Poutník

Poutník

Otevřeli se dveře do dětského pokoje. Stará žena vešla a usedla na malou postel ve které ležela dívenka. Oči se jí rosvítily, když uviděli starou ženu vstupovat a usedat k ní. „Povídka ?“ zašeptala a posadila se na postel, co nejblíže ke stařence. Kývnutím hlavy dala najevo svou kladnou odpověd.
Vstala a vzala z police starou, tlustou a zaprášenou knihu. Rozevřela ji v polovině, „ Poutník?“ otázala se na výběr dívenky. „ Dobře babi a očem to je ?“ vyzvídala. „ Nebud zvědavá, dozvíš se to z příběhu, který ti budu ted vyprávět. To by pak nebylo ono kdybys věděla předem jak to dopadne. „
usmála se. Dívenka ulehla zpět na svůj nadýchaný polštářek a nastražila uši. Stařenka začla s vyprávěním.

U města Bloodsberry byla vesnička Umbrug. Nad kterou se tyčil mohutný a velkolepí hrad White. Žil zde rod Riddlovích. Byli to slušní a milující lidé. Richard otec a hlava rodiny byl tesař. Jeho žena Angelika byla matkou dvou synů Thomase a Theodora a dcerky Issabelly. Žili v malé chaloupce, hnedka vedle hradu. Byli chudí ,ale přesto vážený u dvora a Knížecké rodiny. Díky jejich moudrosti, oddanosti a hravých dětí. Rozhodli se proto, aby se dcerka Issa provdala za jejich sina Ignácia a spojila tyto rody na vždy. Čas plynul jako voda. Ignácio a Issa byli dospělí a měli se rádi. Rodiče obou rodin začli plánovat svatbu na letní slunovrat.
Byl pozdní večer a k vesničce Umbrug se blížila podél lesa Lestrange neznámá postava v hábitu a s kápí zahalující obličej. Zatoulala se do lesa, aby vyhledala skrýš na dnešní noc.
Měsíc osvětloval spící postavu v lese. Ohen ji hřál a bránil proti divé zvěři. K ránu pronikaly první sluneční paprsky skrz větve stromů až do tváře spáče. Ve stejné době vstávala rodina na druhé straně vesničky. Otec šel do své dílny, matka do dvora se svou dcerou, která šla za svým milím.
Další krásně prožitý den plný lásky. Nikdo, ale netušil co přijde po setmění. Rodinka Riddlových usedla ke stolu, aby se navečeřila. Thomas začal s modlitbou. „ Děkuji Bože, za hostinu kterou si nás obdaro...“ zbytek jeho slov zanikl v hlasitém křiku. Byl slyšet po celém okolí. Nikdo nevěděl odkad to pochází. Když tu najednou vypadla postava člověka z lesa a zůstala ležet. Issa s Bratrem Thomasem se rozběhla ji na pomoc. „ Aúúúúúúúúúúú...“ ozvalo se z lesa. „ Co to bylo Isso?“ optal se tiše se starchem ve tváři její bratr. „Nevím bratře. Vím jen to že někdo potřebuje pomoc a ten leží na kraji lesa“ ozval se silný a rozhodný hlas z jejího hrdla. A tak se rozběhli k lesu. „ Nééééééééé...!“ zazněl výkřik. Zahalenou osobu zase něco táhlo zpátky do lesa. Bylo to hrbatý, chlupatý s ostrými drápy a žluté jantarové oči. Issa se zastavila, aby zvedla svého bratra ze země, který omdlel. Odvedla ho do domu. Nikdo nevěděl co se vlastně stalo. Bylo to strašidelné a srdcervoucí večer. Odhodlali se ke spánku a vydali se do svých postelí. V noci zazněl párkrát výkřik z lesa. Issa nemohla spát a proto každý výkřik jí drásal mysl a srdce. Rohlodla se. Ještě ted se vydá do lesa a najde toho komu tak chtěla pomoci. Vylezla z postele, oblékla se. Sešla po schodech dolů a z kuchyně si vzala svítilnu. Párkrát se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy. Otevřela dveře a vyšla vztříc tmě a chladu. Zavřela dveře a ucítila na své tváři studený dotyk. Byla to vločka. Bylo na čase, začala zima a sníh nikde. Jako by tento večer byl něčím významný. Setřela vločku ze své tváře a uvědomila si situaci. Rozběhla se k lesu. Stromy se tyčily do výšky. Les byl hustý a temný. Zaváhala jestli má vstoupit. Myšlenky se jí honily hlavou,co by se mohlo stát. V jejím rozímání ji přerušil náhlý výkřik. Tentokrát to nebylo bolestné, ale volající o pomoc. Nebylo to daleko. V okamžiku bez rozmýšlení v běhla do lesa. Rozhlížela se ve tmě, aby si její oči navykly na náhlou a nepropustnou tmu.
Byl úplněk, sem ale jeho paprsky světla nedosáhly. „ Halooo...??“ zavolala do lesa a přitom se třásla zimou a strachem. „ Pomooooooc....!!“ ozvalo se z chladné tmy. Popoběhla pár metrů a spadla na zem, jako kdyby o něco zakopla. Bála se podívat ke svým nohám. Nedalo jí to a podívala se. „ Pane Bože!“ Vstala aby prozkoumala lépe prostředí. Asi se jí to jen zdálo pomyslela si. Když v tom ji uchytila něčí ruka za kotník. „Áááááááá“ lekla se a zaječela. „Pomocte mi, prosím. Než to zase přijde“ prosila osoba ležící v krvy na zemi. „ Neboj te dostanu Vás do bezpečí“ nedořekla a už jí podpírala a pomáhala ji na nohy. Poté se vydali z lesa. Konečně světlo, ulevila si Issa.

