Perugia

Zaprášený taxík zastavil před entrée luxusního „hotelu Brufina“. Na kamennou dlažbu dopadla zpoza otevřených dvířek krémová kožená bota a krátce na to ji následovala i její družka. Majitel polobotek vyrazil rázným krokem k skleněnému vchodu hotelu. Za leštěným mramorovým pultem recepce se na muže středních let usmívala půvabná Italka s odbarvenými vlasy a opovážlivým kostýmkem.
„Přejete si pane?“ zeptala se a věnovala muži jeden ze svých profesionálních úsměvů.
„Měl bych tu mít rezervaci na jméno Sforzini.“
„Vydržte, hned se podívám,“ odpověděla.
Nově příchozí se zatím rozhlížel po vstupní hale nejdražšího Perugijského hotelu. Možná až příliš mnoho světel se odráželo ve vysokém lesku všeho kolem, od mramoru po nevkusné zlaté lišty a veliká skleněná okna. Entrée vévodila fontánka z extatickými nymfami a lesní zvěří, obklopená několika nedomrlými palmami v obřích květináčích, které se měli podobat amforám.
„ Francesco Sforzini?“ ujišťovala se recepční a pohrávala si s perličkou v uchu.
„ Jistě.“ odpověděl pohotově majitel polobotek, vytržen ze zamyšlení.
„ Ale na vaše jméno tu mám rezervaci až od zítřka, pane Sforzini. Jste si jist, že jste se nespletl?“ otázala se Italka stále stejně medovým hlasem.
„ Naprosto jist.“ odvětil s chladným klidem, dovolenou už neměl několik let, jak by mohl zapomenout.
„ Tak to musí být nějaký omyl, protože pokoj máte vážně zamluvený až od zítřka.“ Italka zvedla k hostu své nalíčené tmavé oči a chvíli se na něj upřeně dívala. Sforzini ji chvíli pozoroval s tázavě nadzvednutým obočím, ale recepční jen párkrát zamrkala řasami.
„ A co s tím hodláte udělat, madam?“ přerušil ustrnulý okamžik.
„ Podívám se, jestli nemáme nějaké volné pokoje,“ začala Italka a zběžně nahlédla do dokumentů, „ ne, bohužel je všechno obsazeno.“
„ Podle vás bych tedy do zítra měl spát pod mostem?“ Bavilo ho vyvádět mladou recepční z míry.
„To vám, milý pane, přeci nikdo neříká, jen jsem vás seznámila se situací,“ bránila se lehce dotčeně.
„ Skvělé, nicméně já se vás teď ptám, jestli jste schopna mi na dnešek zařídit ubytování. Nic víc po vás nežádám.“ řekl s lehkou ironií a počínající netrpělivostí.
„ Rezervaci máte až od zítra a máme pln…“
„ Jistě, děkuji a přeji krásný den.“ skočil slečně recepční stroze do řeči. Už ztrácel trpělivost s její prostoduchostí a papouškováním. Koneckonců, proč by se zbytečně stresoval, v Perugii přeci není jen tenhle hotel a on jednou zkrátka vydrží nějaký levnější. Otočil se na svém krémovém podpatku a rázně vykročil k prosklenému vchodu, zanechávajíc za sebou poněkud zaraženou půvabnou slečnu recepční.

„ Kam to bude pane?“ otázal se řidič taxíku, když Sforzini znovu usedl do vozu. Na okamžik se zamyslel a pak odevzdaně prohlásil:
„Zavezte mě do nějakého dobrého hotelu, výběr nechávám na vás.“
Upatlaným okénkem pozoroval horečný život Perugie, etruského města umění, kde žili a tvořili slavní malíři jako Pinturichina nebo Raffaelův učitel Perugino. Minuli moderní čtvrti a začali se plazit po příkré serpentýně k historickému centru, kde se činžovní domy choulily ke svahu a jeden k druhému, takže vytvářely dojem, že staré město je jeden rozlehlý organismus, který je protkán nesourodou změtí uliček, průchodů a náměstíček. Sforzini si uvědomil, jak dlouho už nebyl v žádném italském městě a jak mu jejich hlučná, špinavá a starobylá atmosféra chyběla. Už zapomněl, do jak úzkých uliček se může takový taxík nacpat, když řidič náhle zastavil v jedné obzvlášť křivolaké a Francesco Sforzini najednou rozpačitě postával s kufrem před šedomodrým renesančním domem s čerstvě natřenými olivově zelenými okenicemi.

