Poslední chorál

Měsíc matně osvětloval lesní mýtinu a všude kolem bylo podezřelé ticho. Atmosféra onoho místa byla tajemně chladná a nepohyblivá. Jakoby se tam zastavil čas. Jenže nic nevydrží věčně a stojící čas už vůbec ne…
Měsíc byl v úplňku. Když v nedaleké vesnici odbíjela půlnoc, les jakoby vybuchl. Nad stromy vzlétlo několik obřích, krvavě svítících světlušek, stromy se probouzely a vydávaly jakési temné zvuky - znělo to jak nějaký chorál v neznámém jazyce - a ze země vylézali velicí červi, kteří vypadali jako obří bezkožní larvy. Kolem černého jezera tancovaly stovky lesních víl a stromový chorál doplňovaly svým tesklivým zpěvem. Kdyby se tam zatoulal nějaký člověk, myslel by si, že je v nějakém fantastickém snu… Měl by v podstatě pravdu, to celé byl jenom sen. Byl to sen umírajícího vládce Země stromovců. Udělal první krok k věčné pouti světem Lamicoru. Teď teprve může být šťastný, nyní začne žít opravdový život…