Zryhlily, aby je ta bytost nedostala. Než se dostali k domu, vyšla ven matka s Thomasem. Chystali se najít Issu. Když je uviděli, běželi jim na pomoc. Dovedli je domu. Issa si sedla do křesla a neznámou osobu položili na pohovku. Thomas přešel ke křeslu, obejmul Issu kolemm ramen, aby ji uklidnil. Issa usla v křesle. Když se ráno probudila, myslela si že to byl jen špatný sen. Když ale její pohled spočinul na pohovce, spatřila neznámou osobu. Přešla k ní a sundala zní hábit s kápí. Byla to mladá žena. Krásná ale potrhaná od toho co jí napadlo. Sundala zní i zbytek ošacení a nesla ji do kuchyně. Položila ji do kádě a šla pro vodu do studně, aby ji mohla umýt a vyčistit rány. Zanedlouho byla zpátky, to už byla matka s bratry vzhůru. Seděli v obívacím pokoji. Pozdravila je a zašla do kuchyně. Pomalu a opatrně polívala ženu vodou. Ta se začala po chvilce probouzet. Zamumlala nějaké nesmysly a zase upadla do bezesného spánku.
Issa jí ošetřila rány. Nebyly nijak hluboké, ale přesto nebezpečné. Neznámá se probudila toho dne večer. Angelika matka Issy jí donesla vodu. „ Dobrý večer, napíte se musíte mít žízen“ a podala ji vodu. „ Jak se jmenujete ?“ pokoušela se navázat rozhovor a zjistit něco o té ženě. „ Inka, co se stalo?“ nevědomky se otázala. „ Sami nevíme, slyšeli jsme křik a tak jsme vyběhli z domu a pak sme vás uviděli. Chtěli jsme se za vámi vydat, ale něco vás vtáhlo zpátky do lesa. Moje dcera Issa vás odtamtud vytáhla. Byla to ona kdo vám ošetřil rány, koupala vás. Zachvilku tady bude. Šla jen na hrad za Ignáciem. Tak když vydržíte vzhůru, může vám povědět více informací co se stalo.“ domluvila a odešla do kuchyně pro něco k snědku. Inka se snažila posadit, ale bolest ji to nedovolila. Proto ulehla zpátky na poldštář a usla. Angelika vešla do obíváku a když uviděla spící ženu, položila tác s jídlem na stolek blízko k ní a odešla.
Issa se ten večer nevrátila. Poslala poslíčka, aby doručil pergamen, její matce, že se nevrátí dnes večer domu a stráví noc na hradě. Další den ráno se oběvila Issa ve dveřích jejich domu. Matka ji objala a pověděla ji, že se včera večer probrala Inka. „ Pojd se na snídat, přivedu i Inku máte si co povídat.“
Zachvilku seděly obě dvě u jednoho stolu. Opravdu si měly co vyprávět. Šly se projít ven. Kolem panství i po hradě. Issa ji představila svému nastávajícímu muži a jeho rodině. V okamžiku se znich staly přítelkyně. Issa ji vyprávěla jak se to všecko stalo. Inka vyprávěla o svých poutí po širokém světě. Takhle si povídali celý den. Jediné co je donutilo přestat byl spánek
Uběhl měsíc od té stašné události. Všechno bylo jako kdysi až na to. že Issa si našla přítelkyni. Nastaly Vánoce a Inka osmutnila, scházela jí rodina, která už nežila. Slavili Vánoce na druhé straně země. Od dob jejího putování je neslavila. Bylo to už pět let. Issa si její smutné tváře všimla a vydala se za ní. „ Co ti je ?“ zeptala se. „Nic. Já jen. že už jsem Vánoce neslavila pět let. Od té doby co zemřela moje rodina.“ a po její tváři skanula slza. „ Neplakej ted máš nás“ usmála se na ni a obajala ji. „ Máš pravdu. Jsem ráda, že tu mohu být svámi“ a utřela si slzu ze tváře. Štědrý den se blížil. Přípravy se chýlily ke konci. Je to tu . Celá rodina a Inka byli pozváni na hrad.
Po večeři se usadili ke krbu a vyprávěli si pohádky, různé příběhy z cestování, které vyprávěla Inka.
