Poslední skok.

Když Vilém vyskočil jako třetí z letadla, byl si už téměř jist, že se zabije. Vilém byl velice dobrým parašutistou, vždyť měl za sebou něco přes 200 seskoků, ale dnes věděl, že zemře. Nebyl to žádný z těch niterních pocitů, které lidé občas mívají před smrtí svých bližních. Vilém ani neviděl do budoucnosti jako některá média hypnotizérů, o kterých se můžeme dočíst v senzacechtivých bulvárních časopisech. Přesto věděl, že se zabije. Vilém se totiž zabít chtěl.
Vilém padal do prostoru, přitahován matičkou Zemí a pozoroval krajinu pod sebou. Jak nicotné se zdá z výšky lidské hemžení tam dole. Téměř bleší domečky dávaly pouze tušit lidskou existenci uvnitř. Právě proto se rozhodl ukončit svůj život pádem. Musel naposledy vidět zemi z ptačí perspektivy a rozloučit se s ní, očistit duši od všeho chaosu, což se mu dařilo pouze při seskoku. Jenže dnes neotevře padák. Bude to jeho poslední skok. Smrt se vší parádou. On přece není žádný zbabělec, jak ho nedávno nazvala jeho vlastní manželka. Vida, tak proto se chce zabít. Za vším hledej ženu – praví jedno staré přísloví a ve Vilémově případě naprosto oprávněně. Vilémovi byla jeho žena nevěrná!
Vilém často jezdil za prací do dalekých krajů a nezřídka se stávalo, že tam byl nucen přenocovat.
Jednoho dne se vrátil domů o něco dřív, než původně zamýšlel a našel svou ženu v posteli s cizím mužem. Nejprve pocítil úžas, potom vztek. Jak jen mu to mohla udělat?! Snaží se živit rodinu jak to jen jde a ona se mu tady válí s amantem. Proboha, proč? Vždyť jí má tak moc rád, udělal by pro ní všechno na světě. To ale ještě není příčinou jeho chtíče zavrtat se hluboko do země, pryč z tohoto ošklivého světa.
Chtěl spor se ženou urovnat a na všechno zapomenout. Víc se jí i dětem věnovat. Jenže ona na něj od té doby neustále křičela, nadávala mu, že je srab, že jí nedokáže ani pořádně zbít, za to co mu udělala. Ani si ho prý nemůže vážit, když se kvůli ní nepopral se svým sokem v lásce. Potom si podala žádost o rozvod. Zapřísahal jí aby to nedělala a svoji žádost stáhla, ale vysmála se mu. A s dětmi ať vůbec nepočítá, ty si vezme ona.
Tak to tedy ne! Vzal si známého advokáta, starého přítele z dětství.
'O všechno mohu přijít, dám jí vše, o co si řekne, ale děti ne, proboha, děti ne.'
'Nevěř tomu, Vili. Nějaký majetek ti zachránit mohu, ale s dětmi moc nepočítej. Víš přece, jak to u nás chodí.'
'Ale to ona mi byla nevěrná, ne já.'
'To víš jen ty. Soudce však bude chtít důkaz a ten ty nemáš. Možná bychom mohli nějak docílit toho, aby ti soud svěřil do péče alespoň jedno z dětí. Moc často se to nestává, ale jistá naděje by tu byla, i když mizivá.'
A tehdy se Vilém rozhodl zemřít. Žít bez dětí – to se radši zabije. Ano, zabije se! Nyní padá vstříc smrti a usmívá se. Čím více se blíží k zemi, tím více se vzdalují starosti. A pak uslyšel ten hlas. Nejdřív si ho vůbec nevšímal, ale hlas byl stále silnější a dotěrnější. Vytrvale se zahryzával Vilémovi do hlavy, až už ho nešlo přeslechnout.
'Viléme, co blázníš? Cožpak je život až tak špatný? Pár nepříjemností a ty se hned zhroutíš a přemýšlíš o sebevraždě. Vzchop se už konečně! Dokaž své ženě, že nemá pravdu, ty nejsi žádný srab. Srabi utíkají před starostmi i před životem – tak žij a bojuj! Rvi se o své děti jako nikdy, máš ještě šanci. Aspoň jedno může být tvoje. Za to už stojí žít, Viléme.'
'Jistě,' zařval v duchu Vilém, 'já jí ještě ukážu! Nenechám si vzít to poslední na světě, na čem mi tolik záleží. A už vůbec kvůli ní nezemřu. Ona by to jistě uvítala, ale tu radost jí rozhodně neudělám.'
Prudce zatáhl za jistící šňůrku a čekal na jemu známý náraz, kdy se padák otevře a zbrzdí jeho pád na minimum. Čekal na ono charakteristické zhoupnutí se, jako tolikrát předtím. Čekal..., nic se ale nestalo. Vilém zakřičel vztekle do prostoru: 'Pane Bože, proč?!'
Více už toho nestihl. Hned na to jej pohltil tmavě zelený, životem prostoupený les. Jeho hlas se jako posel smrti ještě chvíli vznášel nad krajinou, než ho nadobro vstřebalo hejno líně letících ptáků.