Napravila nenapravitelného...

Světlo vycházejícího slunce dopadne na jeho obličej. Ráno? Položí ruku na místo vedle něj. Čeká teplé, křehké rameno. Místo toho jeho ruka hmátla do prázdna. Pootevře udiveně oči. Kam zmizela? Rozhlídne se kolem sebe. Třeba vaří ranní kávu, napadne ho. Ale byt je tichý. Jen kocour vrní kdesi v kuchyni.
Budík odpípá sedmou hodinu.
Nechápavě se posadí na posteli. Zdála se mu snad?! Jasně si pamatuje, že včera v noci z baru neodcházel sám. Tak kde ji má? Tu drobnou, plavovlasou.
Líbila se mu. Nebyla tak jednoduchá, jako většina ostatních, co tráví s nimi noci. Nesmála se jen hloupě jeho vtipům, zajímala se o něj. O to, co dělá, co ho baví.
Ptala se, debatovala, odporovala. Povídali si dlouho do noci. Jen ve tmě stáli, důvěrně do sebe zavěšeni. On docela zapomněl na původní záměry. Proč ji v tom baru vlastně oslovil. No proč asi. Proč navazuje s holkama na baru kontakt. Aby si s nima povídal? Ne. Tak proč to s touhle bylo tak jiné?
Snad by zůstalo i u pusy na dobrou noc a doprovození k domu. Připadalo mu to v tu chvíli zcela samozřejmé.
A pak se to – zvrtlo.
Najednou dostal strašnou chuť ji mít. Její jemnou kůži, její drobný pas. Mít ji v posteli a dělat co se mu jen zlíbí. Poddala se. Podlehla.
Zvonění telefonu přeneslo ho zpět do reality. Spěšně na sebe něco hodí a vydá se za melodií. Prohledá pár kapes, až ho najde zapadlý za stolem.
„ No?“ broukne jen a dál zmateně pátrá pohledem po bytě. Něco po ní muselo zůstat.
„ Tak v deset sraz u benzínky, jasné?“ proudí mu do uší kamarádův hlas. Jedním uchem tam a druhým ven. Jen nepřítomně kývá – „ Jojo, jasně,“ - a dál těká zrakem po kuchyňské lince, televizi, velkých kožených sedačkách. Najednou uvidí cár papíru přilepený na zrcadle v předsíni.
„ Hele promiň, musím končit,“ vyhrkne a ukončí hovor. Dvěma kroky je u zrcadla.
„ Spíš sladce, noční kamaráde. Musela jsem odejít. Nevím kam ten vzkaz dát, tak vzpomínám na to zrcadlo, co každé ráno před odchodem do něj letmo koukáš:) Snad né tak letmo, abys moje řádky viděl. Hezký den, Tvoje noční kamarádka“
A víc nic.
Čte těch pár slov, drobným, úhledným písmem psaných. Pořád dokola. To on vždycky ráno „ musí odejít“. Holka ne. Role se snad obrátily?
Přemýšlí.
O pár hodin později sedí s klukama na bytě. Cigáro, pivo a trocha trávy. Promýšlí jejich plán. Filipa napadlo přivydělat si. Nakoupit levné zboží a dealovat jej dál do Německa. Nestane se chyba. Jen běžné klukovské kšefty.
Tak proč z nich má teď tak špatný pocit?
„ Hej slyšíš mě vůbec?“ vyžaduje si jeden z nich pozornost. Hodí po něm zapalovačem.
„ Jo, sorry,“ mávne on omluvně rukou. Zase byl myšlenkami úplně jinde. Její smích zní mu v hlavě. Pořád. Jak mu ty jejich problémy najednou připadají divné. S ní se bavil o škole, vzdělání. S klukama jen nejisté obchody. Jak dlouho mu to bude stačit? Jakoby ho svedla z cesty na jinou. Lepší?
Zvláštní.
„ Jo sorry? Chlapče, tady jde o prachy. Soustřeď se,“ kárá jej. On se na něj jen opovržlivě podívá. Neřekne ani slovo.