Druhý den nebylo Ince moc dobře a tak nešla na snídani ani k vánočnímu stromu se podívat na dárky. Ležela v posteli. Celá se třásla. Byla celá politá potem. Měla určitě horeřku. Když si Issa uvědomila, že Inka není snimi, vydala se za ní nahoru do jejího pokoje. Zaklepla, ale nikdo se jí neozval. Otevřela tedy dveře. Stašlivý pohled se jí naskytl, když sklouzla očima na postel s nebesy, kde ležela Inka. „ Inko? Seš v pořádku? “ Ani tak se jí nedostala odpověd. Přistoupila tedy blíže. Odhrnula nebesa. Inka stočená do klubíčka, svírajíc se v bolestech se na ni podívala. „ Pomoc mi..“ slabím hlásek se jínvydral z hrdla. Issa na nic nečekala a utíkala dolů pro pomoc. „ Mami! Tati!! Pomoooc!“ volala po celém hradě. Ze všech dveří vycházeli lidé, aby se podívali co se děje. „ Isso!“ zavolal na ni Ignácio. „ Co se děje ? Proč tady tak pobíháš a křičíš?“ „ Inka! Něco se sní děje. Nevím co to je, ale není to dobrý.“ v padla mu do náruče a rozplakala se. „ Půjdu se nani podívat a ty najdi rodiče a mojí matce vyřid at zavolá doktora.“ uklidnoval ji Ignácio. Vyběhl nahoru, doufal že to nebude tak hrozné, ale pohled na ni ho předsvětčil o opaku. Stoupl si k její postely. Stáhl zní deku pod kterou se kroutila. “Inko? Co ti je?“. „ Je mi špatně Igi. Nevím co se to semnou děje!“ začala vzlykat. Ignácio ji přikryl a sedl si k ní na postel. Zanedlouho dorazili jeho rodiče s doktorem. „ Doktore prosím podívejte se na ni. Není to dobrý.“ poprosil. Doktor se rozběhl k postely kde ležela Inka. Odhrnul deku. Hrůzný pohled na ni ho vylekal. „ Prosím všichni ted
odejděte. Musím ji vyšetřit a ta žena by byla ráda za soukromí. Prosím vás budte tak laskaví a odejdete.“ s prosebnýma očima se na ně podíval. Rodiče Igiho odešli i s Igim. Jen Issa váhala jestli ji tu má nechat stím doktorem. Bála se že by se mohlo něco stát. Když Igi zjistil, že Issa není snimi, zašel do pokoje „ Isso nechme je osamotě. Doktor ji pomůže. Pojd“ naléhal. Issa pod nátlakem vyšla z pokoje. „ Bojím se oni. „ rozplakala se . „ Já vím, já taky a naše rodiče též. „ Obejmul ji a políbil na rty. „ Můžem ted jen čekat, co řekne doktor.“ a tak sešli dolů k ostatním a posadili se na ke krbu.
Ráno se šla Issa podívat ze Inkou. Spala. Issa odrnula trochu deku a zalehla k ní. Objala ji a usnula.
Když se probudila pozdě odpoledne, Inka už vedle ní neležela. „ Inko!!!“ zavolala její jménoa vyběhla z pokoje. Seběhla schody a vešla do místnosti s krbem.Rozhlédla se a uviděla Igiho. „ Igi kde je Inka?“ pokukovala po místnosti se strachem v očích. „ Inka je v pořádku. Bohužel přišla o dítě“. „ O dítě? Jak mohla být těhotná?“. „ Thomaso a Inka se už chvilku milují. Měli spolu milostné pletky bez svatby“. „ Tak proto byl Thomas tak tajemný.“ „ Chtěli nám dneska oznámit že se budou brát, ale když si běhala po hradě a křičela o pomoc, tak na to zapomněl.“. „ Přeji jim to. Inka je dobrá žena. A Thomas je skvělí muž. Budou spolu určitě štastní.“ „ Já vím, pojd. Odvedu tě domu. Už tě tam čekají.“
Sníh začal tát. Konečně Jaro. Slunko svítilo a nebe bylo modré. Issa a Inka se šli projít, aby si promulivily jak naplánují jejich svatby. Shodly se na tom, že budou mít společnou svatbu. Inka ještě ten den odeslala dopis do Bragmy. O týden později přišel dopis od Markuse Liberuta.

