Melodie smrti

Melodie Smrti

Po silnici jelo auto. Jelo rychleji, než by mělo. Ale Susan i John spěchali. Susan právě rodila, už jí praskla voda, teď jeli do nejbližší nemocnice, která byla asi padesát kilometrů od vesničky, kterou právě projeli. V autě hrála klasická hudba, protože jinou stanici nenaladili. Susan už rodila. John jí neustále uklidňoval, že to bude dobré, že to určitě stihnou. Bál se o to dítě, ale i o ní, nikdy neabsolvoval zdravotní kurzy, nevěděl jestli by třeba neměl zastavit nebo jet dál. Navíc, jeho žena byla téměř šest týdnů před termínem.
Nemocnice už byla téměř na dohled, když John uslyšel křik dítěte. Rychle zaparkoval auto k parkovišti před nemocnicí. Vyběhl k vrátnici.
„ Potřebuju pomoct, moje žena rodí!“ křikl na vrátného.
„ A kde je?“
„ V autě na parkovišti.“
„ Počkejte chvilku.“ řekl vrátný. Byl to starší pán, ale o to měl vycvičenější reflexi. Rychle vyťukal číslo na ambulanci, která byla spojená s rychlou zdravotní službou. Na něčem se tam dohadovali, John byl tak nervózní, že vrátného ani neposlouchal.
Když slyšel, jak vrátný pokládá sluchátko, už se ho chtěl zeptat, co se děje nebo jestli mu vůbec někdo přijde pomoct, když dveřmi na druhé straně haly se otevřely dveře, běžel k němu doktor, za ním šli dva zdravotní bratři s nosítky.
„ Kde je vaše auto?“ křičel na Johna doktor už z dálky.
„ Pojďte za mnou.“ zavolal John a rozběhl se z nemocnice.
Cesta k autu se zdála hrozně dlouhá i když to bylo necelých sto metrů.
Johny otevřel zadní dveře, kde ležela jeho žena v kaluži krve se řvoucím chlapečkem v náručí. V rádiu hráli requiem od Mozarta a ta hudba přímo vystihovala situaci, ve které se John ocitl. Susan ležela na zadním sedadle, téměř nedýchala. Unaveně otevřela oči. Už nevypadala tak, jak si ji John vždycky pamatoval – energická, krásná a veselá – ne, vypadala unaveně a dělalo ji to starší.
Doktor odstrčil Johnyho od dveří auta. Vzal Susan chlapečka a podal ho jednomu ze zdravotních bratrů. Nervózně se podíval na matku.
„ Kdy máte termín?“ zeptal se rychle.
„ Za šest týdnů.“ vydechla Susan.
„ Můžete chodit?“ zeptal se doktor. Susan zavrtěla hlavou. Johny sledoval doktora a zdravotního bratra jak vytahují jeho ženu z auta. Z auta sálala síla requiem od Mozarta. Johny se v duchu modlil, aby tuhle skladbu nemusel slyšet ještě jednou.
Ale slyšel a to hned za pět dní, kdy měla Susan pohřeb. Nechal její tělo spálit a urnu si nechal aspoň pro pocit, že bude pořád s ní. Při pohřbu stál v první řadě, v náručí držel malého Benjamina. Bylo to jméno, které chtěla Susan pro chlapce a on s tím nesouhlasil. Vedle něj stál jeho starší syn Michael a nepřetržitě plakal. Benjamin spal a usmíval se. Johna to znepokojovalo. , Jako by to to dítě chtělo.' říkal si v duchu a z oka mu ztékala slza. Na hostinu už ani nešel. Neměl na to náladu. Michael šel z babičkou a s dědou na hostinu.
Benjamin rostl rychle. Měl tmavé vlasy po Susan a kaštanově hnědé oči po Johnovi. John se svým platem neměl problém uživit oba chlapce. Měl dvě firmy, které mu skvěle vydělávali. O peníze se nestaral a do práce chodil jen když to bylo nutné a to svěřoval kluky k babičkám. Neměl chuť si najít jinou přítelkyni, protože žádná jiná by nebyla jako Susan.
Benjamin šel ve třech letech do školky jako každé jiné dítě. Michael už chodil do druhé třídy základní školy. Ani on neměl s Benjaminem problémy, jen mu občas vyčítal maminky smrt, když ho Ben hodně štval. Ale za tyto výčitky dostal Michael vždy přes zadek. Michael brzo přestal sám, když Benjaminovo první slovo bylo právě jeho jméno. Zhruba ve třech letech se Benjamin naučil pořádně mluvit a chodit.