Zašlý zlatavý nápis nad vchodem hrdě hlásal: „ Holel Maecenas“. Sforzini se rozhodně zatáhl za kliku velkých vyřezávaných dveří a ocitl se v zastřešeném atriu s mohutným schodištěm, jehož patu strážila opršelá bronzová socha gryfa bez jedné nohy, která asi kdysi zdobila nějaký palác. Hotel sice nevypadal přehnaně luxusně, ale čímsi Francesca přitahoval i když jako člověk čistě racionální to nebyl schopen pojmenovat Řekl si, že pro jednou to může být dobrodružství.
Dostal pokoj s výhledem na vysutý chodníček protínající značnou část města, vedoucí k místní univerzitě. Rozhodl se, že si musí udělat nějaký plán, jak těch pár volných dní stráví, ale přistihl se, že vlastně nemá nejmenší tušení. Díky své práci sice sjezdil půl světa, ovšem vždycky cestoval obchodně, takže mu sotva zbyl čas alespoň na zběžnou prohlídku. Sebejistě však usoudil, že si nějak poradí.
Za chvíli se už umytý a s ručníkem kolem pasu rozmarně rozhodoval nad košilí od Armaniho nebo Gucciho. Nakonec vyrazil s vítězným Guccim do recepce, aby si prohlédl nějaké turistické prospekty o Perugii.
„ Potřebujete poradit?“ ozval se za Francescem najednou lehce chraplavý hlas. Zdvihl hlavu od prospektů ohlédl se po jeho majiteli. Vedle opršelého gryfa postávala žena drobné postavy, možná jen o pár let mladší než on. Jeho pozornost však nejprve přitáhly velké červené korále a rozpuštěné temně ryšavé vlasy, spadající jí na elegantní puntíkované letní šaty. Přistoupila k němu s tázavým pohledem na pihovaté tváři.
„Vlastně ano,“ připustil. „ Pokud ovšem znáte Perugii.“ Pokývnutím hlavy ho vyzvala, aby pokračoval.
„ Pomohlo by mi, kdybyste mi řekla, která místa nebo památky bych si jako návštěvník neměl nechat v Perugii ujít.“vysvětlil Francesco svůj požadavek.
„ To není zas tak jednoduché, jak si možná myslíte. Jestli tedy nejste takový ten typický turista, který se spokojí s tím, že uvidí náš bývalý akvadukt protínající město a hlavní náměstí Corso Vannucci s galerií a starými paláci, možná se ještě z jeho konce potěší výhledem na Assisi. Ale pak si řekne, že to sice nebylo špatné, nicméně už v Itálii viděl hezčí a zajímavější města...“ ryšavá dáma se na okamžik odmlčela, když si uvědomila, že asi zase moc mluví a vnucuje své teorie cizímu člověku. Nestávalo se jí to často, ale tenhle muž, od pohledu trochu snob, ji svým dotazem připomněl její odpor k turistům.
„ Asi vás zklamu, nicméně se obávám, že jsem přesně takovým turistou, jaké očividně nemáte příliš v lásce. I přesto by mě ale zajímalo, kam byste mne poslala, kdybych jím nebyl.“ usmál se pobaveně.
„ Krása a půvab Perusie nespočívá v jednotlivých pamětihodnostech, chcete-li ji opravdu poznat, musíte bloudit uličkami, průchody a náměstíčky, mít radost z toho, že kromě místních jste možná prvním, kdo tamtudy jde. Musíte poznat atmosféru našeho města a jeho skrytá, někdy špinává zákoutí. Ale řekla bych, že tohle asi není váš styl, drahý pane, courat se úzkými uličkami a obcházet zašlou slávu renesančních paláců, nemám pravdu?“ dodala poněkud ironicky majitelka červených korálů.