Milá Inko.
Tím to dopisem ti přeji mnoho štěstí. Bohužel snámi to tu nevypadá dvakrát lépe. Mnoho znás zabili. Když si odešla začali hony na naše hlavy. Už je nás jen pět. Chybíš nám. Byla jsi nejlepší znás. A mohu tvrdit, že seš furt nejlepší. Pošli naše poselství dál. Uč je k obrazu svému. Máme tě rádi. Proto se nás nepokoušej hledat. A neodepisuj! Tvou adresu jsem spálil po odeslání tohoto dopisu. Nesmí tě najít.
Zbohem Markus Liberut (Konujči)


Tento dopis ji velice rozrušil. Rozhodla se i přez zákaz svého nejoddanějšího přítele je vyhledat.
Odjedu už zítra, pomyslela si. Jak to ale povím ostatnm? Neřeknu jim nic. Zanechám tu po sobě dopis, kde vše vysvětluji. Jo to bude nejlepší. I když budou mít starosti a strach, musím to udělat.
Ještě ten večer napsala dopis a zbalila si věci. Musí odejít brzo ráno, ještě před rozbřezkem. Naposled ulehla ke svému milýmu. Celou noc se milovali. Když už nastal čas, tak se oblékkla a tiše odešla z pokoje a vydala se do kuchyně. Tam položila dopis na rozloučenou a vydala se vstříc dobrodružství a nebezpečí. Byla už za hranicemi této vesničky a ocitla se ve městě Bloodsberry. Koupila si koně jménem Osika a vydala se na cestu do Bragmy.
Issa měla neklidný pánek. Bála se že to znamená něco špatného. Sešla dolů do kuchyně. Dala vařit vodu na kamna. Když usedla ke stolu, všimla si stočeného pergamenu. Vzala jej a rozbalila.

Milí přátelé,
Včera večer mi přišel naléhaví dopis. Byl od mích přátel. Potřebují mou pomoc. Víc vám k tomu nemohu říct, je to tajný. Isso pohlídej mi Thomasa. Opatruj se a uží si svatbu. Nevím jestli se do tédoby vrátím a jestli vůbec přežiji. Ozvu se ti přibližně za týden. Aby jste neměli toliko strachu na svých srdcích. Mám vás velice ráda, ale povinnost je povinnost. Až se vrátím vše vám vysvětlím.
Honě radostných chvílí a štěstí přeji.

PS: Kdyby se vás někdo na mě vyptával, tak mě neznáte a nikdy jste mě neviděli. Děkuji.

Zbohem s Láskou Inka Pirmon (Konujči)