Tu noc se znova vydá na místo, kde se poprvé setkali. Marně, bláhově doufá, že ji znova potká. Napadne ji jít zase tady? Chce ho vidět?Chce ho ona vůbec vidět?! Nechala by přece číslo, adresu.
Cokoliv.
Proč sakra ráno odešla! Přepadne ho náhle vztek. Cítí ponížení. Bouchne vztekle pěstí do stolu, až se sklenice stojící na něm povážlivě zakymácí.
„ Děje se něco?“ zeptá se dívka vedle něj.
„ Ne, všechno je v pořádku,“ hodí na ni jen letmý pohled a odsekne. A náhle se v něm něco zlomí. Neumí nevyužít šance. Prostě to neumí. Vyloudí vlídnou tvář.
„Promiň, nemám dneska svůj den,“ omlouvá se a odhaluje bělostný úsměv. Dívka nejdříve jen nedůvěřivě kouká, ale po chvíli přisune své štíhlé tělo blíže. Mám vyhráno, napadne ho.
„ Půjdeme k tobě?“ zašeptá mu později do ucha.
Ano, půjdou. Dívá se tady na tuhle a přitom vidí jen obličej dívky ze včerejšího večera. Ano, půjdou. Nebudou se bavit o hudbě, o zájmech. Nebudou se možná bavit vůbec. Jen mlčet. Mluvit budou jejich těla. Najednou mu to nestačí.
To a mnohé další běží mu hlavou, zatímco jeho tělo spočívá klidně vedle dívčina. Cítí její blízkost a zároveň neuvěřitelnou dálku, která je dělá. Celé oceány. V posteli jakoby ležel sám. Dívka tiše oddychuje ze spánku. On se pod tíhou myšlenek nemůže skoro ani nadechnout.
Ticho protrhne domovní zvonek. Zvoní dlouho a vytrvale. Zvedne se líně z postele a pomalu se plouží ke dveřím.
Letmo koukne do zrcadla po pravé straně. Je jen ve spodním prádle a na krku má šmouhu od rtěnky. Tak ať. Co na tom záleží.
„Jo, už jdu,“ křikne na dveře. Časně ranní návštěvník je opravdu vytrvalec. Jediným trhnutím otevře dveře. Ani jej nenapadne podívat se skrz kukátko, kdo tam vlastně stojí.
Uslyší nesmělé – „ Ahoj.“
Prohlédne si osobu od shora až dolů. Jen užasle kouká a křečovitě svírá kliku.
„ Ah- ahoj. Co tady děláš?“ vypraví ze sebe.
„ No, ruším?“ sklouzne pohledem na jeho skromné oblečení. Dojde mu, jak asi vypadá.
„Ne, ne vůbec nerušíš. Pojď dál,“ rozlije se mu na tváři úsměv. Tak ona přeci jen přišla. Pak vzpomene si na dívčí společnost v jeho ložnici.
„ Vlastně, chtěl jsem se jít právě provětrat ven. Nepůjdeme? Je tam určitě dobře. Jen na sebe něco hodím,“ chytí ji rychle za ruku a doslova vytáhne z předsíně zpět na chodbu.
„ Je tam zima,“ dívá se na něj podezíravě. „ Jestli jdu nevhod, zase odejdu. Jen jsem ti chtěla vysvětlit svůj náhlý odchod. Tehdy – po tom,“ obličej se jí zachmuří.
„ Ne! Ne, nechoď,“ vyleká se. Zběsile hledá v hlavě výmluvu. „ Jen, víš včera jsme to s klukama trochu protáhli. Mám tam binec,“ snaží se.
„ S klukama?“ pohlédne kamsi za něj. Otočí se tím směrem a spatří dívku z jeho pokoje. Sladká, právě probuzená, oděná jen v jeho tričku. Popadne ho zase ten vztek. Cítí se hloupě, trapně. Co to s ním jen ta holka dělá?! Pohodí nenávistně hlavou k polonahé brunetě, opírající se o rám dveří, vedoucí do ložnice.
„ Sbal se,“ nařídí jí. Popadne mikinu, boty a kalhoty. Bouchne bytovými dveřmi. Pocit ponížení v něm jen narůstá, zatímco se na chodbě před ní mlčky obléká. Cítí její upřený pohled. On se na ni ani nepodívá.