Babi neustále Johnovi vyčítala, že se Benovi moc nevěnuje a proto prý mluví i chodí tak pozdě. Ale John věnoval Benjaminovi téměř veškerý svůj čas. Dokonce tak moc času, až měl pocit, že na Benjamina Michael žárlí. Celkově bylo tohle období šesti let velmi tragické. V noci ho budil vlastní křik,když viděl Susan ve snu. Benjamin se začal vyptávat na vše kolem. Byly to dny neustálých výčitek. Pouze když se staral o Benjamina myslel na něco jiného než na Susaninu smrt. Vždy, když šel Benjamin spát, přál si, aby už byl vzhůru a on si nemusel vyčítat moc pomalou jízdu k nemocnici.

„ Tatínku?“ ozval se Benův hlas z chodby. Už mu bylo šest let. Měřil 120 cm. Měl na krátko ostříhané hnědé vlasy a veselé neustále usměvavé oči.
John se právě koupal, ale nikdy mu nevadila synova přítomnost. Děti se mají koupat se svými otci jako první. Alespoň to si přečetl v jedné příručce pro matky a děti. „ Ano?“
„ Můžu k tobě?“ zeptal se Ben. V jeho hlase bylo slyšet napětí.
„ Jistě.“
Benjamin si otevřel dveře, vstoupil a opět za sebou zavřel.
„ Copak potřebuješ ?“ zeptal se přívětivě John.
„ Proč já nemám maminku jako ostatní děti ve třídě? Víš, oni mi vypráví o maminkách a tatíncích a já mám jenom tatínka. Víš, já bych taky chtěl mít maminku jako ostatní děti.“ zeptal se Johna a toho ta otázka zarazila. Už jí očekával dlouho, taky ho napadlo, že by mu možná měl říct o Susan sám, ale ještě na to neměl dost síly. Krom toho Johna hodně fascinovala Benova mluva. Jeho „víš“ znělo hrozně dospěle.
„ Bene, asi už jsem ti to měl říct dřív. Maminka umřela, když ses narodil. Vykrvácela po porodu.“ řekl mu pomalu, doufal, že už to nebude muset opakovat. Ben neplakal spíš se tvářil nechápavě.
„ Takže za to, že tu maminka není můžu já?“ zeptal se smutně.
„ Né, to ne. To není tvoje chyba.“ uklidňoval ho John. Ben už začal plakat. Šel k tatínkovi blíž, aby ho obejmul. „ Za to nikdo nemůže.“ řekl.
Ben se pomalu oddaloval od otcovy náruče a přibližoval se stále blíž k nabíječce od mobilu.
„ Mám ještě jeden problém.“ řekl tiše Ben.
„ Tak povídej.“ vyzval ho otec.
„ Víš, v noci se mi zdají sny o zlé paní, myslím, že si říká Arana. Říkala, že umřeš.“
„ Každý jednou umře.“ uklidnil ho Johny.
„ Říkala mi, že se nemám ptát na maminku jinak umřeš. A já to udělal, protože nikdo jiný mi to neřekne. A pořád mi v hlavě hraje jedna písnička -“ zanotoval pár not Mozartova requiem „ Znáš ji?“zeptal se vyděšeně. Bál se otcova pohledu. Stále couval, směrem k zapnuté nabíječce otcova mobilu. Benjaminovi stále v uších zvučelo requiem, sílilo jako kdyby nemělo nikdy přestat. Bylo to jako kdyby vedle něj stála Arana a držela Johnovi u krku kudlu. Hudba sílila a Ben stále couval. Elektřina jako by se připravovala do akce.
„ Bene, pojď sem, okamžitě se vrať. VRAŤ SE!“ zakřičel otec na Bena.
Benjamin měl v očích slzy. Tatínka viděl před sebou, jak hoří a jen jeho výkřiky ho stále přesvědčovali o tom, že ten obraz před ním není pravda, ale když to udělal, uklouzl na mokré podlaze a vrazil do drátu od nabíječky, který se shoupnul a s velkým žbluňknutím zahučel do vany.
Ben ležel na podlaze omráčen. Když se probudil, už byl v nemocnici. Vedle něj stála sestřička a doplňovala mu tekutinu do kapačky, kterou měl připojenou k ruce.
