Tepání duše - Pohasínající mysl; 1. kapitola

Milan Eisner, spisovatel a majitel firmy Eisner´s Caffé, ujížděl z Nejdku směrem k Chodovu. Jeho ospalé oči musely v půl jedenácté večer rozeznávat, co byla skutečnost a co už holá fikce. Občas ho minul nějaký řidič, který se vracel z odpolední šichty, ale celkově zůstávala silnice klidná a opuštěná. Zahalená ve své černé róbě jako kat s nabroušenou sekerou a stejně tak kluzká po odpoledním dešti, který se rozběsnil přesně ve tři hodiny odpoledne. Spuštěnými okýnky auta proudil dovnitř teplý srpnový vánek. Osvěžující jako letní ovoce. Nebe zatažené. Bez měsíčního svitu. Vzduch vonící po dešti. Takový byl ten den.
Čas od času si vždycky takhle čistil hlavu. Pokaždé když ho nenapadalo žádné téma na román, vyjel si autem na nějaké místo, kde je ticho a klid, mimo civilizaci. Ani nevěděl, co ho to najednou popadlo. Seděl doma sám, ruce položené na papíře a do toho mu znějící „Mothersong“ od Europe. Stejný posed měl už téměř dva týdny. Ale dneska to již nevydržel, popadl klíčky od auta a unikal s ním do tmavnoucí noci. A aniž by jakkoli přemýšlel, kam vlastně žene, zamířil směrem na Chodov. V půli cesty ho popadlo silné nutkání vrátit se, ale cosi ho zadrželo. Možná to byl instinkt, snad jen bláhový pocit, ale pokračoval dál.
Když přijížděl k Chodovu, za tepelnou elektrárnou Vřesová zajel se svým vozem nalevo, kudy se klikatila úzká cesta. Začínal se ho zmocňovat spánek, ale ještě to nebylo tak hrozné, aby musel zastavit. Měl v plánu dojet až za Kaolínku, tady někde zaparkovat a opřít se o auto nebo se jenom projít v houstnoucí tmě, která zrazovala vaše sebevědomé kroky. Dále by se stejně nedostal, jedině po svých. Na konci cesty jste se dostali k vysoké hoře písku, a pakliže jste ji obešli do půlkruhu, ocitli jste se u domku s vybledlou červenou střechou a kolem parkujícími traktory a náklaďáky. Nehodlal ale dojít tak daleko.
Vřesová za jeho zády začínala mizet a před ním se zračila pouze silnice. Uviděl slabou siluetu pískové hory, k níž se přibližoval. Zabočil vlevo na příjezdovou cestu.

Protáhl si ztuhlé prsty, které svíraly volant. Kosti uvnitř ruky slyšitelně zapraskaly. Na okamžik přivřel oči, začínal ho přemáhat spánek.
A tehdy v té tmě zahlédl jasnou přibližující se zář. Milan přes zavřené oči viděl jen jasné bělmo. Odkryl tedy víčka. Proti němu přímo letělo jiné auto. A jak se blížilo stále víc, Milan rozeznával pouze čitelný název: Nissan, třpytící se v té mračné tmě. Nemilosrdně a se vší urputností se Nissan ocitl pouhých deset metrů od Milanova Volswagena. Teprve nyní si uvědomil, že druhé auto jede v protisměru. Milanovy oči provrtávaly kabinu protijedoucího vozu. Řidič v jeho útrobách ležel opřený o volant, zřejmě mikrospánek.
Jakoby se najednou cosi změnilo. Stále okolo vládla tma, ale Milan nyní viděl jen ta světla, nebezpečná jako blesky. Za ospalým autem jelo další, takže nemohl přejet do protisměru. Stočil tedy volant doprava, kde se v bezbřehé temnotě kdesi v dáli rozléhala přehradní nádrž. Nissan kolem Milana těsně projel, škrtl se však o blatník vozu. Při srážce s kamenem volswagen nadskočil a Milan se udeřil do spánku. Než stačil zdvihnout hlavu, nebe ještě více ztemnělo a zem zanikla. Vnímal, jak ho něco táhne směrem dolů. Jakási tajemná síla, která ho dočista obklopila. A ten pocit trval dál a tehdy si nějak uvědomil, že už není na pevné zemi. Skrze přední okno viděl bublinky putující nahoru. Dotkl se svého pravého oka. Pálilo ho. Promnul si prsty a ucítil na nich cosi lepkavého. Olízl si jeden prst a v ústech poznal pachuť krve.
Snažil se otevřít dveře - nešly. Tlak vody mu nedovoloval vyjít ven. Loktem zkusil udeřit do bočního skla, zda se nerozbije - nikoli. Snažil se křičet, ale jeho hlas zůstal přidušen v útrobách volswagenu.
Zakřičel: „Pomoc!“, ale odezvou mu byl pouze jeho vlastní hlas a vše prostupující chladná temnota. Kdesi v hlavě mu něco nahlodávalo vědomí a přesvědčovalo ho o opaku možnosti záchrany.
Milan zkoumavým pohledem pátral do všech stran, ale nikde nezahlédl žádné světlo. Nic, co by mohl považovat za záchytný bod v téhle zatracené situaci.
„Kurva,“ pronesl, ale v hloubi srdce se ho zmocňovala panika. Co když se odtud skutečně nedostane? Co když tohle byla jeho poslední projížďka v životě? Ale jízda to byla, co? To bezpochyby. Jízda k popukání. Ale alespoň, že tu má teplo. Díky bohu, že nerozbil sklo a neutopil se tu.
Do vozu začala odkudsi téct voda. Nejprve slabými potůčky, ale postupně přidávala na intenzitě. A když se Milan znovu pokusil rozbít sklo, už měl vodu po kotníky. Ani tentokrát okno nepovolilo. Teď už Míla hulákal ze všech sil, ale i tak věděl, že ho nikdo neslyší. A ten zkurvenec, který jel v protisměru, určitě zmizel.
Pociťoval malátnost, snažil se zůstat bdělý. Uslyšel zabušení. Pohlédl doleva. Za oknem byl čísi obličej. Osoba za sklem lomcovala s dveřmi. Opět nadzvedávala a zase pokládala kliku, dokud se jí nepodařilo dveře otevřít. Do vnitřku volswagenu ihned vplul silný proud vody, který Milana strhl na pravou stranu vozu. Osoba venku se po Mílovi natáhla, podařilo se jí rozepnout mu pás a táhla ho ven. Pryč z toho chladného inferna bez jediného bodu světla. Unikal z temných vod, z černého snu, kde ani černá kočka není zcela černá.
A ruka ho táhla výš…a on upadal do bezvědomí a do úst mu vnikala sladká voda. Tonul ve vlastní zhasínající mysli opouštějící svit. A stále stoupal…