Silence & Peace

„Hej ty!“ zařval a chytil mě za starý orvaný svetr. Trhnul k sobě a já upadl na chodník. Pokusil jsem se zvednout na kolena, ale druhý z nich mě vší silou kopl do boku. Převalil jsem se na záda a pohlédl na ně.
Černé vlasy, černé oči, černá trička s nápisem Silence & Peace. Divný humor... Černý humor...
„Co tady somruješ, hajzle?!“
„Takový by měli dávno pochcípat!“
„Ale já... jen pár korun... prosím... “
„Drž hubu! Nebudu poslouchat ty tvoje kecy!“
„Chcípni!“
Přiskočil blíž a několikrát mě kopl do boku. Schoulil jsem se do klubíčka a pažemi si zakryl obličej. Vzali to jako provokaci...
Lidé nás míjeli jakoby se nic nedělo... Občas se někdo ohlédl, ale jeho tvář byla bez výrazu, bez známky soucitu či porozumění; jen zástup masek odlitých ze sádry. Pak už si toho moc nepamatuji... Nevnímal jsem praskání kostí, nevnímal jsem ani teplou krev vytékající z mých úst. Cítil jsem jen bolest, bolest v těle, ale i v duši...
A pak to skončilo. Nevím jak dlouho trvalo, než jsem ztratil vědomí... Nevím jak dlouho jsem sténal na studené dlažbě a nevím ani, kdo ze mě stáhl i ty poslední cáry oblečení a nechal mě na ulici ležet nahého a zbroceného krví...
Srdce zpomalovalo, až se zastavilo docela. Bum bum... bum...... bum......... bum............
I mozek už vypínal, končil, rezignoval na svou funkci. Myšlenky se mi točily jako na kolotoči, obrovském řetízkovém kolotoči a já nemohl zastavit, vystoupit a alespoň na okamžik si odpočinout. A pak už byla jen tma. Nic jiného, jen tma byla všude kolem mě a já už si to vlastně pořádně ani neuvědomoval.
Umřel jsem.
...
Anebo ne?
Otevřel jsem oči. Hleděl jsem do tváře dívce. Velmi pohledné dívce.
„Dobré ráno,“ řekla přívětivě. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Postel. Velká postel. S bílým povlečením. V bílé místnosti. I ta dívka byla v bílém. Všechno bylo bílé... V nemocnici je vždycky všechno bílé.
Vstal jsem, oblékl se a vyšel z pokoje na chodbu. Na tváři staršího pána se objevil úsměv a on zvedl ruku na pozdrav. Zpoza rohu se vyřítily dvě malé děti a s křikem proběhly kolem nás...
"Ahoj!" zvolaly vesele, když mě míjely.
"Ahoj," odpověděl jsem. Děti se ohlédly a málem srazily sestřičku s vozíkem léků, ale ta se nezlobila. Jen se usmála a uvolnila jim cestu.
Došel jsem k východu.
"Mějte se dobře, brzy na shledanou," rozloučil se vrátný. "I když to bych Vám asi neměl přát," dodal s úsměvem.
Pokýval jsem hlavou a taky se rozloučil.

Taxikář byl příjemný starší a celkem hovorný pán. Neustále se smál. Když jsme probrali všechna možná témata a on nějak nevěděl jak dál, zeptal jestli by mi nevadilo rádio.
"Proč ne."
Tu písničku jsem poznal okamžitě. Michael Jackson - Black or White. Opřel jsem si hlavu, zavřel oči a ponořil se do hudby. Z letargie mě probudilo teprve drncnutí na přejezdu. Otevřel jsem oči a letmo pohlédl z okénka. Jen několik metrů ode mne se do výše tyčila kabina obrovité dieselové lokomotivy. Ještě jsem stačil zvednout hlavu a pohlédnout do tváře zděšenému strojvůdci. Viděl jsem a dokonce i cítil strach v jeho očích. Ale on se neměl čeho bát...