„ Kde je tatínek ?“ zeptal se smutně.

Bena a Michaela od šesti let vychovávala babička – matka Susan – oba si jí oblíbili a mezi sebou vytvořili ještě pevnější vazby než kdykoliv předtím. Ben na Johna skoro zapomněl. Vídal ho jenom ve snech, které se mu zdáli, když měl dobrý den, jinak ne. Michaelova síla mu pomáhala přežívat často úmorné dny.
Ben se často probouzel vlastním křikem, když ve snu viděl, jak John hoří. Taky se mu zjevovala tajemná Arana, která neustále připomínala, že ho chtějí pro vyšší účely.
Ben se učil velmi dobře, téměř vždy měl vyznamenání a šel na dobrou střední školu, kde už se učil hůř, ale učitelé ho chválili. Jeho o pět let starší bratr si vedl o hodně hůř, chodil na odborné učiliště a i tam prospíval jen tak tak.
„ Bene, chceme tě pro něco jiného než je život, bude to tam lepší, bezbolestnější.“ mučila ho svými slovy Arana ve snu.
„ Co musím udělat?“ zeptal se znaveně Ben.
„ Být připravený.“ odpověděla mu lákavě.
„ Na co?“
„ Na smrt.“
„ Já se smrti nebojím.“ odpověděl rozhodně.
„ Né na svoji, na smrt okolí.“
„ Ne, to ne. Nedělej mi to, už né. Už jsem ztratil tatínka. Už ne! UŽ NÉÉ!“ zařval Ben a probudil se.
Srdce se zrychlilo, jako kdyby někam běžel. Rozhlížel se vylekaně kolem sebe, ale žádná černovlasá žena s krvavými oči tam nebyla. Nechal své tělo volně spadnout na postel. Byly tři hodiny ráno. Měl pocit, že nemůže usnout, ale netrvalo to víc než pět minut a spal dál.
V sedm hodin ho probudila sms od jeho přítelkyně – Carol – psala, jestli by pro ní nepřišel cestou do školy. Jen jí prozvonil na souhlas a rychle vstal. Běžel do koupelny, kde se rychle vysprchoval, vyčistil si zuby, celkově se „zkulturnil“ jak s oblibou říkal Michael a vyrazil. Nesnídal, protože neměl dojem, že to potřebuje a hlavně by nestíhal dojít pro Carol.
Když došel k jejímu bytu ve čtvrtém patře, už čekala před domem. Byla nádherná, jako vždy. Měla tmavě hnědé vlasy a její blyštivě modré oči se leskly v jasném dubnovém slunci. Měla na sobě černé tílko a džínové kraťasy jí sahaly po kolena.
Usmál se na ní a ona mu šla naproti. Políbili se. Benjamin jí vzal za ruku a vedl jí dál do školy. Netrvalo dlouho a před nimi se tyčila velká budova v klasicistickém stylu. Byli tu posledním ročníkem, který bude za nedlouho maturovat. Ale ani jednomu to nevadilo, protože si oba dali přihlášku na stejnou školu a tak je zcela reálná šance, že budou opět spolu.
U šaten se rozloučili a každý šel do své třídy. Vyučování trvalo do čtyř hodin odpoledne. Jako by to byla věčnost. Po škole na něj Carol už čekala. Benovi zněla v hlavě zase ta zrádná melodie jako tenkrát, když ztratil tatínka. Ale tentokrát jen potichu jako kdyby se to přibližovalo.
„ Možná by jsme si měli promluvit, já mám takový problém.“ řekl tiše, když byli v parku.
„ Povídej.“ vybídla ho Carol.
„ Já bych mluvil radši někde o samotě.“ řekl zklamaně.
„ Od nás už je to jen pár metrů, tak to probereme u nás, co myslíš ?“ řekla mu mile. Chtěla ho uklidnit, ale věděla, že se jí to nepodaří. Jakmile to dořekla, hudba v Benových uších o kousek zesílila jako kdyby se to blížilo. Každým krokem, každým pohledem byl Ben stále nervóznější.
„ Nemůžeme mluvit tady? Na lavičce?“ zeptal se stydlivě.
„ Řekl si, že chceš soukromí, tak jsem si myslela, že u nás to bude lepší než v parku na lavičce.“ řekla a posadila se na lavičku, co stále vedle cesty.