Když dočetla dopis, tak byla ráda že sedí. Asi by to sní seklo. V okamžiku se rozbrečela. Bála se oní. Přesně jak se v dopise dočetla. Když vstali i ostatní, divili se kde je Inka. A proč Issa pláče?
Issa jim podala dopis, který tu zanechala Inka. Thomas se zadíval na pergamen. „ Co je to Konujči?“ Nikdo mu však nedokázal odpovědět.
Ohen plápolal před dvěma stromy. Inka přicházela se dřívím. Položila jej vedle ohně. Posadila se a zadívala se na hvězdy. Co asi dělají? Chybí jim ? Určitě ano. Mám ted důležitější věci na práci, rozímala. Přiložila pár kacků do ohně a začala si připravovat spaní. Rozložila deku na zem, kabát složila a dala ho místo polštáře. Nachvíli se zakoukala do ohně a pak ulehla.
Vstala ještě před rozbřezkem. Sklidila si věci, nasedla na koně a vydala se na cestu. V pozdním odpoledni dorazila do malé vesničky Amaron. Dala napojit koně a sehnala si nocleh v jednom domě. Navečeřela se v nedaleké hospůdce. Nakoupila si jídlo na další týden, aby se nemusela zastavovat. Už jen měsíc cesty a dorazí na másto, kde bývala než odešla. Bála se co jí tam čeká.
Než usla si ještě párkrát přečetla dopis, ktarý ji přišel od známého. Hledala v něm něco schovaného, ale nic nenašla. Smutně zalehla do postele a usnula.
Blížil se slunovrat a ve vesničce Umbrug začaly přípravy na svatbu. Issa sice mohokrát odmítla chystat svatbu dokud se nevrátí Inka, Ale její přítel Igi ji přemluvil, aby se svatba konala. Issa byla smutná a nechtělo se jí uzavřít snatek bez Inky. Kde pak asi je ? Co se děje, že tak narychlo odjela?
Je v pořádku? Nevěděla co si má myslet. Inka se jí neozvala už to byl měsíc, co odjela.
Inka dorazila do města Bragma. Našla jen spoušt. Byla strachy o své přátele bez sebe, ale nerozplakala se. Rozhodla se je najít. Pčeci to ted nevzdá, jak malá holka. Rozběhla se ke kostelu, kde měli svou skrýš. Když vešla, ucítila zápach. Dohasínali tu poslední plamínky ohen, který to tu vypálil. Sešla po schodech dolů a hledala jestli někdo přežil. Nikdo tu ale nebyl. Najdu je ? Jsou ještě na živu? Kde by mohli být? Možna....? Ani nedomyslela myšlenku a rozbšhla se na neurčené místo. Zachvilku stála před malu kapličkou. Třikrát bouchla na prostřední rakev. Když se nic neozývalo, tak otevřela víko rakve. Před ní se oběvily schody dolů. Vstoupila do rakve, sešla pár schodů a zavřela za sebou víko od rakve. Zvedla pochoden ze země a zapálila jí. Scházela níž a níž. Až narazila na světlo. Zatavila se a rozlížela po okolí. „ Hallo...?“ „ Kdo je tam?!“ „ Markusi? Jseě to ty?“. „ Inko? Nepsal jsem ti, že nás nemáš hledat? Je to nebezpečné. Né že by jsme si snimi neumšli poradit. Ale když je človšk sám tak tonezvládne.“ „ Já vím. Nemohla jsem vás tu nechat bez pomoci. Znám místo kde vás nikdo nenajde. Pojdte semnou a bude te se míti dobře jako já. Prosím at už o vás nemám strach. Nemučte mě takto.“ „ Pojd dovnitř a vše nám povíš.“ odvedl ji do místnosti, kde seděli ti co přežili. Když vstoupila do místnosti, všichni se kní rozběhli, aby ji mohli obejmout a pozdravit. Několik minut trvalo než se všsichni zpátky usadili. Inka si stoupla doprostřed mezi ně a začala se svým návrhem. Domluvila a čekala jejich reakci, Ale ta byla nulová. Všichni jen koukali na ni s otevřenými ústy.
Issa kráčela ve svatebních šatech ke svému snoubenci. Byla nádherná. Ve vlasech měla zapletené květiny, z náramku kterým byl sepnutý drdol visel dlouhý závoj až na zem. Šaty měla načechrané se vzorkem kytiček. Došla k oltáři a podívala se na svého chotě. Igi si všiml její smutné a uplakané tváře. „ Isso nebud smutná. Inka se ti vrátí. A uspořádáme pro ni a Thomase tu nejkrásnější svatbu. Souhlasíš?“ zašeptal a podíval se do jejích líbezných očí. Issa jen přikývla. Bála se ze sebe vydat hlásku, aby nikdo neslyšel smutný hlásek. Kněz přistoupil k oltáři a začal předčítat z bible.
„ Berete si Ignácio z White za ženu Issabelu Riddlovou? Budete ji ctít a milovat dokud vás smrt nerozdělí?“ otázal se kněz. „ Ano. Beru.“ Odpověděl odhodlaně. „ Berete si Issabelo Riddlová za svéhu muže Ignácia z White ? Budete ho ctít a milovat dokud vás smrt nerozdělí?“Otázal se znova kněz. Issa se podívala na Igiho. Usmála se a promluvila „Ano, beru.“. „Tímto vás prohlašuji za muže a ženu. Smíte políbit nevěstu“ usmál se a poklonil se jim. Igi objal Issu a políbil ji, tak něžně a přitom vášnivě. Oslavovalo se v celé vesnici. Tu noc se Issa s Igim strávili sami v Igiho ložnici. Ráno je probudilo svítání. Chvilku po tom co se probudili, jim donesla obsluha jídlo až do postele.




Po snídani se oblékli a vyšli si na procházku po okolí. Celí den trávili jen lenošením a nic neděláním. Issa si aspon odpočinula a Igi byl rád, že je jen sní a sám.
Inka si moc přez nocneodpočinula. Vzpomínala na Thomase a toužila se k němu vrátit a být zase štastná. Buhožel nevypadalo to moc dobře. Všichni byli pro Inčin návrh, až na jednoho. Byl to vysoký a urostlí mladík. Jmenoval se Dean.Vzpíral se odchodu. Nechtěl opustit svoji milou Rose. Bohužel Rose byla z vlivné rodiny. Nemohla jen tak odejít. Proto ji Dean poslal dopis, kde jí vypověděl jejich plán. Nebyla proti, ale byla jedna věc která scházela. Neměla koně a cesta byla dlouhá. Inka se vydala kolem města na obhlídku. Musela si dávat pozor, protože byla hledaná jako její přátelé. Po ní prahli lovci odměn nejvíce. Byl totiž do ní zamilovaný Kníže tohoto města, ale ona jeho ne. Večer se vrátila do skrýše, aby podala hlášení. Odchod plánovali na zítřek. Museli odejít až za tmy, aby je nikdo nezpozoroval a hlavně museli jít ještě pro Rose a sehnat koně. Ráno když se probudili, začali balit veči, ale jen nutné které potřebovali. Neustále si procházali plán jejich odchodu. Až ho znali nazpamět. „Markusi ty si vezmeš Randofla a Árona. Vezmete koně z jejich stáje a osedláte jej. Já a Dean půjdeme pro Rose. Sejdeme se v Horském lese kolem jedné. Kdyby nastali potíže, tak se nezastavujte a jeďte na určené místo. A čekejte do svítání. Když ani tak nedorazíme, vyražte na cestu podle tohoto plánku a dodržujte jej. Aby vás bylo možno najít.“ a rozdala jim plánky cesty.
„Musím si ještě něco zařídit a pak už budem moct vyrzit.“ se slovy vešla do opuštěné místnosti. Vzala si pergamen, ingoust a brko.

