Černý Anděl

„No tak, honem nebo tam zase budeme na poslední chvíli.“ „Jo, už jdu!“ Lucie sebrala zubní kartáček, hřeben a seběhla dolů po schodech. „No konečně, to to trvalo.“ Pokáral jí táta, když zamykal vstupní dveře od jejich domku. Dnes totiž začínal druhý týden velkých prázdnin a Lucie se svými rodiči odjížděli na čtrnáct dní k moři. Spěchali, protože táta ponaučen z minulého roku, nechtěl celou cestu zase řídit, né že by to nezvládl, vždyť je dobrý řidič, ale minulý rok skoro usnul a málem na to doplatil on i celá jeho rodina. Letos jedou autobusem, musí ho jen stihnout, jednoduché že? Bohužel i tohle jim dělalo problémy. Lucie, jejich dcera, pořád odkládala balení na poslední chvíli a to se jí nevyplatilo. V den odjezdu ráno začala balit a proto nestíhali. Bylo šest hodin večer, všichni tři seděli v autobusu. Stihli to. Sice na poslední chvíli ale přece.
* * *
„Vidíš, není to pohoda?“ Alex se otočil na svou ženu s úsměvem vítěze. „No ano, je to lepší než se mačkat v autě.“ Stručná a jasná odpověď. „Ale no tak mami, táta má pravdu, takhle tam budeme o celou hodinu dřív, vždyť je to supr, tak už uznej že měl táta dobrej nápad.“ „Uznávám.“ Klára se začala smát a zopakovala „Dobře, uznávám“ Celá cesta neprobíhala nijak zajímavě, řidič pouštěl jeden film za druhým, a sem tam zastavil aby si pasažéři protáhli nohy. Zajímavá se stala až tehdy, když projeli Slovinskem a najížděli zpět na dálnici. Ten moment si budou pamatovat všichni moc dobře. Vlastně nebudou. Byla to chvíle ale i ta stačila na to aby jim stříbrná Škoda Fabie vjela do cesty, a to snad v té největší možné rychlosti. Není se čemu divit, za volantem seděl teprve devatenáctiletý kluk. Asi jeden z těch kluků co dostávají automobil k narozeninám od svých bohatých rodičů. Řidič se snažil nějak uhnout ale bohužel sjel do příkopy a autobus se přetočil na střechu. Když projížděl přes svodidla, roztrhla se mu zespod hadička s benzínem. Po té co se přetočil na střechu benzín tekl na podvozek. Autobus po několika vteřinách začal hořet. „Mami, mami!“ křik, zoufalí křik dětí a i rodičů kteří se zoufale snažili aby se dostali z tohohle „pekla“. „Lucie!“ Klára hledala svou dceru která se celou dobu klepala strachem. Svědkové tvrdili že dveře vozu byli nějak zaklíněné a pasažéři se nemohli dostat ven, ale přece jen se dělo něco divného, jako by tam duše všech těch lidí létaly a chtěly se dostat do nebe. To ale až potom co ten autobus vybuchl.
* * *
„Lucie vstávej, chceš snad přijít pozdě?“ Klára stála nad Lucčinou postelí s budíkem v ruce. „Halo slyšíš, je čas vstávat škola volá!“ Škola? Pomyslela si Lucie. Vždyť moře, dovolená, prázdniny. „Škola, co prázdniny, kolikátého dnes je?“ „Ale Lucko, vždyť u moře už jsme byli a už je 3září, pondělí ráno.“ Tak tato zpráva Lucii vážně zaskočila. Byli? Už jsme tam byli? Dnes je 3září, třeba si to jen teď nedokáže vybavit, bude lepší když se s tím smíří. „Jo, mami už jdu.“ Lucie se zvedla z postele a šla do kuchyně, dnes musí jít do školy. Přišla těsně se zvoněním, no jo zase pozdě, to je to poslední co si z prázdnin pamatuje. Posadila se do své lavice a čekala na příchod učitele. Nemožné, nikdo se spolužáků ji ani nepozdravil, copak je nezajímá? O přestávce šla ke své nejlepší kamarádce. „Ahoj, tak co jak bylo o prázdninách?“ nedočkala se žádné odpovědi, proč? Copak ani ona se s ní nebaví? „Ahoj.“ Lucie se rychle otočila aby zjistila komu patří ten hlas co jí oslovil. „Já jsem Filip a ty?“ Filip? Ten Filip co jí vždycky nesnášel, proč se ptá na jméno? Rok spolu chodili do třídy a on se zeptal na jméno. Troufalost. Na druhou stranu byl jediný kdo se sní bavil. „Lucka, jsem Lucie.“ „Hezký jméno, víš říkal sem si, skoro ju neznám tak to změním.“ Skoro, neznal ani jméno. Tak to je paráda, nikdo jiný než ten nejhorší kluk ze třídy se s ní nebaví. Na druhý den ve škole Lucie přišla o něco dřív. Filip už ji vyhlížel a pohledem ji naznačil aby si k němu šla sednou. Taky proč ne, alespoň s někým, kromě rodičů, si mohla pokecat. Zvoní. „Tak děcka, řekněte mi kdo chybí.