Benjamin mlčel jako kdyby se mu mělo něco stát, kdyby něco řekl. Carol se na něj vyčítavě podívala. Už skoro chtěla vstát a jít dál, když promluvil.
„ Víš, není to pro mě lehký ti to vysvětlovat, ale … bojím se o tebe.“ řekl smutně.
„ Proč?“ zeptala se nechápavě.
„ Nebudeš mi to věřit, ale cítím, když kolem mě někdo umře. Slyším to a zdá se mi to tom.“
„ Bene, miláčku, já tady s tebou budu ještě hodně dlouho.“ řekla vesele.
„ Bojím se, že ne.“
„ A jak-jak to poznáš?“ zeptala se vystrašeně. Benjamin měl děsivý výraz v obličeji a jeho slova zněla vážně. Tak moc vážně, že se Carol začínala bát.
„ Slyším to.“
„ Slyšíš to? Jak to slyšíš?“ zeptala se ho.
„ Slyším skladbu, která označuje smrt. Requiem.“
„ Uslyšíš ho ještě hodně krát za život, ještě hodně lidí odtud odejde. I já odejdu.“
„ Jenže já tu hudbu slyším po každý, když se něco stane a taky-taky vidím ve snu tu ženskou, jak na mě mluví. Ona označuje smrt. Ona je smrt.“ řekl Benjamin a celý se klepal. Mluvil rychle, protože chtěl, aby to všechno slyšela. Bál se, že někdo přijde a zabije jí dřív než stačí něco udělat. V dáli jako by viděl Aranu a její kudlu, smála se mu a jemu se chtělo brečet, bylo mu na nic z toho všeho. Tušil, co s ním Arana chystá.
„ Pojď rychle někam jinam.“ řekl najednou, skoro jako by ho někdo pronásledoval.
Carol se bez zamyšlení zvedla a odešla s Benjaminem k ní domů. Bydlela s rodiči v malém, útulném bytě na kraji města. Bydleli ve čtvrtém patře ještě s jednou otravnou sousedkou.
Carol vycházela schody. Benovy hrála v uších nesnesitelně nahlas melodie smrti. Bál se o Carol, protože ona byla to jediné, na čem mu teď záleželo – pořádně záleželo. Záleželo mu na ní tak moc, že by pro ní udělal cokoliv.
Do schodů šel první. Neustále se ohlížel, jestli za ním není žádné nebezpečí, které by ji mohlo ohrozit. Až když byli skoro u jejich bytu. Otočil se. Šel rychleji, protože věřil, že u Carol doma bude v bezpečí. Carol byla asi deset schodů pod ním. Ben se otočil. Za Carol stála Arana a měla v ruce tu její odpornou kudlu. Byla celá od krve a působila hrůzostrašně. Arana měla na tváři šibalský úsměv a střídavě koukala na Bena a na Carol.
Ben viděl, jak Carol uklouzla, bouchla se o roh zábradlí, ležela na zemi a krvácela. Ben zařval na celou bytovku. Chvíli nadával, ale pak se zřítil na zem. Melodie v jeho uších přestala hrát. Bylo po všem.


Trvalo hodně dlouho, než se Benjamin odhodlal pro další přítelkyni. Od Carol s nikým nechodil asi šest let. Kolem sebe měl spoustu krásných žen, které se mu líbili, některé miloval a oni jeho taky. Ale tak moc se držel, protože věděl, že svými vztahy ohrožuje život ostatních.
Po šesti letech se odhodlal. Vyznal lásku jedné jeho přítelkyni, kterou znal přes Michaela. Michael byl už ale také po smrti. Ale za to Benjamin nemohl. Michael začal někdy ve dvaceti fetovat a jednou si dal zlatou dávku. Našli ho v jeho bytě mrtvého.
Benovi bylo dvacet osm, když si vzal Susan. Před svatbou jí vysvětlil, proč se často chová tak, jak se chová. Uvěřila mu. Nebo se aspoň tvářila, že mu to věří. Skoro nikdy se spolu nehádali a co se týče dětí, Benjamin je nechtěl, kvůli svému strachu a Susan byla neplodná.
„Brzy přijdou další. Neboj se, nebude je to bolet.“ šeptala Benjaminovi Arana ve snu. „ Už se brzy setkáme. Nebude to dlouho trvat a už si budeme rovní.“ šeptala Arana dál jako kdyby ho chtěla svádět.