Drahá Isso,
omlouvám se, bohužel za daných okolností jsem ti nemohla napsat ani řádku. Dorazím k Vám za měsíc se svými přáteli. Doufám, že Vám to nebude vadit. Moc se mi po Vás stýzká. Brzo se uvidíme. Pozdravuj Thomase, Ignácia a Vaše rodiny. Škoda že jsem promeškala tvou svatbu.
Zatím zbohem.
Inka (Konujči)

Po odeslání dopisu, přišla k přátelům a dala pokyn k zahájení akce. „ Hodně štěstí přátelé.“ a pokynula Deanovi, aby šel sní. Zbytek se rozešel podle plánu. Byla již tma s Inka s Deanem došli před Rosiin dům. Dean zahoukal jako sova, Rose vykoukla z okna a hodila mu tažku s jejími věcmi.
Čekali ani ne deset minut a Rose vyšla ze dveří. Asi ji nikdo nepověděl, že se bude cestovat lesem a na koni. Protože vyšla v nejlepších šatech co doma měla. „ Ahoj.“ pozdravila Inka s úsměvem.
Dean přiběhl k Rose.Objal ji a začal ji dávat jeden polibek za druhým.“ Na to nemáme čas dětska. Nech te si to na jindy. Budete mít na to času dosti.“ připomenula jim a kývla hlavou, aby už vyšli.
Na rohu čekali na Inku, Deana a Rose koně. Nasedli na ně. „ Něco jsem zapomněla. Musím se vrátit do skrýše. Sejdeme se v lese. Opatrujte se a držte se plánu.“ a odjela na koni zpátky do skrýše. Sešla schody. Zaběhla ho místnosti kde spávala, pochmurně se zadívala na svou ruku, kde ješte před odjezdem byl zásnubní prsten od Thomasa. Ztratila ho. Naposled kdy se na něj dívala a vzpomínala bylo, když psala dopis Isse. Vešla tedy do místnosti kde psala dopis. Hledala na stole, pod stolem. Najednou však uslyšela kroky a hlasy. Schovala se pod stůl. Levou rukou kterou položila na zem do rohu stolu, ucítila kruhovou věc. Zvedla ruku. Prsten! Konečně ho našla. Navlíkla si ho naprst ve chvíli, kdy do místnosti vešli dva muži. „ Musí tady někde být. Venku má koně“ promluvil jeden z nich. „ Myslíš, že by to mohli být ti vrazy, Johny?“ „Myslím že ano, ale nikdy nevíš. Možná je to jen někdo kdo si to tu chtěl prohlédnout. Musím ale říct , že o těhlech místností jsem nevěděl.“ Inka byla zaujata jejich hovorem. Měla strach. Najdou ji. Bude v koncích. Nebo ji nenajdou a bude zachráněná. „ Hele co tady dělá ten stůl? Podívej se po dněj Georgy“ Když George došel ke stolu a podíval se po něj, uviděl Inku, jak se tam krčí. Našli mě, co budu dělat? pomyslela si Inka. „Vylez! A hned!“ rozkázal ji George. Inka poslušně vylezla. Podívala se po obou mužích a hledala výmluvu, proč tady je. „Co tady děláš?!“ otázal se Johny. „ Zabloudila jsem, byla jsem se podívat na kapličku, když v tom jsem uviděla otevřená vrátka v podlaze. Neodolala jsem a vešla. A v tom jste přišli vy. Bála jsem se jestli to není někdo z těch kto tady byli. A tak jsem se schovala.“ dopověděla a tvářila se smutně a kajícně. „ Dobrá můžeš jít. My půjdeme s tebou nahoru.“ a tak vyšli po schodech nahoru. Zapomněla jsem zavřít vrátka a nechala jsem koně na viditelném místě, jak jsem mohla být tak hloupá. Přejímala myšlenky a snažila se uklidnit. „Ten kůň je Váš?“ vytrhl ji jeden znich z rozímání. „ Ano je to můj kůň.“ To už vyšli z kapličky. Chtěla už nasednout na koně, když přišli další dva strážní. „Kdo je to ?“ zeptal se jeden z příchozích. „Jak se jmenujěš?!“ vyrazil ze sebe Johny. Inka se polekala. „ Jmenuje se Bárbra“ odpověděl po tiché odmlce. „A jak dál?“ dodal.“Rokwoodová“ vysipala ze sebe. „ Nikoho takového neznám. Ty nejseš odsud, že ne?“. „ Ne, nejsem odsud. Vyjela jsem si na projížďku z Amaronu.“ vymýšlela si. „ Dobře, můžeš jít.“ řekl George. „ Děkuji a Nashledanou“ rozloučila se. Přehodila kabelu přez sedadlo a chtěla nasednout na koně. „ Počkej!“ zarazil ji. „ Slez a pojď sem pod pochodeň, ať si tě lépe prohlédnu.“ To byl konec, pomyslela si Inka. Přesto šla, aby nevbudila podezdření. To ale neměla dělat. On ji poznal. Podle jeho vítězného úsměvu „ Inka Pirmon. Tady jsem tě nečekal. Můj pán tě rád uvidí, až mu tě přivedu.“ a hlasitě se zasmál jeho jedovatým hlasem. „ Pusť mě. Prosím.“ zašeptala, aby jí slyšel jen on. Znovu tichem noci pronikl jeho ledový až šílený smích. Šel zněho mráz po zádech. „ Nepustím tě! Pán se mi dobře odvděčí.“ stěmi to slovy jí nasadil pouta a odváděl směrem k hradu. Ostatní strážní zůstali chvilku stát na místě jako přikovaný, ale vydali se za nimi.

