Špatná životní volba

„Rebeko, vstávej!“ vykřikl najednou John, její přítel. Seznámili se, když jí vybrali jako jednu z mála na studium vysoké školy v Londýně.
„Hele, neznamená, že když ty jsi ranní ptáče, že já musím vstávat takhle brzo taky!“ ohradila se a přetáhla si přes hlavu peřinu.
„Já ti musím něco přečíst. A navíc už jsou dvě hodiny odpoledne. Ráno vypadá jinak,“ odpověděl a ona si stáhla pokrývku dolů, aby ho lépe slyšela.
„Čtyřiadvacetiletý J.M. (rodina si nepřeje zveřejnění jména) se vracel večer domů do Slow street v londýnské části Kensington. V chodbě si rozsvítil, nastoupil do výtahu. Když se dostal do úrovně 1.patra, domem otřásl výstřel. Kulka směřovala přímo na kabinu a smrtelně zasáhla mladého muže do spánku.“
„A toho střelce neznají?“ zeptala se a rychle se odebrala do koupelny, kde si uklidila černé oblečení z předchozího dne.
„Ne, toho nenašli. Ale zajímalo by mne, jaká nestvůra by mohla tohle udělat,“ ozval se z kuchyně.
„Kdybys jen věděl,“ zašeptala skoro neslyšně, když se snažila namalovat si řasy. Ruka se jí ale třásla natolik, že toho raději nechala.
„Říkala jsi něco?“
„Ne, jen mě bolí hlava, zajdu se projít, ano?“
„Nechceš doprovodit?“
„Ne, zvládnu to sama. Děkuju.“
Vyšla před dům a i když to mohlo vypadat, že neví kam jde, měla cíl své cesty určený naprosto přesně.
„Michaeli, říkal jsi, že se to nikdo nedozví! A už vůbec ne veřejnost!!“ křičela na svého šéfa.
„Rebeko, neřvi na mě! Dělal jsem co jsem mohl, abych to ututlal. Nevím, kdo jim to vyslepičil!“
„To je mi ale úplně jedno! Mně spíš vadí, že John nechápe to, jak to někdo mohl udělat. Doufám, že se v tom policie nebude moc šťourat,“ sesunula se na křeslo naproti Michaelovi.
„Na toho tvého bych si být sebou dával pořádnýho majzla! Nebylo by to poprvý, co by měl podezření, ne?“ zeptal se jí.
„To by teda nebylo. Na druhou stranu se není čemu divit. Harvard a právnický vzdělání. Blbej teda rozhodně není. Včera, když jsem přišla domů, už spal. Ale kdo ví, jestli to jen nepředstíral.“
„Pokud se něco podělá, zaručuju ti, že se vlastnoručně postarám o to, abys už nic nezkazila. NIKDY, to ti přísahám,“ chodil po pokoji sem a tam s rukama hluboko v kapsách.
„Hele, nejsem žádný béčko, to moc dobře víš! Pracuju pro tvoji společnost dost dlouho dobu, na to, abych něco zkazila. Nestalo se mi to ještě nikdy, ale to ty přece víš!“ křičela tam na něj. Nakonec jí vlepil facku takovou, až klesla na kolena přímo před něj. Zvedl její hlavu tak, aby jí viděl přímo do očí.
„Tohle si holčičko nedovoluj, nebo tě odprásknu rovnou!“
„Víš, co nechápu?“ zeptala se do ticha.
„Ne,“ odsekl a rukou si nervózně prohrábl delší hnědé vlasy. Byl zřejmě hrozně nervózní. Se svým piercingem v pravém dolním rtu si pohrával jen v krizových situacích.
„Proč jsem ho vlastně musela zabít. Ani nevím, jak se jmenoval.“
„Jmenoval se Jayson McConell. Pracoval jako dodavatel kokainu a pervitinu. Někdo přišel na to, že už si nějakou dobu nechává peníze pro sebe a tak mi zavolal, abych poslal někoho, kdo to s ním jednoduše a prostě vyřídí.“
„Počkej, to mi chceš říct, že jsi ani neověřil, jestli ti ten anonym říkal pravdu? Pane bože, vždyť byl mladší než já!“
Chvíli se neměl k odpovědi, ale nakonec z něj vypadlo pouhé: „Máš pravdu.“
„Co prosím?!“ nevěřila vlastním uším.
„Slyšela jsi dobře.“
„To se mi snad jen zdá!?!“ vykřikla, vzala ze stolu pistoli, kterou si odložila při příchodu, a vydala se na cestu domů.
***
Uplynul měsíc od vraždy v Slow street, říkala si v duchu jednoho nádherného letního večera.
Stála na balkóně Johnových rodičů jen v bílých společenských šatech a přemýšlela. Nebyla zvyklá brečet, ale ten večer se to nedalo zadržet. Připadala si strašně. John jí požádal o ruku. Mě? Ne, mě ne. O mně vlastně nic neví! Jen dvě věci jsem mu řekla po pravdě; mé jméno a věk, vyčítala si.
Z obývacího pokoje se linul hlas moderátorky večerních televizních zpráv.
„Našel se viník vraždy, jež se odehrála v londýnské části Kensington. Policie po něm pátrá po celém Království. Kdyby jste někdo viděl tuto ženu, zavolejte na univerzální policejní linku nebo to oznamte na nejbližší stanici. Varujeme, žena má pravděpodobně u sebe zbraň.“
Po této zprávě se bleskově zvedla z ratanového křesla a podívala se do pokoje, kde se na televizi díval John, oblečený do černé košile a tmavých džínů. Hrozně mu to slušelo…
„Rebeko, potřeboval bych si s tebou něco ujasnit,“ řekl pomalu a zvedal se z pohovky. Rozešel se směrem k ní. Věděl, že tam stojí. Jeho rodiče byli dole v kuchyni a domlouvali služebné, aby si dávala větší práci s uklízením.
Než stačila něco říct, někdo jí poklepal na rameno. Trhla sebou. Naproti ní stál Michael v černém oblečení.
„Já ti říkal, že jestli se něco podělá, postarám se o to, aby se to už nikdy nestalo. Byla jsi nejlepší. Víš, miloval jsem tě. Ale ty sis vybrala toho právníka,“ podíval se směrem do obýváku. Dlouze jí políbil, vytáhl zpoza pásku kalhot pistoli a… A pak už jen ticho a tma…...