„Nechci ti být rovný. Zabíjíš lidi, já nejsem smrtka.“ odporoval Ben.
„ Ale budeš. Neboj, bude se ti to líbit, když tě na to připravím.“ řekla mu Arana a hladila ho po tváři.
„ Nech mi Susan.“
„ To nemůžu. Ty musíš být jen můj. Nikomu tě nedám. Budeš jenom můj.“
„NIKDY!!!“ zaječel Benjamin ze spaní. Vedle něj už seděla Susan a utírala mu pot z čela.
„ Co se stalo ?“ zeptala se ho ustaraně.
„ Chce tě. O-ona tě chce.“ vykoktal Ben.
„ Neboj se, mě nedostane.“ snažila se ho uklidnit Susan i přes to, že pořádně nevěděla o čem mluví
„ Ty to nechápeš, ona dostane koho bude chtít. Nezáleží jí na tom, co pro mě ty lidi znamenají. A pokud jo, tak čím je mám radši, tím je větší šance, že je ztratím.“ zaúpěl Benjamin.
„ Benjee, teď se tím netrap jo?“ řekla úzkostlivě Susan.
„ Proč, proč bych se tím neměl trápit? Ta ženská už dostala tátu i Carol a já - já nechci abys byla další.“
„Stejně jednou umřu –„
„To říkala i Carol. Už si viděla někoho zemřít? Není to jako ve filmu, je to opravdový. Oni umřou, ale nic se nezastaví, nic. Prostě žiješ dál a nevíš na co máš myslet, skoro jako bys byla nemocná tím, že nemůžeš zapomenout. Víš, já je vidím ve snu. Znovu. Jak znovu umírají.“ řekl a po tváři mu začaly stékat slzy.
Susan mu je utřela. Políbila ho.
„Pak budu ta jediná, co ti to věřila.“ řekla mu Susan. Benjamin si znovu lehl, nebyl klidný, ale cítil, že se potřebuje vyspat.
Benjamin téměř okamžitě usnul. Arana už se mu nezjevila, ale věděl, co udělá, jestli Susan zemře. Bylo víc možností, o kterých uvažoval. Jedna z nich byla sebevražda a té druhé se bál. Chtěl by se nechat zavřít do nějakého sympatického blázince, kde by mu na ničem nezáleželo. Píchali by do něj sedativa, že by o sobě nevěděl a nevěděl by ostatně o nikom jiném.
Celý další den mu v uších hrála ta melodie smrti. Bylo to jako prokletí. Lidé, kterým v uším píská trvale jsou na tom lépe. I přes tu ukrutnou bolest se dokázal dopravit do práce, kde mu hlava bolela ještě víc než obvykle. Bylo to horší i než minule. Bylo to jako kdyby mu měla puknout, aby ta melodie hrála do okolí jeho mrtvého těla.
Po páté hodině se sebral a odešel domů. Normálně je tam i déle, ale teď chtěl být co nejvíc se Susan, když opět hrozilo, že jí ztratí.
Ovládal ho strach, když otevíral dveře. Doufal, že tam bude čekat Susan, že se na něj usměje a políbí ho.
Ale nebylo to tak. Byt byl otevřený a čekalo na něj pouze nepříjemné ticho.
„ Susan? Susan?“ volal do ticha, které stále ovládalo celý byt. Doufal, že je někde schovaná, aby na něj mohla bafnout a vyděsit ho. Asi by byl naštvaný, ale pořád by to bylo to nejlepší, co by ho mohlo potkat.
Susan na něj ale nikde nečekala. Našel jí mrtvou v obýváku. Její tělo bylo ještě teplé, ale podle toho, v čem leželo, nečekal, že by mohla ještě žít. Ležela tam nahá, z její kůže stékaly pramínky krve. Benjaminovy tekly slzy s očí. Kousal se do rtu, aby umlčel výkřik. Držel se za vlasy tak křečovitě, až ho to bolelo. Rval si vlasy, aby necítil takovou bolest. Ale ani to ho nedokázalo utišit. Přiblížil se k ní a aniž by chtěl, svalil se na zem.
Na jejím těle bylo něco divného. Do její kůže někdo něco vyřezal. To byla ta krev, která z ní stále ještě tekla, nemohla být mrtvá dlouho.