„ Pojď,“ prohodí jen do země.
Když vejdou do chladného červnového rána, první co udělá je ranní cigareta. Pak si ale uvědomí, že kouření ji vadí. Povídala mu to.
„ Sakra,“ prohodí jen potichu rozčileně a cigaretu zase zahodí.
„ Tak co si mi přišla říct?“ pokusí se zklidnit tón hlasu a upřeně na ni pohlédne. Síla toho pohledu ji překvapí. Náhle se začervená. Jistota a slova, která sbírala celou noc, ji zčistajasna opustí. Nabere dech.
„ Vlastně, nevím ani co jsem chtěla. Jestli to vůbec něco bylo. Ráno jsem se probudila, uviděla tě vedle sebe a … a cítila, že to nejsem já. Nespím s cizím klukem. Prostě ne! Bála jsem se, co přijde dál. Nebo ještě líp – bála se, jestli vůbec něco přijde. Musela jsem odejít. A už tě nikdy nepotkat. Dělat, že se to nestalo,“ odmlčí se. Oba pomalu kráčí zlehka se probouzejícím městem.
„ Tak co tady teď děláš?“ zeptá se on. Ruce vrazí hlouběji do kapes. Je zima. Mimoděk pomyslí na tu dívku u něj v bytě. Zdali tam ještě bude, až se vrátí. Co jí poví?
„ Asi jsem si myslela, že zaklepu na tvoje dveře, vletíme si do náruče a budeme se nadosmrti milovat,“ zasměje se hořce ona.
On se na ni zkoumavě podívá.
„ Nevím. Ne, vážně netuším, proč jsem vlastně tady. Chtěla jsem to jen zkusit. A nebyl to dobrý nápad. Ty sis s prázdným místem poradil snadno a rychle,“ naráží na jeho společnost pro minulou noc.
„ Neztrácím čas,“ utrousil a přidal do kroku. Sakra, chtěl přece říct něco úplně jiného. Chce na ni pohlédnout, zjistit, co s ní udělala jeho příkrá věta. Místo ní však spatří jen větve křoví, mírně se pohybujících do rytmu větru.
Otočí se za sebe. Stojí asi pět metrů od něj. Pohled má ledový a ty ústa, která se umí tak krásně smát jsou teď stažené do tenké, rovné čáry.
„ Tak ještě jednou. Znova. Musím jít, teď už snad vážně napořád,“ povídá, otáčí se a on jen tiše sleduje její záda, dokud úplně nezmizí za rohem.
Bože! Proč se chovám jako kretén? Kopne vztekle do obrubníku a vzápětí se na něj posadí. Sedí dlouho.
Po příchodu zpátky do bytu ho čeká nechápavý pohled oříškových očí, prahnoucí po vysvětlení. Neposkytne ho.
„ Měla bys už jít,“ hodí po ní jediný, lhostejný pohled a odejde do koupelny. Když z ní vyjde zpátky do kuchyně, vidí po ní jen nedopitou kávu a lístek s telefonním číslem.
Mám snad na čele napsáno, že sbírám vzkazy holek, se kterýma strávím noc?! Zmuchlá cár papíru a hodí ho do koše. Ten včerejší si ale uchoval.
Později na něj ještě tisíckrát pohlédne.
Pokaždé přitom myslí na její úsměv, lehkost. Na její slova. Ta slova, mírným medovým hlasem pronesená. Zapamatoval si snad každé, přemýšlel, zatímco seděl za volantem jeho auta a čekal na kamarády. Kdoví, jak to tam asi dopadne. Ten balík peněz, co by dostala, kdyby to vážně celé klaplo. Hodil by se.
Podívá se směrem ke staré cihlové budově, za jejíž zdmi hádal tři obrysy postav, dohadujících se o obchodu. Otře zamlžené okýnko. Jeho ruka se však v polovině pohybu zarazí. To snad …
Vypadá to jako ona. Je to ona?!
