Poklad

Bylo to nedávno, v tomto již parném létě, co do paměti vryl se mi tento opuštěný strom. Ano, strom, tak opuštěný a tichý, s touhou po svobodě denně natahoval své dlaně k blankytně modrému nebi s pár šmouhami rozpitých bílých kaněk spisovatele s jasně průhlednou tváří.

Ve vysokých travách ležela jsem najednou s tak lehkým pocitem. V ten okamžik byl jen strom, nebe a zpěvy přírody. Možná...možná, že by to takhle mohlo být navždy, neprotestovala bych.

Teplý vítr tančil v mých vlasech, které se staly travou mezi lučními květy. Omamná vůně se linula po stráni jako aroma z vonných tyčinek a tajemný strom se pohupoval ve větru ze strany na stranu. Jeho dlaně, měl jich nespočetně, zvládly by obejmout stovky mých přátel.

Ukázat jim výhled na krásné panorama při soumraku, mohl by je vznést blíž ke hvězdám, předčítat příběhy z kůry, jež toho zažila mnoho. A vůbec, dopřát chvíli štěstí těm, co v dlani jim uvadlo.

V poválené louce honily se mi myšlenky na všechno, co jsem zatím prožila, kolik času jsem promarnila, na ty, o které jsem přišla i na ty, kteří se ještě neobjevili. Hlavně však na ty, které kolem sebe mám.

Nejsou jich stovky, jak jsem se zmiňovala, možná, že by se dali spočítat na prstech jedné ruky, možná...
Ale v mém srdci mají místo a navždy mít budou, i když oni to možná vidí jinak.

Na obzoru se proháněli motýli a v jejich křídlech se dalo vyčíst zmatení ze života a možnosti směru, škoda, že nebyl možný pohled do jejich očí, do zrcadel zvědavosti, poznání i zklamání z budoucnosti i minulosti, z nejistoty přítomnosti a...
Uletěli brzy, s nimi i myšlenky a nastala tichá minuta rozjímání.

Po chvíli, která se zdála býti příjemnou se hřející slunce přikrylo šmouhami malíře, kterému se nejspíš rozlily barvy. Ani se mu nedivím, pokud nás sledoval...

Z nebeské naducané peřiny se spustily lijány střípků, v kterých se promítaly obrazy tolika tváří a myšlenek, že jsem ani nepostřehla, že se pomalu začínám ztrácet v kaluži mezi topícími se žížalami a sborem kuňkajících žab. Nevadí, déšť mám přece ráda, ztrácí se v něm slzy zklamání a dešťové odpoledne proto bývá někdy silnější, než by kdo předpokládal.

Pomalu, s jistým sebezapřením jsem se vyškrábala z kaluže a schoulila se do klouzajících, deštěm bičujících dlaní mého stromu. Objímal mně a chránil, šeptal mi němými slovy...

Náhle se však zablesklo a za chvíli blesk rozpáral nebeské smutky svou blyštící se nebezpečnou krásou i burácením nad zlem světa. V tu chvíli už staříkovy dlaně nebyly mým bezpečím, ba právě naopak. Ale já mu věřila, tak jako se má věřit lidem, které kolem sebe člověk má a které má rád, i když ten strom nebyl, a není člověk, má duši...

Má, cítím ji a tak ráda bych mu řekla, že právě on byl jedním z mých věrných přátel. Bohužel pozdě, jen co burácení ustalo, opustil mne z objetí a poslal mě domů...

Promáčenou blátivou cestou šinula jsem si to pomalu domů. Nedalo by se říct, že bych otevírala dveře s radostí, spíše s nicotným výrazem. Možná, že bych měla dělat, že to není můj domov, minout ty dveře a jít dál, říct pravdu mému samotáři, který byl mým vždy věrným posluchačem a nikdy nezradil.

Jen jsem se chtěla otočit, zaslechla jsem : Zítra je taky den, je pozdě, domů! S kým jsi byla? Kde jsi byla? Proč?

Nikde, s nikým, proto, byla má odpověď...

Další den, hned po rozbřesku jsem se vydala zpátky na stráň mezi jednoho z mých přátel. S divným pocitem jsem se blížila ve stopách cizích. Těšila jsem se, že si zase budeme vyprávět, že aspoň na chvíli na všechno zapomenu a budeme zase jen my.

Čím blíž jsem byla, tím víc mě svíral pocit viny, úzkosti z toho jak jim asi je, když za nimi nikdo nechodí. Slíbila jsem si, že budu chodit častěji...

Když vtom jsem zůstala stát jako opařená. Jsem tu dobře? To snad není možné! Stráň s opuštěným stromem pomalu mizela pod koly nákladních aut a lopatami bagrů, lesníci právě odváželi pokácený strom, který byl jednou z vrásek štěstí na duši. Mou součástí, mým druhým já...

Ve vlastním provinění ztratila jsem se mezi cestami, kterými jsem ještě nikdy neměla odvahu jít. Jen temno, ticho a nic. Prázdnota, která stala se mým novým přítelem.

*Asi bysme si měli říkat takové věci častěji, nikdy nemůžeme vědět, kdy se s lidmi, bez kterých si život nedokážeme představit, vidíme naposledy.*

Chodící temnota mezi nočními stíny v zatracenosti nespravedlivých úkonů osudu sedím na střeše nedalekých garáží a pozoruji místo, které bylo mým druhým domovem...

Stráň, z které zbyly jen kopy hlíny, ale přeci jen žije. Žije v mých představách, negativech, paměti, ale hlavně...hlavně v srdci, kde máme ukryty své největší poklady.

Poklady, ke kterým nikdy nedáme svůj klíč. Tajemství, které je pouze naše, a navždy zůstane. Každý máme nějaké tajemství...

Usínám každým večerem se slzami v očích a pozoruji duhu, v které se promítá můj poklad, jenž si střežím.

Za deště, slunečných dní, v bílých krajinách i pod nočním divadlem poutníků stávám se jedním z nich a celou noc hledám cestu jak žít s tak překrásným pocitem NAVŽDY.