Obrázky

Seděla na okenním parapetu a skrz sklo se dívala na kapky deště, jež se jako tenké provázky spouští z nebe a dopadají na zem. V místnosti byla tma, zima a především ticho - děsivé, ohlušující ticho.

Pohrávala si s konečky vlasů a čekala… Čekala na něco, nebo spíš na koho? To sama nevěděla… Opřela hlavu o rám okna a zavřela oči, když v tom uslyšela vrznutí. Někdo šel po chodech k jejímu pokoji, to věděla jistě. V tomto patře byla jen jediná místnost, kterou obývala ona.

Dveře se otevřeli a vstoupila mužská postava. Musel to být urostlí mladík, protože jeho hlas zněl až překvapivě čile.

"Tak jsem tu pro tebe," řekl, když na něj nereagovala. "Sabino, pojď, půjdeme." Přešel k dívce a chytil ji okolo ramen a tak donutil ji vstát. Hlava ji klesla a ona pozorovala jen podlahu… práh od dveří… schody…. a další schody.. další práh a nakonec promočenou zem a trávu s krůpějemi rosy. Mladý muž nad ní držel deštník, takže na ni nepršelo. Ale i kdyby přeci pršelo, vadilo by ji to? Ne. Déšť přeci neubližuje.

Posadili ji na sedačku vozu, které se z drcnutím rozjelo. Vzhlédla, aby naposledy uviděla svůj dům, ve kterém vyrůstala. Maminka a tatínek upřeně pozorovali vzdalující se auto. V jejich tváři zahlédla nesmírnou míru utrpení a samoty. I když se drželi kolem ramen, byli sami… jejich jediná dcera je opouští…

Znovu se zahleděla na své nohy, cítila pohled muže, který seděl vedle ní. Už to ani nevnímala, vždycky si ji ostatní lidé prohlíželi. Nejprve s dávkou nepochopení, potom s lítostí.

Ale proč lítostí, vždyť ona byla spokojena, jen ostatní to nedokázali pochopit. Vadilo jim, že byla jiná, než ostatní lidé a proto musela sem, kam patří všichni jiní.

Auto zastavilo. Znovu ji vyvedli ven.

Všude bylo bílo. A nic. Bílé stěny, bílé podlahy a strop? Ten určitě musel být taky bílí. A to ticho - mlčenlivé ticho, které občas protnut nějaký ten hlásek ozývající se z místností, kterých tu bylo nespočet.

Zastavili se u jedněch dveří, které nesli číslo 258. S tichým cvaknutím, které zde znělo jako hlasitý úder, se otevřeli.

Muž ji odvedl k posteli, kde se ji potom ujala další pracovnice. Svlékla z ní všechno oblečení a natáhla ji do bílé noční košile s krátkými rukávy. Jizvy od popálenin, říznutí a nebo skoro umělecké tvary, se na její bledé kůži viditelně rýsovaly.

Poprvé za celou dobu vzhlédla. Všechno tu bylo bílé. Byly tu dvě postele, noční stolky, na tom u její postele byl skicák a tužky (jediné, co ji za několik posledních měsíců drželo při vědomí), na tom dalším byl rozbalená balíček nějakých sušenek a neustlaná přikrývka. Měla společnost.

Vysoká hnědovláska s vlasy střiženými nakrátko po chvíli vešla do dveří. Zjevně ji překvapilo, že je někdo v "jejím" pokoji.

"Ahoj, já jsem Sandra," prořízla ticho hnědovláska a natáhla ruku s Sabině. Taky se na její ruce rýsovali jizvy, ale nebyli už tak výrazné, jako Sabininy. Sabina si ji prohlédla a chvilku zůstala koukat na jizvy. Sandra se pousmála.

