Z ŘÍŠE KRTKA

Anotace: Nemám a nechce se mi vymýšlet... přečtěte si a zjistíte sami, o co jde...

„Die by my hand
I creep across the land
Killing first-born man“
- Metallica: Creeping Death


15. dubna

Přišla nepříliš příznivá zpráva - donesl ji jeden vojín, který měl zrovna jakousi nedůležitou práci v hlavním stanu, kde se toho dne sešlo velení. Už nějakou dobu se o tom šeptalo, ale nikdo to nechtěl vyslovit nahlas. A teď to bylo potvrzené, tedy pokud se dalo tomu vojínovi s uhrovatým obličejem a předčasně plešatějícími vlasy věřit. No ale nebyl důvod nevěřit. Ta zpráva zněla: jsme ve válce i s Amerikou.
Pro nás řadové vojáky to nakonec možná byla i dobrá zpráva - rozhodně lepší než třeba přesun k řece Sommě, ha! Z nejvyššího velení nepřicházely poslední měsíce žádné rozhodné příkazy a přestože se o tom oficiálně vůbec nemluvilo, věděli jsme, že koncem loňského roku byl náš návrh míru smeten ze stolu. Ale jak jsme byli informováni, vždycky podobně spolehlivým způsobem jako dnes, naši ministři se o příměří snažili dál. Kdo by se jim divil? Schlieffenův plán nevyšel a místo rychlého a drtivého vítězství jsme už dva roky jako krtci kopali v zemi a jen se dívali, jak do zákopů proudí nové a nové posily se stále slabší morálkou, zatímco staré kamarády kosí střely, z nichž jedna na vás čeká možná hned další den. A přitom se fronta nehne. Jeden měsíc pár desítek metrů na západ, druhý měsíc zase zpátky. Vyhlídky jen na ostnatý drát, překážky proti nepřátelské pěchotě a stovky metrů tunelů a příkopů.
Říše krtka, říkali jsme občas z legrace. Té jsme si moc neužili. Zato bojů jsme se přejedli už po prvních pár týdnech. Byl jsem jedním z těch několika málo, kteří přežili bitvu o Verdun, ale koneckonců jsem měl štěstí, když jsem byl jako jeden z prvních odvolán k bitvě u Sommy a nakonec ve zmatku skončil úplně jindě. Jiný zákop, stejná válka.
Mrtví, kteří se s vámi tísní v zákopu, protože je nemáte kam pohřbít.
Ze země kolem vás se postupně stává krajina smrti, kde pro život není místo.
Den a noc se tísníte v zákopech, místo jídla špatná břečka, stále strach o život.
Takže možná, že trocha nerovnováhy na západní frontě by nemusela být na škodu. Určitě jsem nebyl sám, kdo v posledních měsících zatratil celý ten náš prohnilý kolos a poslal ho do horoucích pekel. Ha!



28. listopadu

Nějak to s těmi Američany zatím Dohodě nevychází. Z naší strany pracuje tvrdá propaganda, které lze jen těžko nepodlehnout. Já nepodlehl a zastávám názor, že se nejedná o skvělé taktické schopnosti našich generálů, ale pouze o přípravu na konečnou a nevyhnutelnou ofenzivu, která se přes nás přežene jako biblická bouře. Ha!
Dílčích úspěchů jsme ale dosáhli. Italy jsme zahnali až k Piavě. Francouze jsme také odrazili. K čemu ale to? Nikomu už se bojovat nechtělo, snad kromě těch, kteří ty boje plánovali od stolů s mapami. Často jsem o tom debatoval s přítelem Müllerem, se kterým jsem poslední dva měsíce prožil všechny bitvy i přesuny a ke kterému jsem měl ze svých souputníků nejblíž. Vypomáhali jsme si s přídely cigaret a několikrát i během bojů. Müller byl ovšem zastáncem tvrdého císařského jádra. Doma ho dle jeho slov po vítězství čekalo uznání a obchodní úspěch, rozšíření jeho živnosti.
Mě doma neočekával nikdo, byl jsem jen chudý sirotek, který z vojenského systému rovnosti mohl těžit maximálně na úrovni vojínů. Hlupák jsem ale nebyl. Jen z toho, co jsem zaslechl nebo si s velkým úsilím pologramotného muže přečetl v novinách, které se mi měsíc i více po vydání dostávaly do rukou, jsem si dokázal spočítat, že dříve padne císařství než Müllerova živnost dozná nějakého rozkvětu.
Ale letos to asi ještě nebude.