Benjamin si pořádně prohlédnul znaky na Susanině kůži. Jako by pocházeli z jiného světa, ale přitom mu byli tak blízké. Stále se tam opakovala jedna a ta samá fráze. Benjamin se na ni chvíli v zoufalství díval. Snažil se ji rozluštit. A za chvíli se mu to také povedlo.
„ Jen já jsem tvá jediná.“ bylo vyryto na kůži.
Benjamin okamžitě věděl, kdo to napsal. Podíval se Susan do očí, které měla stále otevřené. Koukala se na něj zrádná Arana. Šklebila se a jako by se vysmívala jeho zoufalství.
Benjamin si utřel slzy. Dostal záchvat smutku. Nepopsatelný záchvat. Zavřel Susan oči, políbil jí na tvář, „ Miluju tě.“ pronesl. Po tváři nechal stéct poslední slzu a pak odešel do kuchyně.

Benjamina našli asi po dvou dnech s podřezanými žílami. Pokus o sebevraždu se mu ale nezdařil. Stále žil. Po tom, co ho lékaři vyléčili, byl odvezen na psychiatrickou léčebnu. Přesně jak chtěl. Susan tu nebyla, ale to on skoro nevnímal. Dostával tolik prášků, že nevěděl ani jak se jmenuje. Ale postupem času – asi za dva roky – když prášky neměl, si začal vzpomínat na normální život (pokud vůbec nějaký normální život měl). Na Aranu zapomněl, alespoň po nějaký čas ano. Často měl záchvaty zoufalství, když si chtěl vzpomenout, proč se to vlastně stalo. Jeho mysl se uzavřela do té míry, že pokud chtěl vzpomínat, musel vnímat velké bolesti. Často se k vzpomínkám ani nedostal.
„ Už se brzy uvidíme. Čím jsi starší, tím jsi mi blíž.“ promlouvala na něj ve snu Arana.
„ Nechci ti být blíž, zabila si mě.“ odvětil Benjamin.
„ Budeš chtít. Neboj, až se probereš po smrti, bude ti líp. Zapomeneš na všechny ty nuly tady na zemi. Bude nám spolu dobře.“ slibovala Arana.
„ Ne, já chtěl Susan né tebe. Zabila jsi všechny, které jsem měl rád v domnění, že budu milovat tebe. Když mě tak chceš, proč si mě nenechala zemřít, když jsem se pokusil o sebevraždu?“
„ Ale no tak, musíš přece pochopit, co to je smrt. Jak bolí, jak voní, jak chutná a jaké to asi je jí vidět. Musíš jí umět ucítit, kdy se blíží a kdy někdo ze tvé blízkosti odejde.“
„ Ale to všechno jsem uměl tak proč mě ještě trápíš?“
„ Protože ještě nejsi schopen někoho zabít. Pořád máš málo. Kdybych ti dala do ruky svou kudlu, nikomu by si s ní neublížil, možná bys jí spíš zahrabal, aby už nikomu neubližovala. Ale ty se musíš naučit zabíjet. Budeš to ještě potřebuvat.“
„ Né, nebudu, nikdy to potřebovat nebudu. NIKDY!!“ zaječel Benjamin ze spaní.
Podíval se kolem sebe. Arana tu nikde nebyla. Všude jen bílé stěny psychiatrické léčebny. Naproti posteli byl stůl a vedle něj okno. Ale to bylo všechno, co v té tmě Benjamin viděl. Podíval se na stěnu nad dveřmi, kde byly hodiny. Normálně se do pokojů pro „blázny“ nedávají, ale on měl jistou naději na uzdravení a tak měl v pokoji víc věcí než na začátku, kdy byl na dvoulůžkovém pokoji se schizofrenikem.
Benjamin si lehl zpátky na postel. Zadíval se na okno, ze kterého zářilo měsíční světlo. Začal znovu usínat. Tohle byl první sen s Aranou po asi sedmi letech. V něčem měla pravdu. Už si nevzpomínal na to jaké to je mít před sebou mrtvé tělo někoho hodně blížkého. To už bylo za ním. Doufal, že už to ani nikdy nezažije.
Za sebou uslyšel krok. Rychle se převrátil na druhou stranu.
„ K-kdo jste?“ zeptal se vylekaně.
„ Tobě se zdá o Araně? Královně podsvětí?“ zeptal se ho hrubý lidský hlas. Byl v rohu místnosti, kam nedopadalo žádné světlo. Benjamin na něj neviděl.
