Werevolf

Už týden mi nebylo dobře. Cítila jsem v rukou třes a neskutečně jsem se bála toho, co je venku. Kolik uběhlo už dnů?Kolik týdnů? Nemohla to přece být pravda. A přitom jsem z toho mohla vyváznout celkem dobře. Celkem dobře až na desítky centimetrů dlouhé jizvy na těle. Ne. Uběhlo přesně 27 dnů od chvíle, kdy mě tam v lese našli zraněnou. Tak jak to, že se vůbec mohu hýbat, Jak to, že se rány zhojily. Možná, že to byl zázrak, ale lidé ve vesnici to pokládají za zlé znamení. Ale já přece nejsem zlá. Jsem jenom ta holka, co uklízí v hostinci, aby si po smrti rodičů něco vydělala. Tak proč se teď blíží k mému domu ten dav. Proč mají ty vidle? Proč pochodně? Proč staví hranici? Vždyť já jsem přece nic neudělala.
Naposledy jsem se rozhlédla po své světnici. Brzy to tu už bude prázdné.
Jako kdyby přišli v míru, zabouchal někdo na dveře. I když jsem je čekala, stejně jsem se lekla. Vrazili dovnitř a já nestihla ani odložit růženec. Ne, teď by mi pomohl jen zázrak. Zázrak, nebo to, čeho se tak bojí. Do vesnice mě nevedli, oni ně museli doslova táhnout po zemi. Taky komu by se chtělo skončit na hranici.
Pořád jsem to viděla před očima. Ten večer. Ten les. Ty hladové oči v křoví, co se na mě dívaly. A tu hroznou bolest. Teď už mi nic nepomůže. Slunce se pomalu dostávalo za obzor, když utahovali smyčku na mých rukou. Vzali mi i moje oblečení a nechali mě tam jen v pár hadrech, co by se za ně styděl i žebrák. Pak jsem to ucítila. Rukou mi projel třes. Přesně v místech, kde mě to zvíře zranilo. Nemohla jsem rukama hýbat, ale stejně jsem si toho všimla. Ta jizvy. Ta jizvy byly pryč! Nevěděla jsem, co přijde, ale z toho, co jsem věděla z bájí o měsíčním stvoření jsem měla celkem živou představu. Začala jsem křičet. Ale ne jako člověk. Jako zvíře. Slunce zrovna zašlo za obzor, když zapálili hranici. Cítila jsem, jak se to teplo blíží. Jak mě pálí do noh a snažila jsem se dostat z provazů. Pak jsem se sesunula k zemi a snažila se chytit nějaký plamen na ten provaz a najednou sevření povolilo. Roztrhla jsem ho a tělem mi projelo zachvění. Lidé kolem začali křičet a stráže se mě snažili udržet na hranici pomocí kopí. Stejně jim to bylo skoro nanic. Kopí ke mně ani nedosáhla a já tam byla uvězněná na hořícím dřevě. Plameny se začaly dotýkat mých nohou a já se vyhoupla na kůl, u kterého jsem byla přivázaná. Po mých rukou zůstaly ve dřevě zářezy jako od nožů. Nehty jsem měla delší, na zápěstí nebyla žádné otlačeniny od provazu.Kůl se nebezpečně zakymácel a já nevěděla , co dál. Možná, že se mi podaří při jeho pádu odskočit dost daleko, ale spíš spadnu do rozžhavených uhlíků,co tam zbyly ze dřeva. Nebo se nabodnu na kopí stráží. Stejně to nepřežiju.
Mezi lidmi se najednou někdo vydral do první řady a hodil na kopí kameny. Spoustu kamenů, že se divím, že to unesl. Byl to Vincent. Můj milovaný Vincent. Přišel mi na pomoc. Ale moc toho udělat nestihl, než se ho chopila stráž a hodlali ho odvést za město. Ale nestihli to. V tu chvíli se kůl zakymácel a já skočila přímo mezi lidi. Ten skok musel být dlouhý nejméně tři metry. Kolem mě se všichni snažili dostat pryč až na pár odvážných zbrojnošů, co se mě smažili zastavit. Zděšeně jsem se ohlížela kolem sebe. Nebylo, kudy uniknout. Zprvu. Pak mi celým tělem projelo zachvění. Zaklonila jsem hlavu a z krku se mi vydralo zavytí. Dlouhé a táhlé zavytí. Rozběhla jsem se mezi zbrojnoše a povalila jich několik na zem. Lidé už dávno utekli a cesta byla skoro volná rychle jsem se rozběhla a přeskočila hranici, která stála mezi mnou a městskou bránou. Ani jsem nevěděla jak. Prostě jsem skočila a najednou byla o několik metrů dál. Nemohla jsem se ani ohlédnout, ale slyšela jsem za sebou dusot kopyt a křik. Venku byla tma a tak teprve, až jsem se zastavila, jsem zjistila, že jsem zraněná. ,Probourat´ si cestu se nedá bez zranění. Toho jsem si ale skoro nevšímala. Moje tělo se třáslo a nehty(skoro už drápy) se mi zarývala do stromů. Pak všechno utichlo. Kolem byl jsem les. Byla jsem z toho klidu vyděšená, když v tom mi tělem projela strašná bolest. Z krku se mi vydral křik, který se vzápětí změnil ve vytí. Dlouhé bolestné vytí. Zdálo se mi, jako kdybych vybouchla. Ruce se mi prodloužily, změnil se mi obličej a já nevěděla, co se děje. A pak jsem to spatřila. Místo mé podoby se v jezeře, u kterého jsem se schovala, zrcadlil vlk. Velký bílý vlk. Chtěla jsem křičet, ale jenom jsem zavyla. Pak jsem uslyšela kroky. Lidské kroky. Lovci. Byli všude kolem. Jenom čekali, až se změním. Na vlka se míří líp než na bezbrannou holku. Namířili na mě šípy a já na ně vrčela. Stejně jsem se ale neubránila těm krokům zpět, když se přibližovali. Najednou se kolem rozeznělo vytí. Znělo tak divně a přitom známě. Kolem byli vlci. Vlci jako já. Lovci byli ale první, kdo zaútočil. Neměli nejmenší šanci tohle přežít. Ti co utekli, utekli nezranění. Ti, co byli zranění, neutekli. Nevadilo mi, že jsou to lidé. Lovila jsem dál. Tohle byla teď má smečka. Tohle a nic jiného.
Ještě tentýž večer jsme opustili údolí ale já měla v hlavě jen jedinou myšlenku.
,,Vrátím se pro tebe Vincente.“