Ingrid

Všude černo. Srdce svírající bolest. Pocit prázdnosti. Nádechy, které neokysličují mozek. Tlukot srdce, který ho nerozezní. Cesta, které nikam nevede. Voda, která nezažene žízeň. Láska, která nenaplní. Sny, co se nesplní. Přátelé, co se přetvařují. Nic už nemá smysl.
Propast. Beze dna. Černočerná tma. Krok vedle. Pád. Všude kolem studený vzduch. Tlak, co stlačuje vnitřnosti a drtí je. Strach. Zrychlené nádechy a výdechy. Rozšířené zorničky. Propad. Níž. Rychleji. Bezradnost. Čekání … Tvrdá zem. Kameny. Náraz.
Zima co se vlévá do krve a putuje žílami až do srdce. Krev co už není v žilách. Balvany skrápěný životadárnou tekutinou bez života. Chladno. Konec.
Žádná svazující pouta. Oproštění. Nic. Žádné černo nebo bílo. Žádná srdce svírající bolest nebo radost. Žádné nádechy co okysličují, či neokysličují mozek. Žádný tlukot srdce. Jen cesta, co nikam nevede…
Nekonečně dlouhá cesta. Po které se jde, jen dopředu. Na které se nezastavuje, neodbočuje, jen jde. Neexistující samota a prázdno. Všude nic. Jen budoucnost, jež je stejná jako přítomnost. Bezohledná, krutá, prázdná, nenaplňující budoucnost.
Minulost, bolestivá, ale i radostná, smutná i veselá. Sužující pocity střídaly ty šťastné, naplněné, spokojené. Už to nejde vrátit, ale kdyby… Kdyby ano, nikdy bych neskočila…
Skončil den, skončil život, začal nový den, život se už nevrátil…
………………………………………………………………………………………………………………………………………………….
Jmenuju se Ingrid. Je mi šestnáct, lépe řečeno bylo mi šestnáct, když jsem zemřela. Opustila jsem svět živých dobrovolně svou vlastní rukou. Byla jsem mladá, bláhová a nerozvážná. V jednu chvíli se mi zhroutil celí život. Neustála jsem to. Po pravdě ani jsem se nesnažila. Zvolila jsem si pro sebe to nejjednodušejší řešení. Sebevraždu…
To jsem ještě netušila, že zabít se neznamená umřít. Kdykoliv si na mě někdo vzpomene, jako bych znovu ožila, jestli se to ovšem dá tak nazvat. Nemůžu dýchat, nemůžu mluvit, nemůžu se pohnout, nemůžu nic. Jen cítím. Cítím vše co se okolo mě děje. Brouky v mé rakvi, kteří se živí mým plejícím tělem. Odumřelé tkáně jak odpadají od kostí. Stísněný prostor hrobu. Je to horší než peklo. Naštěstí na mě už tak často, jako v prvním roce nevzpomínají. Teď je to, tak jednou za měsíc ovšem, když zrovna nejsou mé narozeniny, vánoce, svátek a výročí smrti ty dny trpím jak zvíře. Už v ranních hodinách mě vytrhnou z mé Cesty Poznání a já se opět ocitnu ve své rakvi, kde trpím klaustrofobií, strachem z brouků, dusím se a vyčítám si…
To je ta špatná strana mince mého neživota, dovolte mi, abych vám ukázala ještě tu špatnější, mnohem špatnější, sice v ní netrpím, tak jako v té první, ale rozhodně by se to nedalo označit, jako bezesný spánek mrtvých. Mrtvý totiž nespí nikdy. Jsou pořád vzhůru. Chodí po Cestě Poznání. Nevím, kdo tenhle název vymyslel, ale pravdiví je jen z půlky. Cesta poznání je obrovská klikatá pěšina, kterou obklopuje prázdnota, něco jako vakuum. Nevidíte, kde končí, ani kde začíná. Pro to usuzuji, že je nekonečná. Jdu po ní již několikátým rokem a za tu dobu se mi žádného prozření nedostalo. Dokonce jsem zde ani nikoho nepotkala, neslyšela, neviděla ani cokoliv jiného. Jsem tu sama. Není to až tak hrozný, akorát si nemůžu odpočinout, párkrát jsem se snažila zastavit, ale nešlo to, jako by mi v tom nějaká imaginární síla bránila, kdykoliv kdy se pomalu schyluje k tomu, že zůstanu stát na místě, cítím takový divný pocit v podbřišku. Nevím, jak bych to popsala, nemám to s čím srovnávat, takový pocit jsem v životě nezažila až tady. S pudu sebezáchovy vám to nedovolí zastavit, i kdybyste byli unaveni sebe víc. Žene vás to dál, snažíte se to honem rychle zajít, aby to co nejrychleji odeznělo. Jenomže někdy nestačí, ani celí den neustálého pochodu, nepomůže vám od toho, akorát vás pak bolí nohy a jste strašně unavení. A pak si přejete, ač se to zdá absurdní, aby na vás někdo zavzpomínal a vy si mohli odpočinout. Přejete si to, i když víte, jaké hrůzy vás tam dole čekají, a víte, že po pěti minutách byste dali všechno zato vrátit se zas na nekonečnou pouť, ovšem to nezáleží na vaší vůli. Začnete si vyčítat, že jste si ty muka sami přivolali myšlením na ně, a když to skončí, vy se sami sobě zapřisáhnete, že už nikdy na to nepomyslíte. A co myslíte? Jak dlouho vám to vydrží? Až do té doby než zase okusíte touhu po odpočinku. Aspoň u mě to mu tak vždy je. Ale co já vím, třeba vás potká jiný osud, třeba nebudete, tak trpět, třeba takhle trpí jen sebe vrazi. Tohle může být boží trest za to, že jsem vzala něco, co mi nepatřilo a bylo mi jen propůjčeno. Jenže já v Boha nikdy nevěřila a věřit nebudu. Nemám důkaz o jeho existenci, a co není jasně podloženo faktem, tak pro mě neexistuje. Jsem nevěřící Tomáš, co naplat. Lepší než klamání, kterého by se mi dostalo v opačném případě. Umím si to živě představit, člověk čeká na Království nebeské a před ním jen nicota, žádní roztomilí andílci s malinkými plínečkami, ani žádný utopický Ráj s voňavou zahradou říchu. Nic jen pěšina. Jasně určená cesta…ze které se nedá sejít. Jako, kdyby vám vzal někdo svobodnou vůli.