30. května

Zprávy z fronty říkají, že se karta obrací opět v náš prospěch. Tohle fantasmagorické tvrzení má být podpořeno i mírně zvýšeným přídělem cigaret. Müller je v extázi. Z naší divize, která má nyní statut záložní, se asi brzy stane bojová. Nic horšího se mi asi nemohlo přihodit. Jsem už na pokraji psychických sil a nejsem si jistý, že další boje unesu. Navíc jsem se v lazaretu, kde jsem strávil několik bezútěšných týdnů mezi doživotními mrzáky zbědovanými po tělesné i duševní stránce, nakazil nějakým ošklivým typem kašle. Bylo mi těžko u srdce a každou chvíli jsem plival ošklivý nažloutlý hlen. Doktor mi vysvětlil, že v lazaretu řádí menší epidemie bronchitidy a něco mi na to pár dní dával, takže se mi udělalo líp. Pak mě propustili zpět k jednotce.
Teď mi je ale zase trochu hůř a mám podezření, že mě asi pořádně nedoléčili. Felčaři zatracení, ha!


14. června

Čeká nás ofenzíva. Další neoficiální, ale dokonale věrohodná zpráva z velitelství. Protože je východní fronta již zavřená, rozhodl se generál von Ludendorff vsadit všechno na jednu kartu a inicioval vítězné tažení na západ. Takhle by to alespoň interpretoval můj věrný přítel Müller. Já byl toho názoru, že jde o poslední neradostnou křeč, která mě i další spolubojovníky bude stát život. Američané už určitě musí být vytrénovaní, těžko jsem si dokázal představit, že by jim plánovali delší než několikaměsíční výcvik a my nyní měli být nasazeni do míst, kde určitě budou operovat i oni.
Je mi pořád zle a jsem z té zprávy o bojích dost zoufalý. Hlen, který už se pár dnů neobjevil, se mi dnes vrátil. Snažím se, aby mě nikdo při jeho vyplivování neviděl a zároveň přemýšlím, že bych se šel nahlásit a nechal se umístit zpět do lazaretu. Tam mě přece skoro vyléčili. Pak si ale vždycky vzpomenu na ty zástupy chodících mrtvol a jednonohých a ztratím sílu se rozhodnout.
Snad to přejde samo.


15. července

Zahajujeme útok. Vsadil bych se, že je to poslední ofenzíva z naší strany v téhle šílené válce. A rozhodně ne proto, že by měla být vítězná. S Müllerem už takhle otevřeně mluvit nemůžu. Asi sám cítí, že císařství je na pokraji rozpadu a stejně si nechce připustit nic kromě vítězství. Na jakékoliv známky rozkladu reaguje agresivně. Často ho slyším nadávat na Američany, i on cítí, že právě oni se stali tou poslední kapkou, která převrhla křehký pohár naší konstituce. No vyjadřuje se takhle sotva gramotný muž? Ha! V posledních týdnech jsem se toho hodně načetl, hlavně abych se vyhnul všem ve svém okolí. Je mi stále špatně a začínám si myslet, že byla chyba nemoc zatajit. Teď už by se ale jakákoliv snaha dostat se z nadcházející zteče brala jako čité zbabělství, ať už plivu místo slin hlen nebo ne.
Doufám, že prohrajeme a dostanu se do rukou Američanů. Počítám, že se o zajatce budou starat lépe než naši. Další věc, se kterou se Müllerovi v těchto těžkých dnech už nemůžu svěřit.