Konečně do lesa dorazil Dean s Rose. Sesedli z koně a začali s ostatními stavět tábor na noc. Jen co zasedli k ohni, si začali vyprávět co se stalo. Dean se smutným a starostlivým výrazem pohleděl na Rose a ostatní. „ Co se děje Deane? Kde vlastně je Inka? Zaptal se starostlivě Markus. Začli se ohlížet a hledat pohledem Inku. Bohužel nebyla mezi nimi. „ Deane ? Co se stalo ?... MLUV!!!!“ rozčílil se Markus, když se Dean neměl k odpovědi. „ Inka si něco zapomněla v Úkrytu a tak se tam vydala a nám řekla, ať jdeme sem, že dorazí. A když ne tak máme pokračovat. Ona cestu zná. Dožene nás.“ uklidňoval Dean okolí. Markus se zdál celý přešlý. Nechtěl ani jít. Pomýšlel na to co se mohlo stát. Měl obavy, bál se oni. Ikdyž věděl, že se o sebe dokáže postarat sama. Zanedlouho si šli lehnout. Ráno se vzbudili velmi brzo. Proto se zbalili a vyrazili na cestu, podle Inčinýho plánku. Nidkovšak netušil co Inku čeká.

Nastalo dopoledne, čas obědu. Inka ležela v cele, celá zmrzlá. Noc byla obzvlášť chladná. „ Stávej ty červe!!!“ ozvalo se s příchozímy kroky. Inka pomalu vstala a pohlédla na strážného. „ Odvedu tě za pánem tohoto města. Měla byc být pyšná a ráda, že se o tebe zájímá po takdlouhé době. CO jsi mu utekla jsme prožili špatné časy. Tak se chovej slušně nebo tě popravíme.“ uchechtl se. Odemkl celu a nasadil Ince pouta. Vyvedl ji ven z celi, zamkl. A odváděl ji ven z vězení. Přešli náměstíčko až k hradu. Předal ji strážným z hradu a odešel. Bylo mu jedno co se s Inkou stane. Inka byla předvedena do hlavního sálu. Sundali ji pouta a nechali ji tam čekat. Sál byl prázdný, ale řesto vypadal tak útulně. Přepichové toto místo, pomyslela si Inka. V tu chvíli se otevřeli dveře a vstoupil pan vznešený Kníže Swoford. Posadil se na proti ní a čekal jestli promluví. Hodnotnou chvíli trvalo ticho. „ Sem rád, že jses konečně ukázala.“ usmál se. „ Nechtěla jsem tě vidět. Chci zpátky domů.“ odvětila. „ Ty nemáš domov. Nemáš nikoho. Tak proč se někam vracet?“ řekl chladně a čekal její reakci. „ Mám nový život. Mám přátele a dokonce snoubence, kterého vroucně miluji.“ hrdě pohlédla a dodala“ Tohle jsi ty nikdy neměl a mě nemůžes přinutit, abych si tě vzala, to raději umřu. A odflusla si k jeho nohám. Natož vstal a vrazil ji facku, takovou silou, až spadla ze židle. „ Když tě nemohu mít já, tak tě nebude mít nikdo!“ a zpražil ji pohledem. „ Máš čas do zítra. Zase si tě zavolám.“ otočil se kní zády. „ Nemusíš mě volat. Já odpověď znám. Říkám NE!!!!!!!“ vstala. „ Trocha Tortuny ti změní myšlenky.“ dodal. „Na to nemáš právo!“ vzepjala se. „ Ale mám!“ rozchechtal se na celou síň s vítěztvím v hlase. „ Jak chceš. Stejnek svoje slovo nezruším!“ přitom Inka zvedla bradu tak nezlomitelně, až to zarazilo samotného Knížete. „ Ať je tedy po tvém. Stráže! Odveďte ji do sklepení. Já tam zachvilí přijdu.“ rozkázal a vyšel ze sálu.



