Smrt & Čas

Smrt & Čas

Hlas – To je ale úctyhodná výška… Nemáš závratě? Já bych je na tvém místě měla.

Dívka – Jistěže mám. Bojím se jenom pohnout, tak se snad neurazíš, neotočím-li se na tebe. Kdo vlastně jsi? Co tu chceš?

Hlas – Já? Jsem někdo naprosto nepodstatný, na rozdíl od Emmy…

Dívka – Emma, to jsem přeci já! Odkud znáš mé jméno? Co tady chceš?

Hlas – Správně, Emma jsi ty. Ty jsi ta důležitá. Neotočíš se přece jen?

Dívka – Jak mě znáš? Já a důležitá? Tak kdo jsi?! Nemáš tu být!

Hlas – To se ovšem velice mýlíš. Mám být právě zde a právě teď. Nikde jinde. Znám tebe i mnoho dalších tobě až příliš podobných. Jsem nikdo a tím pro tebe také zůstanu po zbytek života, důležité jsou jiné otázky. Kdo jsi ty? A co zde děláš? Po čem toužíš?

Dívka – Říkáš samé hlouposti. Nesmysly! Sama víš, kdo jsem. A co asi mohu chtít, sedíc na okraji střechy paneláku? Po čem toužím? Pověz mi, víš-li to.

*Emma se ohlédla, jak neznámá chtěla, ale nespatřila nikoho.*

Dívka – Kde jsi?

Hlas – Stojím těsně za tebou, vidět mě však nemůžeš; zbytečně bys namáhala zrak. Na tvé otázky odpovědi znám, chceš však slyšet ty pravdivé? Či ty, které mysl tvou v mlhu halí?

Dívka – Obojí jsou totožné. A nech té hloupé hry! Vylez už z úkrytu, ať je kdekoliv!

Hlas – Pochybuji, že víš, co mluvíš. Jsi jen duše ztracená, ač myslíš, že zatracená. A navzdory tvým myšlenkám, nechceš smrt; po životě toužíš. Ve tvém nitru tuto pravdu dusí klamy mysli. Odežeň z ní chmury!

Dívka – Baví tě snad tolik mně týrat? Opusť už svou skrýš! Nemáš pravdy v ničem, život déle nestrpím!

Hlas – Neschovávám se, což nechápeš? Mé tělo kdysi dopadlo tam dolů, dvě kostky chodníku od kanálu zprava. Myslíš, že ti lžu? Jen ty lžeš sama sobě. V zemi dávno spočívá, to, co vidět chceš.

Dívka – Lež nebo pravda, copak na tom záleží? I kdybych v příkopě měla mrtvá skončit, nemohu dál žít. Nevydržím víc!

*S povzdechem pohlédla na vnitřní stranu svého předloktí. Různě staré jizvy, některé se teprve tvořící, jež si vlastní rukou tolikrát způsobila, ji v přesvědčení ještě utvrdily. Takzvané sebepoškozování jí nikdy neulevilo. Chvíli to jen zkoušela a pak už pokračovala pouze pro tu naději. Naději, že jí jednou ruka s žiletkou ujede. Neujela. Zacítila náhle cizí pohled souběžný s jejím.*

Hlas – „Na počátku je zranění neviditelné…“

Dívka – Cože?

Hlas – Jde o citát. Nevím, čí. Avšak pravdy skrývá v sobě mnoho.

Dívka – Vážně? Tak jako nitro mojí duše? (ironický úšklebek)

Hlas – Tak jako nitro tvojí duše… Tvojí duše, jež krvácí více, než kdy krvácelo tvé tělo. A ty rány Smrt nezahojí. Tou mocí vládne pouze Čas hmotného světa, světa živých.

Dívka – Hlouposti, hlouposti!

Hlas – Slyším nejistotu ve tvém hlase. Věř mi, vskutku zemřít nechceš.

Dívka – Ale chci!

Hlas – Vážně? Tak skoč; ovšem hned teď, neotálej!