Slyším silný hukot. Všechno se klepe. Zrak... rozmazaný... nic nevidím... ale přece... Muž. Červenožlutá kombinéza. Jeho ruce... nevidím je... cítím... někde dole... uvnitř... Proboha.
Letíme. Vrtulníkem. Lékaři. Bouračka. Krev. Mrtví. Taxikář. Já. Já vlastně ne. Umírám ale ještě chvíli, ještě okamžik... Nechci pryč, neber mi můj svět. Ne, to nesmíš!
Přistáváme. Lehátko na kolečkách. Podlouhlé zářivky na stropě nemocniční chodby. Spousta lidí v zeleném.
„Pneumotorax. Četná vnitřní zranění. Pravá noha nejspíš k amputaci.“ Temnota. Děsivý pískot. Zvoní mi v uších. Proboha, to každý umírá takhle? Proč? Za co?
Pískot sílí. Už nic necítím. Uspali mě. To hvízdá cosi tam venku, ve světě živých. Pořád, bez přestání, ten strašlivý tón. Ne! Nenechejte mě zemřít. Prosím! Já musím žít... Já chci žít...
„Konec, pánové."
Poslední lidská slova.
Pískot přestal.
Někdo to vypnul.
Vzdali to.
Zbabělci!
Umřel jsem.
...
Anebo ne?
Zatřásl jsem se. Zase jsem nezavřel okno a v pokoji je hrozná zima. Bolí mě hlava. Ležím na podlaze. Šedivé podlaze a hledím na šedivý strop. Asi jsem zase spadl z postele.
Musím jít... Nemůžu tady ležet... Nemám čas... Musím vstát a jít...
Rychle si oblékám volné šedivé kalhoty a šedivou mikinu. Už je pozdě, nestíhám, hlava mi puká bolestí, ale já musím jít...
„Sakra!“ nadávám si sám pro sebe, když za sebou zavírám dveře. Nezamykám, rychle se otáčím, sbíhám po schodech dolů a ven z domu. Zakopávám o obrubník před domem a nechybí mnoho, abych se k silnici dokutálel. Je mi zima. Celý se třesu a sotva stojím na nohou. Zastavuji na chodníku a rozhlížím se...
Na silnici je příliš velký zmatek. Nejspíš nějaká nehoda, ano, asi tam na přejezdu... Budu muset podchodem, jinak to nikdy nestihnu. Ani takhle to nestihnu, ale to nevadí... Ten studený vzduch mi nedělá dobře. Měl sem raději zůstat doma. Teď už mě bolí celé tělo... Spíš se motám, než abych šel....
Už! Už jsem u schodů do podchodu. U zdi leží nahý žebrák, je celý od krve, možná umírá, ale já mu teď nemůžu pomoci... První schod, druhý schod; najednou klopýtám, nohy se mi podlamují a já padám...
Řítím se dolů, narážím do stěn, do lidí, do hran schodů. Konečně. Dopadám na dlažbu. Šedivou dlažbu.
„Hej, je ti něco?“
„Takhle mladej a už ožralej!“
„Pomozte mu přece!“
„Nechte ho bejt, člověče, jeho problém!“
Nemůžu dýchat. Cítím, jak se mi kolem krku stahuje smyčka, jako bych visel na oprátce, jako by mne někdo škrtil kovovou strunou. Ztrácím vědomí. Celý se klepu. Zmítám se na dlažbě a rukama si svírám hrdlo. To já se škrtím! Proboha, já se škrtím! Zabíjí mě má vlastní obyčejnost, můj prázdný život bez smyslu a bez cíle! Snažím se pustit svůj krk, ale nemůžu. Jakoby ovládány nějakou cizí mocí jsou všechny mé síly soustředěny do prstů na rukou a ty svírají čím dál víc. Chci se nadechnout, naposledy se nadechnout, ale už je pozdě...

Anebo ne?
A ten svět najednou není černý, není bílý, není ani šedivý... Září všemi barvami...
Tehdy jsem se probudil... Tehdy jsem začal žít...