Když o tom takhle přemýšlím, on ten život nebyl až tak zlý, jak jsem si myslela. No dobře nechal mě kluk. Ve škole i doma to stálo za starou bačkoru, ale oproti tomuhle to byla procházka růžovým sadem, jak ráda bych se vrátila zpět, jak ráda bych řekla mamce:“Mami, mám tě ráda,“ jak ráda bych to všechno udělala. Jenže ono to, už nejde. Je na to příliš pozdě. Takhle jsem měla myslet před pěti lety na té skále a ne teď. Teď je na to pozdě. Teď už je na všechno pozdě.
Je to zvláštní, připadám si jako bych dospěla. Ačkoliv jsem si vědoma nepravděpodobnosti mého postřehu, tak jsem si zcela jistá, že tomu tak je. Vždyť ještě ráno bych smýšlela úplně jinak než v tento okamžik. Je to snad ironie osudu? Možná.
Ani pořádně nevím, jak jsem se k vám dostala. Mé poslední vzpomínky se upínají na tu zatracenou stezku poslední pouti. Vzpomínám si, jak jsem si poprvé za celou tu dobu uvědomila, komu všemu jsem mím odchodem ublížila. Kolik po mně zůstalo smutku, bolesti, nenávisti, hněvu, žalu v srdcích lidí, kteří si nezasluhovali pocítit ani jednu z těch to strastí. Přesně v tu chvíli se všechno rozplynulo, celá Cesta Poznání se začala drolit v písčitá zrníčka, jež vzlítávala do všech stran, do všech výšin. Událo se to z vteřiny na vteřinu. Mělo to strašně rychlý dějový spád. V jeden okamžik mi zmizela veškerá pevná půda pod nohama a v ten druhý, už padám dolů černým tunelem, na jehož konci vidím oslnivé bílé světlo. Dopadnu a co vidím?! Vás, jak tu stojíte. Žádný jiný pevný bod, jen vás. Dvoumetrovou postavu útlého muže, víc nerozeznám. Zkouším promluvit, ale nejde mi to. Ještě párkrát otevřu na prázdno ústa, když se mi ani po té nepodařilo jakéhokoliv zvuku, či skřeku vzdávám to.
A pak, už to sám znáte, váš všudy přítomný hlas mě vyzve, ať vyprávím svůj posmrtný příběh. Než stačím cokoliv namítnout, že nemůžu, uslyším vás opět ve své hlavě. Nevím, jak jste to udělal, možná telepatii, jedna s tisíce možností, co mě napadla. Okolo mě se rozezní dunivý smích. Přejede mi z něj mráz po zádech, jako by v něm bylo něco nad pozemského. Konečně se odhodlám vyprávět, podle návodu, myslím na to, jež chci sdělit a doufám, že má slova k vám dorazí. Asi dorazila, i když vám nevidím do tváře, tak cítím vaše zaujetí. Teď když jsem u konce svého příběhu, je mi vás skoro líto. Chtěl byste vědět, proč? Protože mi došlo, kdo jste a proč tu jsem. Ale nevyslovím vaše jméno. Nikdy jste pro mě neexistoval a to se nezmění…
Nechal jste mě trpět, jste krutý, za jednu jedinou chybu jsem strávila pět let v očistci. Možná, právem připouštím, ale kde jste byl, když jsem vás potřebovala, kde? Kde jste byl celí můj život, kde? Nemáte nad všemi držet svou ochrannou ruku?
Očividně, se vám nelíbí má kritika, ale co uděláte? Nic, pche a to se necháte nazývat všemohoucí. Tak mě proboha, už umlčte, potrestejte nebo udělejte cokoliv jiného. Jen mě tu nenechávejte v nejistotě, že se mi to vše jen zdá. Nechci, už zpět, ani do hrobu ani nikam jinam.
Dospěla jsem poznání, že ano?! Už se tam ani vrátit nemůžu… Je to tak?! Musí, jsem si tím jistá. Tak mi, už odpovězte, prosím, co bude dál?
„Vše od znova, mé dítě, vše od znova.“