Vodopády

Nevinen. Ta nejsladší slova co jsem kdy slyšel…. Můj právník měl dlouhou řeč, ve které mně obhajoval , jak nejlépe dovedl. Samozřejmě že pomocí důkazů, které jsem mu dodal. Já tam mezitím seděl a tvářil se jak spráskanej pes, jako bych v tom všem byl úplně nevinně. Jak bláhový a naivní byli lidé v tom sále, jak blahosklonná byla porota, jak milý byl soudce….. Kdyby věděli, jak to všechno bylo, kdyby věděli všechno, co vím já…. Ani by se nerozmýšleli a šoupli by mně do chládku, a to na pěkně dlouho. Ale já jsem chytřejší než oni. Jsem a budu.
Proces skončil a já vítězoslavně vyšel z budovy. Pršelo a lidé se schovávali pod deštníky, já jsem ovšem procházel jako by nic, jako by se mně déšť netýkal. Všechna ta padající voda mi připomíná roztříštěný vodopád…proudy vody padající dolů, jen ne v jednolitém proudu, ale rozložené na tisíce, milióny kapek….. a vodopády mi to všechno připomenou…
Připomenou mi tu krásnou jeskyni na pobřeží moře…znáte je, jsou jich tisíce…takové ty nebezpečné úkryty, které se při každém přílivu zatopí a když tam někdo je, má prostě smůlu…. a toho jsem využíval. Já je nezabíjel, zabíjelo je moře.
Vzpomínám na všechny ty krásné, malé, baculaté obličeje. Všechny se tak krásně smály, ve všech těch očích bylo tolik důvěry…. Taky máte tak rádi malé děti? Já je přímo zbožňuju.
Potkávala jsem je většinou na pláži, když neposlechli maminku a tatínka a šli moc daleko…. Seděly tam osamocené a plakaly, protože si nemohly vzpomenout na cestu zpátky. Přišel jsem k nim a vždycky to bylo úplně stejně, ta stejná slova, ty samé rozhovory…. Pročpak brečíš?, ptával jsem se. Odpověď jednoduchá a jasná, ztratil/a jsem se mamince a tatínkovi… Tak pojď, pomůžu ti je najít, nabízel jsem se ochotně. A ony vždycky šly, vždycky, a měly radost, že jim pomůžu, měly radost, že zase budou s rodiči a budou v bezpečí. Ale v tom nebyly už od okamžiku kdy se rozhodly vzdálit se a důvěřovat mi.
Všechno jim začalo být divné až u jeskyně, tam, kde už nikdo nemohl slyšet jejich brek a jejich prosby, tam, kde jim už nikdo nemohl pomoci, kde byl jejich osud pevně dán…Zavlekl jsem je dovnitř, chytil je pod krkem, ale ne tak aby se uškrtily, pouze tolik, aby přestaly ječet a věnovaly mi pozornost…a jejich oči už nebyly plné důvěry, jejich ústa se již nesmála…jejich oči, ty velké nevinné oči, mně pozorovaly a věnovaly mi veškerou pozornost, jakou kdy dítě mohlo vyvinout. A když jsem viděl, že se mi plně věnují tak jsem je svlékl a….
Nejsem úchyl. Jen mám rád děti. Doslova je miluju.
Měl jsem vždycky všechno perfektně naplánované. Byl jsem vždycky už dávno z pláže pryč, když přišel příliv a našel v jeskyni malého človíčka v bezvědomí. Jejich smrt byla rychlá a bezbolestná, nic necítily, o to jsem se vždycky pečlivě postaral. V postupně zvedající se hladině vody se utopily a při odlivu je vlny stáhly s sebou do moře, kde je dřív nebo později někdo našel. Ale nikdo nenašel žádné stopy. Až jednou.