„ Mé představy o prohlídce města jsou sice pravda, poněkud odlišné, ale díky vaší působivé řeči, to možná ještě přehodnotím.“ odvětil neméně kousavě.“ Děkuji mnohokrát a na shledanou.“
„ Hodně štěstí.“ popřála mu ještě.

Nízké podvečerní slunce vytvářelo na Corso Vannucci dlouhé stíny. Mramor, ve dne rozpálený červencovým sluncem, ještě stále žhnul a široké kamenné schody u radnice už nejednoho zlákaly k posezení. Perugia se z ospalého dne probouzela k hlučnému nočnímu životu. Po náměstí a hlavních třídách proudilo pořád víc a víc lidí. Francesco Sforzzini se zamyšleně procházel a snažil se užívat si vzácné chvíle volna. Ke svému rozčarování však zjistil, že toho není schopen. Ani jeho myšlenky nebyly na nenadálou svobodu zvyklé a rozbíhaly se často i nežádoucími směry a vždycky, když potlačil nějakou nepříjemnou představu, tak se zanedlouho dostavila jiná, ještě horší. Ať se podíval kam chtěl, všude je viděl, svou ženu nebo děti, jak na něj hledí z oken slavné Perugijské národní galerie, zpoza chrličů na chrámu a kašně Maggiore nebo z výloh luxusních obchodů. Nutně se potřeboval takovýhle myšlenek zbavit, vždyť proto si přeci vzal dovolenou. A tak se teď zase snažil myslet na práci, jen aby nemusel myslet na ně.
Po chvíli se přistihl, že už nějakou dobu nevědomky hledí na mramorový portál v průčelí bývalého paláce, kde dnes sídlilo knihkupectví, skryto v postranní uličce vedoucí na náměstí. Najednou si ale Francesco všiml osoby, která právě obchod zamykala, onu záplavu temně ryšavých vlasů nemohl přehlédnout.
„ Bona sera!“ pozdravil dámu s červenými korálemi zvesela. Otočila se, odhrnula si neposlušné vlasy z čela a usmála se na něj.
„ Kohopak tu poznávám, bona sera!“ oplatila mu.
„ Musím se pochlubit, že jsem se několikrát pokoušel se ztratit, jak jste mi radila, ale nebyl jsem moc úspěšný.“ pokoušel se předvést.
„ I snaha se cení, milý pane…?“ tázavě se na něj podívala..
„ Promiňte, zapomněl jsem se vám představit. Jmenuji se Francesco Sforzini. A vaše jméno…?“ napravoval pohotově společenskou chybu.
„ Georgia Gioustiniani.“ představila se rusovláska. „Už se vracíte do hotelu, že jste zabloudil do téhle uličky?“
„ Vlastně jsem to měl v úmyslu. Máte snad stejnou cestu, signora Giustiniani?“ zeptal se nenuceně.
„ Naprosto pane Sforzini, ale když dovolíte, nasměrovala bych vás správným směrem, takhle by jste se akorát tak opravdu ztratil v bludišti zdejších uliček.“ utahovala si z něj Italka. Samotnou ji překvapovalo, kde se v ní bere tolik odvahy. Běžně se takhle sarkasticky a drze chovala jen ke svým přátelům a známým. K cizím lidem byla vždy zdvořilá a vlastně s nimi ani moc nemluvila. Navíc pan Sforzini očividně nepatřil k nemajetným.
„ A smím vás madam doprovodit?“ snažil se na sobě nedat znát svou uraženou hrdost.
„ Ale jen pod tou podmínkou, že vás povedu.“ usmívala se Georgia. Sforzini ji nabídl rámě a vyrazili do spleti Perugijských uliček.
„ Přiznejte se, že jste si, pane Sforzini, ani nevšiml, že v téhle uličce jsou domy slepené ze zbytků chrámu. A támhle třeba jen tak uprostřed chodníku stojí barokní oblouk.“ ukazovala mu nadšeně zdejší zvláštnosti.
