro i mladší.
„ Nevím, slyšel jsem vás a tak jsem běžel k vám. Je to smutné, že vám nikdo nepomohl. Snad vám už dá pokoj.“
„ Víte, utekla jsem z domova. Musela jsem takhle pozdě. Bylo mi líto, že chlapci mají takového otce, nebyl takový, ale poslední dobou pil a stal se agresivním. A vůbec jsou lidé poslední dobou strašně zlý a plní zloby.“ Koukala se na něj a hladila po vlasech své dva syny. Ti bedlivě pozorovali Davida, stal se jejich hrdinou.
David si vzpomněl, jak o ní uvažoval a jaký příběh ho napadl. Nebyl tak daleko od pravdy.
„ Hmm, je to tak i já jsem zjistil, že jsem asi více výbušný, než bych mněl být. Ať se vám daří.“ Usmál se na ni a bylo mu fajn.
„ Děkuji, ať je více takových, jako jste vy. Na shledanou.“
Odešli do tmy.
On musel čekat do rána na další vlak. Mezitím přemýšlel. Opět jsem udeřil, opět jsem použil násilí. Ale někdy to prostě nejde jinak. Musím se hlídat. Byl rád, že ty přízraky z vlaku byli opravdu jen přízraky. Nikoho nezabil, ne. Proč tam byli, nevěděl. Koukal na nebe. Díval se na hvězdy a bylo mu dobře, zachoval se správně, nebyl lhostejný.