29. července

Dopadlo to tak, jak jsem předpokládal. Jak má vyčerpaná německá armáda zvítězit proti francouzským, britským, italským a americkým vojákům? V klukovské pranici by se tomu říkalo přesila čtyři proti jednomu. Neubránil jsem se tomu, abych Müllerovi nepřipomněl svůj prorocký výrok, že do téhle bitvy budou už nasazeni američtí vojáci naplno. Odsekl mi, že jsem měl dělat generála.
Generála, který by sotva zvládl vlastnoručně napsat rozkaz k protiofenzívě bez dvou hrubek v první věte. Ha!
Ještě že jsou vojska Dohody tak neschopná. Sevřela nás jako kleště, které nelze dovřít. Nevím, jestli jim velel schizofrenik nebo chtěli dva generálové překvapit sami sebe navzájem, ale to, jak jsme unikli, se dá nazvat štěstím přímo pekelným.
Podařilo se nám - naší jednotce, ze které nezbylo po posledním krveprolití víc než sto mužů - zajmout dvacet amerických vojáků. Určitě nás čeká vyznamenání. Už se nemůžu dočkat a ostatní určitě také ne. Ha!
Chudáci nám vpadli přímo do náruče, když jsme o překot vyklízeli pozice a spěchali zpět na východ. Takhle by to asi Müller nepodal, ale mně je už všechno úplně jedno. Tělo mi zaplavuje horečka, nemůžu se pořádně nadechnout a jsem rozhodnutý po návratu na naši základnu, která je teď bůhvíkolik kilometrů zpět od naší ofenzivní linie, okamžitě ukončit svou kariéru vojáka a stát se pacientem z povolání.


noc na 30. července

Myslím, že jsme zabloudili. Podle mapy, kterou máme, jdeme správně, ale v tom případě jsme se přenesli přes dvě řeky, aniž bychom vůbec smočili nohy nebo vkročili na most. Ostatní jsou už dost nervózní a začínají panovat silné protiamerické nálady, i přesto, že vězni vydali všechny cigarety a čokoládu. Kromě toho mezi neoblíbené patřím i já sám. Můj sípot a potácivý krok je právě ve chvíli, kdy je třeba zdržovat se co nejméně, zdrojem připomínek.
Díkybohu, Müller i přes mé kacířské názory drží při mně a pomáhá mi.
Konečně už je taková tma, že padne rozhodnutí utábořit se a přečkat se zajatci do svítání. Padám na zem, zcela vyčerpaný. Müller mi pomáhá zabalit se do deky a mé napůl bezvládné tělo přesunuje sám k ohni, který narychlo naši muži rozdělali.
Nořím se do polospánku-polomdloby a jen z velké dálky slyším, jak padají příkazy spoutat vězně vkleče k sobě. Jsou stanoveny hlídky.