“ „Patrik, Filip a Kristýna.“ „A ještě Lucie.“ Doplnil další žák. „Ano, Lucie tu mi prosím vás nediktujte asi tady někdo zapomněl co se stalo, Lucii prostě nediktujte.“ Filip se na svou novou kamarádku divně podíval. „No co je, nekoukej na mě tak jsem z toho víc vedle jak ty!“ Lucka se rozbrečela a utekla z hodiny. Zastavila se na chodbě. Ale né ve škole, doma? Co ksakru dělala doma, ještě před chvílí byla ve škole. „Mami, tati kde jste?“ Vešla do svého pokoje. Sedla si na postel a složila hlavu do svých dlaní. „Co se to děje?“ Za chvíli se v jejím pokoji objevila Klára. „Promiň, ale já jsem chtěla ať to zjistíš sama, neměla jsem sílu ti to říct.“
* * *
„Takže já jsem mrtvá?“ Lucie nechápavě vyhrkla. „Ne tak docela, můžeš chodit, dýchat i jíst, ne nejsi mrtvá ale jiná, dokážeš se pohybovat rychlostí myšlenky, proto se ti povedlo být doma když si byla ve škole.“ „Ale co mí přátelé, proč se se mnou nebaví?“ „Oni tě nevidí Lucko, ty nejsi mrtvá, stala jsi se andělem, vím zní to směšně ale je to tak, byla jsi vybrána když jsme nabourali s tím autobusem.“ Anděl? Co takoví anděl dělá? Lucie seděla a nechala si vše od své mámy vysvětlit. Když nabourali tak svědkové říkali že po výbuchu byli vidět průhledné chomáče kouře, jenže to byli další andělé, hledali mezi cestujícími své nástupce a vybrali si Lucku. Proč, to nikdo neví ale je to tak. Lucie a anděl, musí dohlížet na lidi a v pravou chvíli pomoct, to je práce andělů. Jedno ji ale vrtalo hlavou proč zrovna Filip jí vidí? Dalších pár dní chodila do školy jen proto aby mohla být s Filipem, pakliže ji viděl jen on tak to muselo mít nějaký důvod. Anděl to nejspíš nebude, to je vyloučeno on a „anděl“ to nejde k sobě. „Lucko, víš nechápu to, proč tě vidím jen já?“ dobrá otázka, na kterou Lucie bohužel neznala odpověď. Možná by bylo lepší se s ní prozatím nezatěžovat.
Po půl roce, kdy se ti dva znali tak že to vypadalo jako by se poznali před lety se Lucie neubránila otázce: „Fili, proč ses mě nikdy ani nedotkl, nepodal si mi nikdy ruku.“ „Po pravdě, ani mě to nenapadlo.“ Usmál se a rozhodl že to napraví. Natáhl k Lucce ruku. „Tak se mě dotkni.“ Lucie natáhla tu svou a chytla se jej.
* * *
„Jak mu je?“ „Nechci vám lhát, ale vůbec nic se nezměnilo, už měsíc je pořád v tom samém stavu, je mi líto.“ Doktor se ještě jednou podíval na bezvládného Filipa a pak odešel. „Co budeme dělat, myslíš že se ještě někdy probere?“ Filipova matka zalitá smutkem a bolestí se zhroutila na Fildovu postel a brečela.
* * *
Lucka rychle odtrhla svou ruku od jeho. To co viděla když ho držela nebyla realita nebo ano?
Nevěděla to, ale byla rozhodnutá to zjistit. Hned jak přišla domů hledala v seznamu Filipovi rodiče, podle jména. Proč to dělá, vždyť se pohybuje rychlostí myšlenky, to je ono, stačí jen chtít. „Filipe?“ Ležel tam, přímo před ní, ležel nehnutě, kolem něj byla spousta přístrojů které jej držely při životě. „Co se ti stalo Filipe?“ Koukala se na něj, smutná. To byl ten důvod proč jí viděl, nebyl to anděl ale nebyl ani mrtví, ani živí, stejně jako ona. A to jen stačilo aby se jí dotknul a věděla že je tady, nebylo pochyb o tom že andělé vážně existují a ona je jedním z nich, jak by to jinak dokázala? Vzala Filipa znovu za ruku, teď ne jen jeho duši, ale přímo jeho, cítila jeho dlaň, stejně jako předtím. Viděla jeho myšlenky, i to co se stalo, to co se mělo stát. Nemohl umřít. Pustila jej. „Úkolem andělů je pomáhat lidem, přesně v tu chvíli kdy potřebují.“ To byla ta chvíle, stačí jen chtít pomáhat. Rozhodla se, vzala jej znovu za ruku, tak chtěla, tak moc chtěla ale nic se nedělo. Opravdu si mu přála pomoct? Byla o tom vnitřně přesvědčená? „Stačí chtít.“ Řekla nahlas a dosud jej nepustila…
* * *
„Vítej zpátky, Filipe.“