"Vítám tě v domě hrůzy, nedovolí tě tu nic, ale nakonec se z toho dostaneš a půjdeš zpátky domů," měla příjemný hlas. Sabina otevřela ústa, aby něco řekla, ale nevyšla ani hláska. Jak to bylo dlouho, co naposledy mluvila? Už ani sama nevěděla. Místo toho zvedla na přivítanou ruku.

******

Sandra se chvíli snažila se Sabinou mluvit, ale ona mlčela. Nechtěla s nikým mluvit, chtěla pryč, ale kdyby odešla, nevěděla by kam. Sedla si na postel, opřela se o zeď a přitáhla si nohy k tělu a popadla do ruky skicák.

Ani nevnímala, jak se ji krátí hroty tužek, pořád kreslila, načrtávala a mačkala… Jako by na tom závisel její život. Z druhé postele ji pozorovala Sandra s neskrývanou zvědavostí, ale nepromluvila, aby ji náhodou nevyrušila.

Po zemi se válely všechny papíry a ve skicáku zbýval poslední. Sabina najednou zpomalila a tahy její několikáté tužky, která už nevlastnila špičatý hrot se pohybovala po papíře pomalu klouzavým pohybem. Ladně jezdila nahoru a dolu a obkreslovala linky. Nejprve slabě a potom přitlačovala. Nakonec zahodila tužky a s naprostým výrazem bláznivého člověka se zadívala na svůj výtvor.

Dívka v černých šatech, stojící u hrobu a v náručí chová dítě. Bylo to jako skutečné, svítil měsíc a ona tam stála. Zdálo se, jako by se obraz hýbal - stébla trávy se pohupovala v imaginárním vánku a dívka pohupovala dítětem.

Sabina zavřela oči a spustila ruku s obrázkem z postele. Schoulila se do klubíčka a za chvíli usnula. Sandra se ještě chvíli nehýbala, aby ji nevzbudila a potom pomalu sesbírala všechny papíry ze skicáku a nakonec i ten poslední. Byla tím naprosto fascinována - všechny obrázky byly skoro stejné, akorát každý zachycoval jiný pohled na dívku a hrob, ale jen o pár stupňů. A potom narazila na detail obličeje oné dívky z obrazů. Skoro se zdálo, že ty oči byly opravdové. A potom, zdálo se ji to nebo ne? Mrkly snad na ni? Zatřepala hlavou a řekla si, že ji zase moc pracuje fantasie… Ale… dívka se zlomyslně usmála a skrz rty ji proklouzly bělavé špičaté zuby. Vyhodila obrázky na zem, začala se svíjet do klubíčka a hlasitě se smát.

Sabina na posteli se jen zlomyslně usmála, nastala další její chvíle. Skrz rty ji proklouzly bílé špičaté zuby a pomalu se zvedla z postele, jako by její tělo ovládal někdo jiný, ale byla to pořád ona. Naklonila se nad Sandru a položila si prst na rty. Sabina se párkrát zasmála a potom se uklidnila. Sabina zaklonila hlavu a rychlým pohybem zabořila své špičáky do Sandřina krku. Vychutnávala si chuť té lahodné tekutiny, ale musela ji tam ještě nechat. Věděla, že si zase rán nebude nic pamatovat, dokud zase se neprobudí.

Posadila se unaveně na svou postel a sebrala ze země tužku, která byla nejšpičatější a vší silou si ji zarazila do ruky. Nevytekl ani pramínek krve, přestože rána byla hluboká. Lehla si na postel a loučila se s místem, které se na jednu noc stalo jejím domovem. zítra ráno uteče, o tom neměla pochyb.

V duchu se smála svým naivním rodičům, kteří si mysleli, že ji pomáhají.. ale ano, pomohli ji, když ji sem nechali převést, dali jí volnou cestu do skutečného světa.. Kdyby se ji bývali nevzdali a nechali ji pod svou střechou, nemuselo by to dopadnout takhle. Usmál se, ale nebyl to obyčejný úsměv, ale úsměv dokonalého vítězství.