„ Vždycky jsem na Italech obdivoval, že skoro nikdy nebourají nic starého, jen se to výhodně snaží použít. Možná, že v tom určitou roli hraje i lenost, jak je znám. Ale vždycky mě to znovu ohromí.“ Uznale souhlasil a rozhlížel se po starobylých průčelích a obloucích nenápadně zapojených do činžovních domů kolem, trochu jako když hroznýš sežere slona nebo jako parazitické houby na mrtvém ztrouchnivělé kmeni. Všechno dohromady však tvořilo podivný celek, který náměstíčku dodával zvláštní atmosféru.
„ Vy pracujete v knihkupectví, paní Giustiniani?“ snažil se Francesco navázat běžnou společenskou konverzaci a zároveň se neztratit v hloučcích pokřikujících Italů.
„ Ne úplně, víte, to knihkupectví mi patří.“ odtušila dáma. Francesco se kousl do rtu, zase šlápl vedle. Jak to, že on, jinak vždy ozdoba té nejbohatší společnosti, člověk vyloženě na úrovni, hvězda všech večírků. Vždy vtipný a zároveň nad věcí. Je najednou uzemňován téměř každou větou, kterou ta Italka pronese. Vždyť jako generální obchodní reprezentant významné rakouské firmy dokonale ovládá umění jednat s lidmi. Konkrétně je přesvědčovat o nezbytnosti výrobků, které ona firma nabízí. Nechápal to.
„ A hotel vám taky patří?“ nadhodil Francesco s notnou dávkou ironie.
„ Jestli nepracujete jako detektiv u CIA, tak jste svět pořádně ošidil. Mimochodem líbí se vám v mém hotelu?“ upřeně se na něj zadívala tmavýma očima, ale nedařilo se jí skrýt své pobavení.
„ Zklamu vás, ale mých služeb využívá pouze jistá rakouská firma, v poněkud jiném oboru. Ovšem sjezdil jsem díky svému zaměstnání bezmála půl světa, takže si nestěžuju. Co se vašeho hotelu týče, jsem sice zvyklý na poněkud jiné typy, ale váš mě mile překvapil, takže možná budu porušovat tradici častěji.“
„ To mě těší.“ odpověděla upřímně a na chvíli se zastavila. „Podívejte, pod námi je náš slavný maličký akvadukt. Je odtud hezký výhled na město, nemám pravdu?“ opřela se zasněně o kamenné zábradlí.
„ Nádhera.“
„ Zvědavost mi nedá, abych se nezeptala, co konkrétně vaše práce obnáší? Nikdy záležitostem vysokého obchodu úplně nerozuměla.“ vyzvídala Georgia.
„ Mým úkolem je přesvědčovat lidi na celém světě, že výrobky naší firmy jsou to nejskvělejší, co je v životě potkalo.“ vysvětloval jízlivě.
„ A není to už potom trochu jednotvárné?“ vyptávala se jeho rusovlasá průvodkyně dál.
„ Každý klient je jiný a vlastně je to trochu dobrodružství, snažit se přesvědčit, nějakého co nejnepravděpodobnějšího budoucího zákazníka. Mám pak pocit zadostiučinění. Navíc se rád stýkám s významnými lidmi a s tím spojené cestování taky není špatné i když si najdu třeba jen chvilku volna pro sebe.“
„ Máte vážně zvláštní práci, pane Sforzini.“ prohlásila zamyšleně.
„ To ano, ale pořád se bavíme jen o mně. Řekněte mi taky něco o sobě, signoro.“ vybídl ji, jak mu velela zvědavost i společenská pravidla.
„ Vedle vaší, řekněme velkolepé práce, ale bude ta moje vypadat jaksi skromně.“ odtušila poprvé trochu nejistě..
„ Kdepak, jen mluvte a jestli vás to potěší, tak se budu klidně tvářit ohromeně.“ oplácel jí její dřívější kousavé poznámky.
„ No dobrá, jak už víte, tak jsem majitelkou hotýlku Maecenas, ten patřil už mému dědečkovi ale knihkupectví u náměstí v té zvláštní uličce je taky moje.“ vychrlila ze sebe Georgia. „ Dřív jsem si myslela, že budu dělat osvětu a prodávat jen dobré knihy, ale celkem rychle jsem přišla na to, že člověk musí prodávat i spoustu braků a kuchařek, aby se mohl uživit.“ pousmála se hořce.