po půlnoci 31. července

Budí mě hluk. Přesněji řečeno řev a pláč. Omámeně si sedám. Určitě nás dostihla divoká protiofenziva Dohody. Hlavně se nenechat zbytečně zastřelit. Snažím se rozhlédnout kolem sebe. V hrdle mi hvízdá a na hrudi mi leží těžký kámen. Nutím se odolat pokušení znovu si lehnout a všechno zaspat - všechno, i svou smrt.
Když konečně vstávám, nohy mám tak nejisté, že se musím znovu posadit. To už se ale mé oči přizůsobují tmě a tak vidím šedé postavy opodál. Z ohně, ke kterému mě Müller přitáhnul, aby mi bylo co možná nejtepleji, zbyly jen řeřavé uhlíky. Zvedám oči k obloze. Je temná až na hvězdy a srpek měsíce. Musí být jen krátce po půlnoci, což znamená, že jsem spal sotva pár hodin.
To, co mě vzbudilo, se odehrává nedaleko, v místech, kde napůl sedí a napůl leží američtí zajatci. Snažím se tam pomalu dojít. Potácím se.
Když docházím až k místu, odkud se ozývá nářek i křik, spatřuji pár našich a mezi nimi i Müllera. Ten jediný má zbraň - svou dlouhou pušku. Určitě je nabitá. Míří jí na hlavu jednomu z vězňů, který na něj hledí zděšeným pohledem a rukama svázanýma za zády marně lomcuje nahoru a dolů, až to vypadá, že si ruce každou chvíli vykloubí z ramen. Přitom na něj něco kvílivým hlasem křičí... a co chvíli propadá záchvatu kašle.
Ostatní zajatci se moc nechtějí angažovat, jejich tváře jsou stejně zděšené a jeden z nich se snaží cosi tiše povídat jednomu z našich vojáků.
„Co se tu děje?“ ptám se muže opodál, co stojí hned vedle Müllera.
„Ten Američan má tuberu nebo tak něco,“ říká mi a hořícím klackem, který drží v jedné ruce, mávne na zem před vězně. Mihotavý plamen na okamžik ozáří udusanou trávu před řadou klečících vězňů. Spatřuji několik cákanců polozaschlé krve a hlenu.
Nikdo z nás anglicky neumí, ale je celkem jasné, o co se Američan snaží. Nevím proč, snad kvůli tomu, že i já jsem nemocný a kdyby včerejšek dopadl opačně, mířil by zbraní někdo na mě, snad proto, že už jsem tak unavený z toho věčného zabíjení, že tohle by možná byl konečně ten mrtvý, kterého mé usoužené vědomí už neunese a propadne šílenství, snad pro sto jiných důvodů, dělám ale dva kroky k Müllerovi a stoupám si mezi něj a vězně.
„Co to má znamenat?“ řve na mě a v prvním děsivém okamžiku jsem si jist, že stiskne spoušť.
„To ho chceš zastřelit?“ říkám a schválně hodně nahlas dodávám: „Bezbrannýho vězně, co je navíc nemocnej?“
„No právě! Jestli už někoho nenakazil, tak to brzo udělá. Bůhví, co se mezi nás snaží zavléct. Nějakou odpornou americkou chorobu.“ Tvář se mu křiví vztekem a ruka se zbraní se třese.
„Nemůžeš zastřelit bezbrannýho člověka jen proto, že je nemocnej,“ opakuji, protože nic dalšího mě nenapadá. Kde je sakra velitel, myslím si. Proč ho nikdo nevzbudí? Protože oni chtějí smrt, chtějí tuhle popravu, napadá mě vzápětí. Těší se na to.
Müller mě chce odstrčit a kdybych na sebe nechal sáhnout, hned by se mě chopily další páry rukou a byl bych odtažen pryč. V zoufalství řvu, jak nejhlasitěji mi to mé nemocné plíce dovolí:
„Tak teda zastřel nejdřív mě, protože já jsem taky nemocnej!“
Rozhošťuje se ticho. Müller a zbytek našich na mě šokovaně hledí, nechápou, proč tolik bráním jednoho z nepřátel. Ale i u nich je nyní patrná nerozhodnost, protože to koneckonců nejsou nepřátelé, kteří by nám způsobovali dlouhodobá příkoří, ale tvoří jen další malý dílek mozaiky, která se skládala celé roky. A možná najednou v Američanovi, klečícím na zemi před nimi, se slzami v očích, spatřují člověka, který asi stejně umře na to, co plive na zem v chuchvalcích krve. Američané na mě koukají stejně ohromeně, pravděpodobně ze stejného důvodu.
Müller zatíná zuby, odhodlaný svůj úkol dokončit, a chystá se něco plamenného říct, když se za námi ozývá podrážděný hlas, rozespalý, ale plný autority:
„Co to má ksakru znamenat?“
Müller se otáčí a zároveň sklání zbraň k zemi. Je konec.
Nastává zmatené vysvětlování, obhajování a nakonec snaha přemluvit velitele, aby popravu povolil. Nevěřím tomu, ale Müller to vážně zkouší. To už se většina přihlížejících šourá z dohledu a začíná se ukládat zpět ke spánku, všichni dostatečně daleko od kašlajícího zajatce.
Když je zpacifikován i Müller, prochází těsně kolem mě a aniž by se na mě podíval, slyším jen jediné slovo, sotva hlasitější než závan vzduchu, který se nese s jeho tělem: „Proč?“
Byli jsme přátele a nechápe to, nechápe to zřejmě právě proto.
„Všichni kromě hlídek si půjdou lehnout,“ říká velitel, ale to už stejně mluví jen ke mně a bdícím Američanům, kteří se nemohou ani pohnout.
Aniž bych se podíval, kde jsou naše hlídky, poklekávám k americkému zajatci, který se na mě dívá pohledem, ze kterého mě píchá u srdce.
„Mrzí mě to,“ říkám německy a když vidím, že nechápe, zkouším to anglicky. Víc bych asi říct nedokázal, ale stačí to. Chápe, tvář se mu rozzáří a i když vím, že je nemocný a choroba je pravděpodobně infekční, poplácávám ho zlehka po rameni. Pro kuráž.
V té chvíli znovu kašle a na můj obličej, jen několik centimetrů vzdálený od jeho, dopadá několik vlhkých kapiček. Jako by mé tělo chtělo odpovědět stejným způsobem, rozkašlávám se také.
Pak se zvedám a na svých zesláblých nohou kráčím pryč.

Jsem si docela jistý, i když bych rád do svého trýzněného vědomí zasel nějaké pochybnosti.
Buď jsem to byl já. Nebo on.