Dívka – Já…

Hlas – Nemůžeš. Vím, moc dobře to vím. Vždyť zde sedíš již celou věčnost. A sbíráš odvahu. Ale jak se může člověk bát něčeho, po čem doopravdy celým srdcem touží? To přece nelze.

Dívka – Lze; a jo! Možná se bojím smrti, ale horší života určitě není!

Hlas – Života, nebo jen tvého života?

Dívka – Mého, řekla bych.

Hlas – Pak neexistuje problém. Změň ho! Tvůj život, tvá volba.

Dívka – Nemůžu. Tolik lidí po mně chce tolik věcí; když je pak zklamu, tak… Tak odporně mi to dávají najevo…

Hlas – Jako bys jim něco vzala, v něčem ublížila? Musíš hlavně pochopit jedno, nežiješ jejich život. Možná tě někdo chce mít takovou, jinému se nelíbí, že jsi maková; ovšem k čemu to je?

Dívka – Prý pro mé dobro, asi ano. Anebo pro naše přátelství, jak kamarádky říkají.

Hlas – Myslíš, že je pro kohokoliv dobré, měnit ho? Potírat jeho osobnost, názory?

Dívka – Ne…?

Hlas – A také kamarád by tě měl přijmout, jaká jsi. Jinak by si tak neměl říkat.

Dívka – Vážně?

Hlas – Určitě! Ovšem moc dobře vím, že tihle tě sem nedohnali. To pro svého chlapce zde dnes sedíš, nemám pravdu?

Dívka – Ale jak, jak to vše můžeš vědět?!

Hlas – Vidím do tvé duše, zapomnělas? Tak proč od tebe odešel?

Dívka – Nezapomněla, vidíš mi do duše, zjisti si to sama!

Hlas – Vím, že je ti do breku. Slzy nejsou slabostí, slzy jen odplavují smutné vzpomínky. Můžeš se vyplakat. Tak už je propusť, chtějí-li ven.

*Dívka se rozplakala. Po chvíli, až se pláč zmírnil, mluvila dál.*

Dívka – Nejsem… nejsem prý dost hezká. Odešel k jiné, takové, která je.

Hlas – Pak tě nemiloval a nezaslouží si slzy, jež ti pro něj skrápí líc. Nezaslouží si ani, abys proň zemřela. To si nezaslouží nikdo.

Dívka – A-a… si máš pravdu.

Hlas – Tak vidíš. Nechceš už slézt z toho okraje? Ještě spadneš nedopatřením.

Dívka – Já… myslím, že tu ještě chvíli zůstanu… přemýšlet. Závratě jsou pryč, víš? Je to najednou docela hezký výhled.

Hlas – Já vím. Tohle už zvládneš sama, sbohem drahá…

*Emma ještě nějakou dobu seděla bez hnutí a brečela. Žádná kapka k zemi ovšem nedopadla, vítr každou roztříštil o paneláková okna. Když pak skutečně odešla po schodech dolů, slzy už jí pouze rozostřovaly zrak. Vyšla na ulici. Minula zrovna hromadu smeteného podzimního listí a pokračovala stále přímo rovně. Byla šťastná ze získání nových pohledů na svět, dění kolem sebe. Byla šťastná, že nakonec neskočila a stále žije. Ať už jí pomohl kdokoliv.*

Hlas – Pozor!!!

*Ten výkřik ji vytrhnul z podivné nostalgické euforie jako blesk z čistého nebe. Smísil se se zvukem klaksonu a prudkým skřípěním brzd. Pozdě, příliš pozdě přišlo tohle všechno. Ucítila bolest. Palčivou, krutou, neúprosnou. Stačila ještě zahlédnout dvě rozzářená žlutavá světla. Pak se propadla do temnoty.
Druhého dne hlásaly titulky mnoha článků:
„MLADÁ ŽENA ZEMŘELA POD KOLY NEZNÁMÉHO VOZIDLA.
ŘIDIČ Z MÍSTA NEHODY UJEL.“*