„ Vy máte knihy asi hodně ráda, paní Giustiniani?“otázal se zamyšleně.
„ Vzhledem k tomu, že jsem studovala historii, dodnes občas přednáším antiku na Perugijské univerzitě a patří mi nejznámější knihkupectví ve městě, tak je váš úsudek opět bezchybný, pane reprezentante.“ odvětila značně uštěpačně. Seběhli z posledních schůdků a zahnuli za poslední roh.
„ Támhle už je Gaius Cilnius.“ pravila vítězoslavně a její ruka nenápadně vyklouzla z jeho rámě.
„ Kdo že..?“ otázal se Francesco nechápavě.
„ Ah, promiňte, mám na mysli můj hotel Maecenas, celé jméno toho římského intelektuála a milovníka umění, podle kterého se jmenuje je Gaius Cilnius Maeceas. Pocházel prý z Umbrie a na svůj etruský původ byl náležitě hrdý.“ vysvětlovala pohotově signora Giustiniani. „ Přeji hezký večer.“ dodala ještě, s rukou na klice masivních dveřích. Sforzini stále ještě stál před vchodem, malinko zaražen množstvím informací, když ze sebe najednou vyrazil: „Nechtěla byste jít zítra večer třeba na kávu?“ Georgia se zarazila ve dveřích. „ Že byste mi ještě něco pověděla o Perugii.“ dodal rychle, když si všiml signorina výrazu. Majitelka červených korálů však jen pokrčila rameny: „ Proč ne…“

Snědý muž s dříve tmavými vlasy, dnes však již místy protkanými stříbrnými nitkami, seděl na terase svého hotelového pokoje a zamyšleně hleděl do sklenky s červeným vínem. Co to probůh udělal, vždyť ta dáma ani není jeho typ. Za posledních několik let nikam nepozval žádnou ženu, která by nebyla aspoň o patnáct let mladší, než on. Navíc se mu zrzky nikdy nelíbili. Ale Gerorgia Giustiniani měla nesporný šarm a osobní kouzlo. Takhle vzdělanou ženu dlouho neviděl i když měla trochu nezvyklé názory. Dalo by se říct, že ho okouzlila? Ne to asi ne, ale dojem v něm zanechala. Na kávu ji nicméně pozval i z toho důvodu, že v její přítomnosti poprvé za poslední měsíc nemyslel na své osobní problémy. Na to, že se s ním rozvedla žena, tedy ne, že by ji předtím miloval, ale měl ji rád stejně jako domov, který mu vytvořila. Měla pravdu, moc času tam nestrávil, vlastně byl skoro pořád v práci. Měl rád svou práci, ovšem jeho obchodní cesty nebyly vždy nevinné. Jeho žena to věděla, neměl si s ní co říct, nevydržel s ní víc, než čtyři dny v kuse, proto se začal upínat na práci. Tak se tedy rozvedli, po třinácti letech. Byl to zvláštní pocit, být najednou svobodný a nemít kam jít. Děti mu před týdnem řekly, že se s ním nechtějí vídat, protože když mu byly lhostejné po celou dobu, nevědí, co by se teď mělo měnit. Najednou pochopil, že je ztratil. Vzal si po několika letech dovolenou a odjel z Rakouska do své vlasti, sladké Itálie. Namátkou si vybral Perugii.

Poslední paprsky žhnoucího slunce se odráželi ve výloze „Librii Maecenatii“ a mramorový barokní portál získal narůžovělou barvu. Francesco Sforzini vzal rázně za kliku a vstoupil. Nejdřív ho překvapilo, kolik je uvnitř lidí, ale pak si uvědomil, že je tam spíš nedostatek místa a přebytek knih. Nebyly totiž jen na policích podél stěn, ale jejich sloupce se tyčily i veprostřed obchodu. Mezi tou spoustou knížek si uhájilo své místo jen několik křesel a stolků na prohlížení a pokladní pult. Nově příchozí chvíli musel bloudit očima po místnosti, než se mu podařilo najít drobnou postavičku majitelky. Byla zabrána do hovoru s nějakým postarším pánem, kterému cosi vysvětlovala a zároveň hledala nějakou knihu. Sforzini si uhladil košili a přistoupil k ryšavé dámě, tentokrát oděné do lehkých tmavomodrých šatů a tmavě žlutých lodiček..
