Temnota

Něco mi říkalo, že mám zmizet a to co nejrychleji. Něco - takový ten hlásek, který máte sto chutí ignorovat, ale víte, že pokud to uděláte, budete později litovat - mi říkalo, že se mám otočit na patě a vypadnout z toho příšernýho místa, na kterém jsem byla. A já blbá si prostě jen řekla (jako ostatně vždycky) "No co, maximálně toho budu později litovat." a zůstala jsem. Kdyby jen zůstala - šla jsem dál. Hlouběji. Ponořila jsem se do temných stínů toho proklatého místa a s hrůzou jsem zjistila, že dokonale splývám s okolím. Že sem dokonce snad i patřím. Jako bych byla stvořena jen pro tohle příšerné místo.
Proplouvala jsem svatyní nejtemnějších myšlenek. Mrazilo mě po celém těle a potila jsem se děsem. Topila jsem se v nenávistné polevě hnusu a toužila nikdy se sem nedostat. Proč jsem já blbá neposlechla ten varovný hlásek? Jestli se odsud dostanu živá bez velké psychické poruchy, budu děkvat Bohu po zbytek života a přejdu na Křesťanství. Asi se začnu modlit. Jakže to je ten jejich Otčenáš? Kašlu na to, měl by slyšet i obyčejné "SOS" "Pane Bože, jestli mě odsud dostaneš živou a zdravou, budu tě nadosmrti uctívat..." áááá, co je to za sliz? Fuuuj... já chci pryyyyč. Mám na krajíčku. Ne, já už bulím. Počkat, jakto, že jsem si ještě nevšimla, že řvu jak pomatenec? Uuuuuch, kudy že jsem sem přišla? Ne, nic nevidím. Kolem jen temnota. Černočerná šeď. Nic nevidím... začínám být zoufalá. Chci veeeen!!!!
Světlo. Zničeho nic. kde se tu vzalo? Uprostřed té temnoty... ne, není to světlo na konci tunelu. Je všude kolem. Místo černoty je tu světlo. "Ó, Pane Bože, děkuji, žes vyslyšel mé prosby." Vznáším se v oslnivé záři. Co tu záři vlastně vydává? Rozhlížím se kolem a snažím se na to přijít. Nic nevidím, možná z toho oslepnu. Mám pocit, jako bych se vznášela výš a výš. Vznáším se výš a výš. Úúúúúúžasnéééé! Ochich, takové blaho.
Moment, ta záře je nějaká divná. Začíná se formovat. Počkat, tady něco nehraje. Proč se ta záře formuje do tvaru obludy? Jakto, že mi před očima roste netvor? Všechno je špatně. Ta záře mě měla zachránit a ne představovat ještě větší nebezpečí, tisíckrát horší zjev. Propadám panice. Proč se ta příšera svýma temnýma očima dívá jen na mě? Uch, jsou to vůbec oči? Vždyť sou to jen temné díry do Nic. Proč ta hrůza otevírá svůj zlolajný chřtán? Chce mne snad pohltit? Mám skončit v útrobách tohoto monstra? To já nechci! Já chci žít. Chci žít šťastný život bez netvorů a hrůzných míst temných myšlenek. Chci si užívat mládí. Chci poznávat krásy světa. Tak proč neustále propadám těmhle netvornostem? "Pane Bože, prosím, opravdu tě prosím, pomoz..."
Ležím doma ve své posteli zamuchlaná do peřin. Copak to byl jen sen? Byl to tak živý sen, že jsem uvěřila, že je skutečností? Vylezla jsem z postele a došla do kuchyně se napít. Proč vidím tak nějak podivně? Jako kdybych měla oči ozářené nějakým silným oslnivým světlem. Neoslepnu za chvíli? Podívala jsem se na své ruce. Proč jsou celé černé? Proč mám pocit, jako kdyby ze mne něco vyprchávalo? Nějaká temnota, černota. Uniká mi kůží. "Díky, pane Bože, díky." Díky, že mě zbavuješ toho hnusu uvnitř...

Šla jsem. Z očí mi sršely blesky, patka mi spadla do oka a zahalená v černém oděvu jsem si to rázovala kolem onoho otřesného města. Už na dálku z něj byly cítit odporné vibrace. Jakoby vyzařovalo negativní temnou auru. Zachvěla jsem se a výčitky mě bodly u srdce. Zas se chovám jak pitomec. Měla bych být šťastná a místo toho se zas topím v depresi. Místu jsem se vyhla obloukem a šla rovnou domů. Oblékla jsem si veselé oblečení a vyšla na ulici. Vyšla jsem do města s radostnou zprávou. Měla jsem chuť vykřičet o světa, že jedině s Bohem jsou možné zázraky. Kam se hrabe mařka? Zářivě jsem se usmála na dvě důchodkyně sedící na lavičce. Trochu překvapeně úsměv opětovaly. Poiskočila jsem si. "Díky Bože za tu krásu kolem, kterou nám dáváš vidět očima...."