Jednou jsem to zmršil, dal jsem tomu klukovi málo prášků a on to všechno zázrakem přežil, s minimálním poškozením mozku. Vypověděl všechno, co se stalo a bylo po mně vyhlášeno pátrání. Jednou jsem u toho kluka byl na kontrole, byl jsem zvědavý, jestli mně pozná. Mezitím co jsem kontroloval jeho kartu se na mně zvídavě díval, jako by si snažil na něco vzpomenout. Nic ale neřekl a já s klidem v srdci odešel. Když jsem ale přišel druhý den, byla tam jeho rodina a policisté a znova se ptali, jak ten pán vypadal. A on řekl- jako pan doktor. Všichni včetně mně se začali smát. Jak by mohl známý pediatr a mecenáš sirotků páchat tak ohavné zločiny, že? Ale klid v mém srdci uhasnul a já věděl, jak ho zase vzkřísit.
Druhý den jsem byl povinnen sdělit rodičům smutnou zprávu. Váš syn měl skrytá vnitřní poranění a poškození mozku bylo zřejmě větší, než jsme čekali, je mi líto. Po dramatické scéně psychicky zhroucené matky mi ještě poděkovali za všechnu péči o syna a za oznámení. No, opravdu- neměli zač. Rád jsem se o toho kluka postaral. Podruhé.
Policie ale byla podezřívavější, než jsem čekal a proto jsem skončil u toho stupidního soudu. Nikdy na mně ale nenašli dost důkazů, byl jsem proto propuštěn.
Tohle všechno se mi honilo hlavou, procházející se deštěm. Myslel jsem na ty děti, na vodopády,…a rozhodl jsem se tam jít ještě jednou podívat.
Bylo to opravdu krásné místo. Všude byl písek, jen přesně uprostřed bylo jezírko sladko- slané vody. Byla to prakticky dvě jezírka- jedno, spodní, tvořené mořskou vodou a druhé, několik metrů nad ním, kam odkudsi přitékala podzemní voda. Sladká voda si už dávno našla mezi kameny cestičku a stékala do slaného jezírka pomocí malých vodopádů. Skutku úžasná podívaná. Rozhlížel jsem se všude kolem, vzpomínal na všechny ty děti a vzrušovala mně to, vzrušovala mně ta nadvláda na něčím tak bezmocným. Byl jsem plně vtažen do svých myšlenek, když jsem odněkud uslyšel dětský smích. Vytrhlo mně to z přemýšlení. Děti? Tady? Jak by to našli? Sem lidé nechodí… Když jsem si začal myslet, že se mi to zdálo, uslyšel jsem to znovu. A nebyl v tom jenom dětský smích…. Bylo v tom i něco víc… Jako by se smály vodopády. Jemný, zvonivý smích…. a přitom tak jasně dětský.
Začal jsem se bát, chtěl jsem odejít, ale pak jsem ji uviděl. Malá holčička, snad pětiletá. Koukala na mně zpoza jednoho kamene na druhém břehu. Snad jsem si i dokázal vybavit její obličej, pamatoval jsem si jí… to ovšem nebyla z vody.
Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla opravdu z vody. Její tělo vypadalo jako tělo dítěte, až na to, že přes něj bylo vidět. Jen tam stála a smála se na mně, stydlivý dětský smích. Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Jen jsem stál a koukal.
A přišli další. Byly jich desítky a všichni zářivý a průhlední, všichni z vody. A všechny jsem si pamatoval. Nejdřív se jen tak schovávaly, ale potom se osmělily a šly i blíž. A pořád se smály. Tak krásně, cinkavě, jako vodopády dopadající na kameny.
Smály se a tančily kolem mě, tančily a veselily se, jako by byly naživu… chtěl jsem je chytit, ale vždycky mi popoběhly a já běžel za nima…. Najednou jsem zjistil, že stojím v polovině jezírka a voda stoupá…ony tančily kolem mě a já nemohl ven… tančily a smály se a voda stoupala, už jsem jí měl do pasu….a ten smích byl pořád hlasitější, drásal mi uši i duši… chtěl jsem, aby přestaly, prosil jsem je… ale ony pořád jen tančily… voda mi už byla po krk, ale ony se téměř vznášely nad vodní hladinou, držely se v kruhu za ruce zpívaly nějakou píseň…tančily pořád rychleji a rychleji, najednou se pustily, vyskočily, ve vzduchu se otočily a už nebyly celé z vody, byly z nich jen kapky, bylo jich tisíce, miliony… až zaplavily celou jeskyni….