„ Neruším?“ začal opatrně. Georgia se otočila a roztržitě se usmála.
„ Ah, dobrý večer, pane Sforzini, momentíček, hned jsem u vás.“ pozdravila jej.
„ Počkám venku, tady je na mě moc lidí a knih najednou.“ oznámil signoře. Při své náročné cestě ke dveřím si ještě s údivem stačil povšimnout dřevěných stropů s renesančními malbami. Nemusel čekat dlouho, když se dveře se zacinknutím rozrazily a jako první z nich vyrazil zrzavý ušatý pes a za ním teprve jeho rusovlasá panička.
„ Omlouvám se, že jste musel čekat, ale sám jste viděl, že jsme dnes měli blázinec.“ vypravila ze sebe udýchaně. „A abych vás představila, tak tohle je Nero.“ ukázala na nohaté a ušaté stvoření pobíhající kolem. Sforzini se usmál a podrbal psa na hlavě.
„ Budete mě zase muset vést vy, protože já se v tom vašem labyrintu, kterému říkáte Perugia, pořád nevyznám.“ ušklíbl se.
„ Když mi velkoryse svěřujete iniciativu, tak se jí musím chopit.“ Georgia se zavěsila do nabízeného rámě a vyrazili. Cestu strávili v živém hovoru o všem možném, od politiky přes filmy po kritiku společnosti. Georgia ho vedla městem až nakonec prošli skrz dlouhý tmavý průchod do uličky ani ne dost široké pro dva lidi, která se strmě šplhala do svahu. Po několika zatáčkách rusovláska zabočila do uzounké chodby a najednou se ocitli na prostorné terase luxusní kavárny, která se tyčila nad Perugií. Byl odtud nádherný výhled nejen na město, ale i do okolní krajiny až k nedalekému Assisi.
„ Jste spokojen s mou iniciativou, pane Sforzini?“ nadhodila vítězoslavně.
„ Ne, spokojen nejsem, ale ohromen, to ano.“ neodpustil si rýpnutí.

„ Na Italku máte dost neobvyklou barvu vlasů, ale řekl bych, že je vaše.“ poznamenal Francesco. To už oba měli v rukou sklenky s chladivým bílým vínem.
„Celá má rodina měla vždycky rezavé vlasy, už od mého prapředka Giovanniho Giustinianiho.“ vysvětlovala a když zahlédla jeho nechápavý pohled raději se ujala vysvětlování.
„ Giovanni Giustiniani byl vrchním velitelem janovských vojsk a poté mu bylo svěřeno velení při obraně Konstantinopole v roce 1453, kdy jak doufám víte, Byzanc padla. Nesmějte se, signor Giustiniani byl náhodou skvělý vojevůdce, nebyla to jeho chyba. Při její obraně dokonce málem přišel o život. Ale dalšími podrobnostmi vás už jak vidím raději zatěžovat nebudu.“ dokončila s úsměvem.
„ To jste laskavá, tedy ne, že by to nebylo zajímavé, naopak, velice obdivuji vaše znalosti, jen ty moje za nimi značně pokulhávají.“ dodal omluvně.
„ Snad se jedná o mou rodinu a navíc jsem to studovala, ne?“ ohradila se dotčeně. „Ale stejně si myslím, že málo čtete, pane Sforzini. Ani nevíte, o co přicházíte. Můžete sice denně přečíst kolik chcete novin, ovšem knihu to nenahradí. Skláním se před vaším přehledem o všech důležitých a praktických věcech, jako je světová politická situace, sociální problémy nebo finanční krize. Kniha je ale něco jiného, říkáte, že vás čtení nebaví a nemáte na něj čas. Výmluvu s časem chápu, času je zkrátka málo, nikdo a nic nám jej nemůže darovat.“
„ Vlastně jsem od povinné četby žádnou knihu pořádně nepřečetl, abych se vám přiznal. Kromě těch čistě odborných samozřejmě.“ přiznal se Sforzini.
