Spřízněná duše

Brodila jsem se zeleným mořem trávy a užívala si teplé paprsky slunce, které mě lechtaly na pažích rozpřažených nad travní hladinou. Užívala jsem si pocit volnosti, konečně jsem zase utekla od toho humbuku! Jsem typ člověka, na kterého stres působí destruktivním způsobem, bohužel jsem ale taky tiše trpící typ, takže na mě nikdo nic nepozná. Je to skutečně namáhavé odolávat náporům úkolů, které se na mě snaží všichni přehodit, aby si ulevili, pod záminkou: "vždyt ty všechno zvládáš nadčasově."
Lehla jsem si do trávy poblíž většího potoka, neuvěřiteně se tam prolínaly vůně, bylo to omamující, přesto netíživé a pomáhalo mi to odletět do jakési jiné dimenze lidské mysli. Někteří by to snad nazvali meditací, já jsem si to soukromně nazývala úletem.

Z rozjímání mě vyrušilo až nadměrné šplouchání vody, byla jsem tak ponořená do ticha travního moře, že jsem málem slyšela každý pohyb kamenu po kameni. Postavila jsem se a zvědavě nakoukla k potůčku. Vodou se brodila dívka, oči měla rozostřené a dlouhou sukni jí unášel proud. Rozpuštěné vlasy spolu s nepřítomným výrazem vytvářely dojem, že je to víla, imaginární postava. Uvědomila jsem si, že je ve stejném stavu, kde jsem se před chvílí nacházela já - v jiné dimenzi, vysvětlovala jsem si tak ten nepřítomný pohled. Některá z částí mého já si při pohledu na dívku říkala: " já ji odněkud znám!" ale skutečně jsem si nedokázala spojit situaci, místo, událost či cokoli jeného, které by mě s dívkou mohly spojovat. Dívka mě zaregistrovala, stále se na mě dívala velmi nepřítomným pohledem, až jsem se bála, jestli si vůbec uvědomuje co dělá. Natáhla ke mě ruku. Naše ruce se spojily a ta část mého já vykřikující "já ji znám!" se ještě více posílila. Vedla mne tiše dál proti proudu, já jsem šla zeleným mořem, ona vodou a bylo nám dobře. Ačkoli nic neřekla, já to věděla.