A co?

Zase se na ni dívá.
Dívá se.
Ty tmavé, teplé oči. Vidí v nich něco, co jí chybí. Snad bezpečí? Třeba vůbec nejsou bezpečné.
Bezpečí. Převaluje to slovo v hlavě. To, co potřebuje. Slunce jí pálí do zad. Moře slyší narážet na útesy.
Podívá se přes rameno, jak běží vlna. Žene se. A za pár okamžiků rozstříkne se na tisíc stran za vydatné podpory větru. A změní se na tisíce kapek. Jak on tohle, přesně to, dokáže udělat s ní. Zbavit ji jistoty, sebevědomí, síly. Snad síly odporovat, projevit se, být sama sebou. Zbavuje celistvosti. Jí jako osoby. Jen drobné kapky jejího vlastního já.
Nech to být, okřikne se v duchu.
Kamenem, který do teď křečovitě svírala v dlani, vztekle mrští o zem.
Ale ty jeho oči.
Ta jeho neomalenost.
Ale to jeho objetí.
Ta jeho namyšlenost.
Ale ten jeho úsměv. – Dost!
Přece na něj už tak dlouho ani nepomyslela. Tak proč tak najednou?!
Co nevidět vrátíš se domů. Už nebudeš mít čas nad ním přemýšlet, uklidňovala se. Nechá toho a všechno bude jako vždy, v pořádku. Nechej toho!
Natáhne se pro telefon. Párkrát jej vysune a zase zasune zpět do kapsy. Okamžik si pohrává s tou myšlenkou. Připomenout se. Upozornit. Ať ví. Jenže co? Co má vědět? Že je? To on ví. Alespoň dřív to věděl. I když se občas tvářil, že si nepamatuje ani její jméno. Ale věděl o ní. Moc dobře.
Tak co tedy chce? Vidět ho? To ano. A možná ale taky ne. Aby on viděl ji?
On ji vidí.
Vzpomíná na poslední slova, která nechala mu v uších znít.
„ Líbit se nestačí …“
Ví co chce. Aby poslouchal. Poznával. A potom až mohl říct „ Já tě znám.“
Copak to nechápeš, že na mě musíš jinak?! Křičí mu v duchu do tváře.
Neumím tě k sobě pustit blíž. Tak mi přece sakra trochu pomož! Bože …
Mimoděk koukne na mraky.
Pitomec, pitomec, je to pitomec. Opakuje to pořád dokola.
Jenže, není to vlastně to, co ji na něm přitahuje nejvíce?
Povzdechne. Chtěla by ho znova vidět. Pohled jí padne na telefon.
Jen pár slov a … A co?