„ Taková chyba by se měla napravit.“ prohlásila Georgia vážně.
„ Musíte argumentovat dál, pořád jste mě nepřesvědčila. Já jsem náročný, koneckonců přesvědčování lidí je zase moje práce.“ prohlásil sebejistě a upřeně se na ní zadíval.
„ Dobrá, výzvu od profesionála přijímám.“ usmála se ctižádostivě. „ Víte, podle mě lidé, kteří nic nečtou, musí být dokonale šťastní a spokojení sami ze sebou. Nikdy neopustit vlastní myšlenky a zabývat se pořád svým vlastním životem by mě asi unudilo a utrápilo. Je přeci krásné mít možnost utéct od reality, někam daleko, kam za vámi vaše starosti a problémy nemohou, byť jen na chvilku. Knihy vám můžou být oporou a přítelem ve štěstí i v neštěstí, protože v prvním případě vás pobaví a rozptýlí, zatímco v druhém případě vám dají na chvíli milosrdně zapomenout na jakékoliv trápení. …Nezlákala jsem vás?“ zdvihla tázavě světlé obočí. Po celou dobu, co mluvila nepustila ze svého společníka oči.
„ Možná by se pro vás i našlo místo reprezentantky.“ zhodnotil její výkon. „ budu se muset zamyslet nad svým vztahem ke knihám“ Najednou zvážněl. „Mám pocit, že bych poslední dobou potřeboval přečíst nějakou hodně dobrou.“ povzdechl si smutně. Georgia se na něj dlouze zadívala. Najednou pocítil potřebu se někomu svěřit, podělit se s ním o své trápení. Myslel si, že signora Giustiniani bude ta pravá osoba. Díval se do setmělé krajiny a potichu té téměř cizí osobě vyprávěl smutný příběh své rodiny, který ještě nikdy nikomu celý nevyprávěl. Georgia ho vyslechla mlčky, upřeně zahleděná do své sklenky a jednou rukou drbajíc Nerona za ušima.
„ Svoje děti nesmíte ztratit, Francesco.“ prolomila tíživé ticho, které nastalo když domluvil.
„ Udělal jste chybu, ale nikdo z nás přeci není dokonalý. Ještě máte šanci, fortuna lente, jak se říká. Vemte děti na dlouhou dovolenou někam daleko, kde ještě nebyly. Užijte si to s nimi, jako kdybyste chtěl nahradit těch třináct let, což samozřejmě nejde, nicméně to zkuste. Ze začátku to možná bude bolet, ale třeba pochopí, že toho litujete a když ne, alespoň budete vědět, že jste udělal všechno, co bylo ve vašich silách, strávil s nimi nějaký čas a třeba je blíž poznal. Pamatujte, že je nesmíte ztratit.“ dokončila tiše. Francesco odtrhl pohled od setmnělé krajiny a zadíval se jí do očí. V jejich lehce nepřítomné zasněnosti se zračila posmutnělá něha.
„ Vy sama máte děti?“ osmělil se zeptat.
„ Ne,“ řekla tiše, „ Já nemůžu mít děti.“
„ Promiňte.“ omlouval se honem za svůj nevhodný dotaz.
„ To je v pořádku.“ ujišťovala ho.
„ Půjdeme? Už se docela ochladilo.“ navrhl Francesco. Georgia souhlasila, ale před odchodem vylila poslední kapičku vína úmyslně na zem.
„ Proč jste to udělala?“ zeptal se ji udiveně nešťastný otec rozpadlé rodiny.
„ To byla úlitba bohům.“ odtušila s neochvějnou samozřejmostí. „ Asi si teď o mě budete myslet, že jsem blázen, ale dělám to vždycky, když je mi smutno.“
„ A teď vám je smutno?“
„ Trochu.“

Procházeli se po ztichlém a opuštěném bývalém akvaduktu. Z kamenů ještě pořád sálalo teplo a zahrady pod nimi těžce voněly.