„ Proč? Co o ní víte?“ ptal se Benjamin a zhluboka dýchal.
„ Znám jí.“ odpověděl ten hlas přísně.
„ Jsou tu kamery, jak to, že jste sem vstoupil?“ zeptal se ho Benjamin.
„ Nejsem viditelný když nechci být vidět. Vidíš mě jen ty, kamery mě nevidí, ani neslyší.“
„ Tak kdo jsi?“ zeptal se hrubě Benjamin.
„ Jsem ten, kdo ví, že ty nejsi duševně chorý. Ten, kdo ví, že tu jsi jen kvůli ní. Proč se vlastně schováváš? Bude před tebou vraždit doktory, pacienty i personál a bude jí to dělat dobře, protože ona je ztělesněné zlo.“ řekl mu ten hlas jako by mu to dělalo dobře.
„ Ještě jsi mi neodpověděl na otázku.“
Muž pomalu vystoupil z temného rohu pokoje, tak, že na něj bylo vidět. Byl vysoký možná i dva metry. Na hlavě neměl ani jeden vlas. Jeho pleť byla bílá. Stál tam před ním v černém kabátě, který sahal až na zem. Měl oči jako had a tvář zjizvenou. Benjamin si pomyslel, že by možná udělal lépe, kdyby se ho na nic neptal.
„ Poznáváš mě Benjamine, já jsem strach všech, co cítí v okolí smrt. Arana je má velmi dobrá přítelkyně. Neboj, pro tebe se taky najde nějaká práce. Ty budeš zvuk smrti. Ty seš náš budoucí Requiem.“
„ To je ta skladba, kterou slyším, když někdo umírá.“
„ To je tvé budoucí jméno. Moc dlouho už tady nebudeš. Neboj, brzy poznáš, že lidi, které máš rád raději zabiješ sám než aby je zabíjela ona nějakou jinou bolestivější smrtí. Možná tě přijde brzo navštívit.“ řekl a beze stopy zmizel.
Benjamin do rána neusnul. Ležel na posteli a koukal do stropu. Přehrával si celý rozhovor v hlavě znova a znova, jako nějaký film. Bál se, co s ním bude dál. Nejen, že znal Aranu, ale ještě ho navštívil její pomocník. Jako kdyby všechno kolem něj bylo nějak nachystáno a on by byl jen postavičkou v nějakém obrovském divadle.
V půl osmé přišel zaměstnanec, který mu podal léky, po nichž by mělo být Benovy lépe. Taky bylo, zapomněl na tu podivnou návštěvu. Jako by v té chvíli byl jenom on a pár lidí, kteří o něj pečují. Jako by se vznášel na nějakém obláčku daleko od krutého světa tam dole. Ale i sám Benjamin cítil, že je blíž zemi než na začátku, kdy mu dávali větší dávky léku. Teď to omezovali. Cítil, že ho brzo přestanou krmit těmi chemikáliemi. Což je dobře, pomineme-li abstinenční příznaky, které prodělá.
Asi po šesti hodinách, kdy dávka přestala působit, přišel doktor prohlédnout Benjamina. Benjamin nemohl uvěřit vlastním uším, když v doktorově přítomnosti uslyšel tu strašlivou hudbu. Bylo to jako jizva, která i po pár letech ještě stále pobolívá. Hudba byla stále tichá. Jako nebezpečí, které se teprve blíží. Benjamin teprve teď pochopil, o čem v noci mluvil ten neznámý muž.
Zrovna tady, v ústavu pro duševně choré, bylo až moc způsobů, jak se doktora zbavit. I když Benjaminovy na doktorovi zrovna moc nezáleželo, bylo mu jasné, co musí udělat, pokud se nestane něco horšího. I kdyby se mu jeho plán na „záchranu“ doktora nepovedl, výsledek by byl stejný jako kdyby se povedl. Jediným východiskem byla smrt. A pokud to nenechá udělat Aranu, udělá to on, protože jen takhle ona pochopí, že on už je připraven odejít z tohoto světa.
Doktor mu opět snížil dávky léků, které bral. Tentokrát na minimum. Takže až příště přijde – pokud se toho ovšem dožije – pak Benjamin nebude dostávat žádné léky.
Asi po týdnu Benjamin přestal brát léky, které ho vynášeli na růžový obláček. Ale stavy, kterými si procházel byli strašné. Provázeli ho nekonečné bolesti hlavy, zvracení a časté horečky. Dostával na ně léky, ale ty nikdy nepomohli úplně. Většinou jen přestal zvracet nebo se utlumila horečka.
