Válka úsvitu Kapitola I. - Setkání

"Kdysi, když byla Země ještě mladší a lidská rasa ještě neexistovala, proháněla se naším světem stvoření, nám nepředstavitelná. Prapočátky dobra a zla. Dne a noci… Andělé a Démoni… Bytosti plné magie a nepředstavitelné síly... Obě rasy se ale nenáviděly," promlouval stařík sedící u postele malé holčičky, "a tak jednoho dne, když už jejich nenávist byla tak ohromná, vypukla válka… trvala tisíc let…

Ale jednou, se tváří v tvář setkal Démon, Arghal a Anděl, Loreana. Avšak nebyli svoji nepřátelé. Milovali se. Jejich láska každým dnem sílila… až se stalo to, čeho se obávali… narodilo se jim dítě.

Nebylo podobné ani matce, Andělovi, ale ani otci, Démonu. Vznikla třetí rasa…" "Lidé!" zakřičela malá holčička plná napětí. "Ach ano…" zasmál se stařík. "Znáš to už zpaměti, co?"

"Ano… moc se mi to líbí…" "Pamatuj si, Lucko, jednou budeš tenhle příběh ráda předávat dál. Budeš jím doslova žít. Jen dočkej času… A teď, už musíš spát." "Ale dědo… vyprávěj mi ještě…" "Ne, ne. Zítra. A teď už spi. Dobrou, Lucinko!" "Dobrou dědo."

Stařík v pokoji Lucinky zhasnul a odešel.

Za dveřmi ho už čekala Luciina matka, Klára. "Ach, tati… myslíš, že je dobré jí vyprávět tyhle příběhy?"

"Kláro, dodneška lituji, že jsem to nemohl vyprávět i tobě, proto tomu dodnes nevěříš." "Ale… nezamlouvej to! Pleteš jí hlavu."

"Myslíš, že když ji připravuji na její nejnáročnější část života, tak ji pletu? Ne… bude to potřebovat… to mi věř."

***
O dvacet let později:

"Snad každý si na něj pamatuje, jako na vlídného člověka, který uměl potěšit svými laskavými slovy. Jako na člověka, který byl pro každého oporou... Snad každý si vzpomene na jeho vlídné, utěšující oči…" Lucie si musela vydechnout při ukrutném boji se slzami, "dědečku, budeš nám všem hodně chybět…"

Kapky deště se tříštily o rakev, která teď sestupovala do země. Hlouček lidí, tvořící kolem hrobu černý 'věnec' vydával plačlivé zvuky.

Lucie musela ze hřbitova utéct, nesnesla stres, který v ní každým dnem sílil. Čekala na zbytek své rodiny před kostelem.


Z pozadí odcházeli lidé, které nikdy ani neviděla. Lucii na nich ohromilo jen jedno, všichni (bylo jich pět) měli průzračné modré oči vydávající jakousi uklidňující energii.

Zahleděla se zvláště do jednoho mladého muže, hnědých vlasů a urostlé postavy. Dívali se na sebe oba dva až… je přerušila Luciina matka. "Ach, Lucko. Co si bez něj jenom počneme!" "Musíme být silní, mami… čas všechny ráno zahojí." Utěšovala Lucie svou matku. "To říkával děda, byl plný svých moudr, ale tohle říkal snad pokaždé, když nás chtěl utěšit. A zvláště tehdy, když… však víš…

Lucií projela křeč. Znehybnělo se jí celé tělo a ona bez vědomí o okolním světě upadla hluboko do své mysli.

Bouře. Viděla tu strašnou bouři, která vyvracela stromy z kořenů. Starý muž, kterému neviděla do tváře objímal jakousi mladičkou ženu. Měla potrhané šaty… Náhle viděla kratičkou chvíli svého dětství, kterou si pamatovala do dnes. Seděla v koutě svého pokojíčku… ukrutně plakala. Do pokoje vešel její dědeček… pevně ji objal… "Čas všechny rány zahojí…" utěšoval ji… To samé náhle řekl ten stařec ženě…Byla zmatená, kdo je ta žena? A kdo ten podivný muž? Neviděla mu do tváře, ale jeho hlas, ten krásný hlas…

"Otevřela oči! Honem! Lucie, slyšíš mě?" Pomalu se dostávala k vědomí. V náručí ji držel ten krásný mladík a její matka ji křísila. "Safra, co se to se mnou stalo?" Zamumlala Lucie. "Omdlela jsi." Řekl ten mladík tak nádherným hlasem, který ji pohladil po duši.

"Asi jsi to už nezvládla… pojď, odvezu tě k doktorovi…" pravila matka, avšak Lucie ji neposlouchala. V jejích uších stále zněl onen mladíkův hlas a ona se mu urputně koukala do jeho modrých očí.