„ Kdybyste měla mít jedno jediné osobní přání, jakékoliv, tak co by to bylo?“ zajímal se Francesco.
„ Může to být přání opravdu čistě sobecké?“ ujišťovala se ryšavá dáma.
„ Naprosto.“ pousmál se Francesco
„ Přála bych si stroj času.“ prohlásila rozhodně.
„ Vážně?“ usmál se pobaveně a usoudil, že jeho rusovlasá signora Giustiniani ho nikdy nepřestane překvapovat. „ A myslíte si, že byste byla šťastná, kdybyste mohla žít v nějaké jiné době?“ zajímal se dál.
„ Třeba v antice?“ považovala za nutné se ujistit.
„ Třeba. Nemyslíte, že byste chtěla žít zase někdy jindy?“ vyzvídal neúprosně.
„ Vidíte, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, možná, že kdybych žila v Římě, tak bych se zase třeba chtěla vrátit do časů Homéra. To je zvláštní.“ rozesmála se.
„ Vy jste zvláštní, signoro Giustiniani.“ opravil ji tiše. Pohrdlivě zavrtěla hlavou. „ Nechtěla byste se tedy víc zabývat svým vlastním životem? Není snad naše vlastní doba taky zajímavá? Nemůžete vědět, jestli si o ní někdo v budoucnosti nebude číst a nebude si přát se taky vrátit v čase. Nechte na chvíli své knížky a historii a zkuste žít tady a teď.“ pokračoval Francesco, Uchopil její křehkou postavu a vysadil ji na ještě hřejivé kamenné zábradlí akvaduktu. Dlouze se navzájem dívali do očí.
„ Nebudeme si tykat?“ navrhl nenuceně Francesco.
„ Georgia.“ podávala mu s úsměvem ruku. Pak ji Francesco Sforzini něžně políbil. Georgia se nebránila, ale za chvíli jej jemně odstrčila.
„ To nejde.“ prohlásila pevně, „ Hrozně bych manželovi ublížila.“
„ Ty jsi vdaná?“ vyděsil se překvapeně.
„ Samozřejmně.“ odtušila s ledovým klidem, tím svým neuvěřitelně sebejistým tónem. Proti mdlému světlu pouliční lampy mu ukazovala podivný prstýnek, o kterém by asi nikoho nenapadlo, že je snubní. Najednou seskočila ze zábradlí, letmo jej políbila, křikla na psa a rozběhla se do labyrintu uliček. V běhu ještě zavolala sbohem. Sforzini ještě dlouho ohromeně postával na chodníčku a snažil se vzpamatovat. Ještě nikdy nepoznal tak zvláštní ženu a ještě nikdy si s žádnou ženou tak dobře nepopovídal. Vlastně se mu i líbila, měla osobitý půvab a křehkost éterické bytosti, jako ilustrace k některé z těch jejích knih. Ale najednou byla pryč.









Francesco Sforzini následujícího dne odjel z Perugie a se signorou Georgiou Giustiniani se už nikdy nesetkal. Strávil tři týdny na Novém Zélandu se svými dvěma dětmi, vídat se s ním ale později byla ochotná jen jeho mladší dcera. Začal sem tam číst nějaké knihy a přečetl si dokonce i román o pádu Byzance. Své práci se zcela zasvětil a když po osmi letech dostal výpověď kvůli neprůhledným finančním operacím a jisté nepřístojnosti s šéfovou sekretářkou, objevily se u něj těžké deprese a následně se předávkoval prášky na spaní. Vzpomínka na rusovlasou dámu s červenými korálemi ho však provázela po zbytek života, nazýval ji svoji desátou múzou.
Georgia Giustiniani dál žila se svým manželem, slavným fotografem (tehdy byl na služební cestě). Její pokusy soustředit se výhradně na současnost brzy ztroskotaly, takže se vrátila ke svému snovému způsobu života. Začali s manželem hodně cestovat. Georgia dostala nabídku od univerzity v Římě. Nakonec tragicky zahynuli při požáru hotelu Maecenas. Georgii bylo tehdy šedesát osm let.