S každou další návštěvou lékaře byla melodie silnější. Ale pokaždé byl Benjamin silnější a nakonec byl připraven.
Asi za měsíc od doby, kdy píseň smrti začala odsuzovat doktora k velmi daleké cestě, šel Benjamin s doktorem na procházku do parku okolo domu, ve kterém ho už asi osm let věznili.
„Doktore, chtěl bych vám poděkovat, že jste mě vyléčil. Teď si cením života víc i když tam venku už není nikdo, kdo by na mě čekal.“ děkoval doktoru Benjamin.
„Myslím, že nemáte vůbec zač, sám jsem rád, že to s vámi takhle dobře dopadlo, sice to trvalo dlouho, ale léčba byla úspěšná. Věřím, že si najdete někoho, kdo na vás bude rád čekat.“ podpořil doktor Benjamina. Zahnul za roh.
Benjamin, kterému v hlavě stále znělo requiem se pozorně rozhlížel. Kolem nich nebyl nikdo. Obklopovalo je jen křoví, přes které nebylo vidět a na druhé straně jen dva metry vysoká zeď a všude kolem jen zelená tráva a stromy.
„Odpuste.“ řekl Benjamin a sehnul se k větvi, která mu ležela u nohou. Vzal ji do ruky a praštil s ní doktora do týlu takovou silou, že se padnul k zemi. Ale stále dýchal. Benjamin se rozhodl dílo dokonat. Dobil doktora větví, která byla celé od krve. Melodie v hlavě náhle utichla. Vzal doktorovi peněženku, přelezl přes zeď a prchnul o deset kilometrů dál. Po cestě si koupil jídlo, ale usídlil se za městem v hustém lese, kde bylo celkem bezpečné se schovat.
Sednul si pod vysoký smrk a čekal, doufal, že přijde Arana nebo aspoň ten muž, který ho tenkrát navštívil v pokoji.
Ale Arana přišla až za dva dny, kdy Benjamin umíral na abstinenční příznaky. Měl vysokou horečku, každou chvíli zvracel i když už neměl co a byla mu neskutečná zima.
Zvedl hlavu a podíval se na krásnou ženu, která před ním stála. Věděl, kdo to je a bál se jí, ale zároveň ho přitahovala. Její dlouhé černé vlasy jako by zahalovali okolí do stínu a její bílá kůže Benjaminovi dodávala pocit, že už je po všem. Její vysoká postava s pláštěm polapila veškeré světlo kolem Benjamina, veškerá radost odešla. Ona ji zahnala, ona mu zabila všechny, které kdy miloval – kromě doktora, který ho vyléčil.
„ Tak jsem si pro tebe přišla. Jsi rád?“ zasyčela na Benjamina.
„ Měl bych být rád?“
„ To už je na tobě. Nemusíš být rád, většina lidí ani není ráda, že odchází.“ řekla mu mile.
Benjaminovy se povedlo přemoct bolesti a usmát se.
„ Kde máš kamaráda?“ zeptal se ironicky.
„ Ty se přece smrti nebojíš. Proto tu není.“
Benjamin beze slova přikývl.
„ Můžu mít poslední otázku?“ zeptal se vyzývavě. Mluvil skoro jako by ho nic nebolelo, ale vypadal přesně tak, jak vypadá člověk, když se chystá zemřít. „ Proč zrovna já?“
„ Bene, je jen málo lidí, kteří se narodí při requiem. Ty si jedním s těch vyvolených. Jsi silný a já potřebuju silné jedince.“
„ Tvůj kamarád taky slyšel requiem?“
„ Ne, narodil se ve druhé světové válce v Londýnském metru při bombardování, když všude kolem vládla panika a všichni se báli smrti.“ řekla mu znuděně Arana. Ale očima jako by byla někde jinde, jako by něco chystala.
Benjamin se ani nestačil nadechnout. Arana měla najednou v ruce kudlu, kterou ubližovala všem jeho blízkým a podřízla mu hrdlo.
Netrvalo to dlouho a Benjamin stál vedle Arany. Pozorně se rozhlédl po svém těle, ale nikde kolem neleželo.
Arana si ho s velkým zájmem prohlížela.
„ Teď si requiem.“ zašeptala.