Za Amaronem v lese se utábořili Inčini přátelé. Aby trochu pojedli a odpočinuli si. Pojedou celou noc. Tak ať se trochu prospí. Markus nemohl spát. Musel pořád myslet na Iknu. Co se asi stalo, že nedorazila? Přemýšlel. Musím zjistit co se stalo. Vrátím se a najdu ji. Padlo konečné rozhodnutí. Zbalil si veči do kabely a přehodil ji přez sedlo. „Musím odjet. Jdu hledat Inku. Vy pokračujte dál v cestě.“ nasedl na koně a odjel.

„Doneste Palčáky. A HNED! To by ti mělo rozvázat jazyk.“ pronesl a vítězným úsměvem Kníže. „ Dělej si semnou co chceš, nebojím se tě!“ a nahodila vzdorující pohled. „ Nasaďte palčáky.“ a dva strážní s neutrálním výrazem ji nasadili palčáky. Něco tak bolestivého nezažila, ale nehodlala se vzdát. Myšlenka na svého milého jí držel při jejím rozhodnutí. Po hodinovém mučení ji dali napít, aby mezemřela. A pak pokračovalo mučení dál. Dali ji na skřipec, bičovali ji, až do pozbytí vědomí.
Byla už noc v pokročilém ději a Markus vjel do městečka Bragma. Dojel kousek od úkrytu. Musel se sednout z koně a uvázat ho, tak aby nebyl vidět, protože kolem se ochomýtali strážní a hlídali úkryt. Nepozorovaně vlezl do úkrytu zadním vchodem, který byl ukrytý u jednoho starého stormu, jako únikový východ. Když vešel, nevěřil svým očím. Našel zpoušť, ale Inku nikde. Byly tu stopy po zápasu. Musí odejít jinam. Tady je to nebezpečné a on je ke všemu hledaný. Vyšel tedy z úkrytu a rozběhl se ke koni. Ujel asi 5km, než našel místo kde by mohl nachvíli usadit. Po utáboření si sedl k rozdělanému ohni a přemýšlel. Co se stalo? Kde pak je ? Mohlo se jí něco stát? Zítra zkusím zjistit něco o Ince. Přemýšlel než ulehl ke spánku. A pak tvrdě usnul.
Ještě se ani nerozednilo a ve vesničce Umbrug bušil na dveře neznámí muž. Issa vylezla z postele aby zjistila co se děje. Otevřela dveře, podívala se na muže a zeptala se „ Kdo jste, že tu bušíte tak v nevítanou hodinu?“ a stále pokukovala po cizinci skrz pootevřené dveře. „ Jsem posel Madam. Nesu Vám dopis. Smím nachvilku dále ? Jsme vyčerpaný z dlouhé cesty. „ vyslovil prosbu. „ Jistě. Pojďte dále.“ a uvedla muže dovnitř. Uvařila muži čaj. Z kredence vytáhla krajíc chleba a máslo. Položila vše na stůl a netrpělivě čekala, až jí podá dopis. Muž se na Issu usmál, zavzdal si trochu čaje a začal lovit v brašně u jeho pasu. Vytáhl dopis a předal jej Isse. Ta ho nedočkavě rozložila a začetla se. Po tváři ji skanula slza a spokojený výraz se jí vykouzlil na tváři. Vrací se i s přáteli. Co na to řekne Thomas? Určitě bude rád a nebude moct dospat. Zahloubyla se do myšlenek a předsav. Úplně zapomněla na posla, který seděl naproti ní. Se zájmem si ji prohlížel až to nevydržel a vytrhl ji z myšlenek „ Dobré zprávy?“ promluvil zaujatě. „ Ach ano. Radostné. Omlouvám se Vám za opomenutí Vaší přítomnosti.“ vychrlila ze sebe polekáním. „ Budu se muset vydat na cestu. Děkuji za pohoštění a jsem srdečně rád, že jsem vás mohl poznat a přinést Vám dobré zprávy. Zbohem.“ už už vstával když ho překvapila. „Zůstaňte! Prosím. Musíte být vyčerpaný. Vyspěte se a odpočiňte si.
Přikývl, ikdyž na toto jednání nebyl zvyklí. Sundal si brašnu a posadil se.