Rychle škubne klikou u dveří a vyběhne z auta. Snad ani pořádně nezabouchnul. Všechno je jedno. Ať s tím autem třeba ujedou, ukradnou ho. Bude chodit pěšky. S ní. Když ji chytí!
Běží. V pár vteřinách proběhne parkovištěm. Prší. Bude celý promáčený. Vběhl do kaluže. Tak ať, pomyslí.
Dívka už skoro zmizela za rohem. Vidí jen ty plavé vlasy, vlající do větru. Drží nad sebou jasně červený deštník. Červenou má ráda, vzpomíná. Mimoděk se usměje.
Zahne za roh ulice, kam viděl mířit její kroky. Zběsile se rozhlíží kolem sebe. Kde zmizela? Ne, znova už, prosím, ne! No tak, osude, buď sakra trochu vynalézavější, spílá mlčky. Narůstá v něm vztek, zoufalost. Touha.
Vždyť ona pořád jen mizí! Pravá strana, levá. Otáčí se dokola. Nebo – snad se mu jen zdála? Třeba některý z těch bočních vchodů, přemýšlí a pohledem přejíždí po těžkých dřevěných dveřích.
Postarší žena prochází kolem něj. Jinak je ulice prázdná. A tichá. Jen vzdálené troubení auta a voda valící se z okapů. Do očí derou se mu slzy. Pláč?
Co to s ním jen udělala. Nikdy nebrečel.
Nosem popotáhne, rukávem setře slzy.
Tohle odležím s horečkou, bleskne mu hlavou. Ale vzápětí jakoukoliv jinou myšlenku zase přebije její tvář.
Nasadí čepici více do očí, oklepe se zimou a vrací se k autu. Už z dálky vidí jejich vztekem stažené obličeje.
„ Děláš si srandu? Přijdem tu, auto dokořán, ty nikde,“
„ Někdo to auto mohl podělat. Nehledě na to, že sedadlo řidiče by se dalo ždímat, jak moc je mokré. Co tě tak hnalo, chlape?“ Filip skoro křičí. Má vztek, nedivím se mu. To vše si myslí v duchu. Udělal pitomost, vážně. A pro co? Pro přelud skoro cizí holky. Skoro? Právě, je tady to skoro.
Nahlas řekne jen – „ Musel jsem rychle odejít. A to sedadlo by stejně mokrý bylo. Dřív nebo později. Dívej, jak ze mě leje,“ odbude ho mávnutím ruky.
„ Ty jsi fakt debil,“ povzdychne Filip a nasedne.
„ Jo, to jsem,“ přitaká tiše.
„ A jak to vlastně dopadlo?“ zeptá se, jen aby zavedl řeč jinam.
A Filip mluví, ale jemu to jde jedním uchem tam a druhým ven. Nezájem.
Uhánějí městem. Chce zase brečet. Nebreč! Křečovitě svírá volant. Nebe brečí za tebe, pohlédne k potemnělým, kovově šedým oblakům. Pořád prší.
Den míjí druhý a za ním další. A on si to snad ani neuvědomuje. Dělá svoji práci. To, co dělal před tím osudovým setkáním.
Osud? Jak lehce to slovo sklouzne do kýčovitých frází. Jako písek, klouzající pod přílivovou vlnou ze břehu zpátky do moře. Moře? Chtěl by teď odjet. Pryč, daleko od všeho. Prostě přestat myslet, jen na chvíli se zasní. Pak jeho myšlenky se vracejí zpátky. Nikdy na osud nevěřil. Nebo ano? Jako malý kluk, možná. Kluk bez rozumu. A teď jej snad máš? Zašklebí se sám sobě.
Osud. To slovo.
Osud bez osudu, osud k osudu, osud o osudu… Už blázním.
Jenže, on na něj náhle vážně věří. Dělal věci, které dělal i předtím, jen z nich už neměl dobrý pocit. Chtěl by zase začít studovat, prahl po informacích. Být lepší v tom, v čem byl dobrý.
A proč by nemohl? Po tváři se mu náhle rozlije úsměv. Třeba to tak mělo být. Jen vidět ji tu noc, povídat si. Otevřít mu oči.
Spěšně vstal a přešel k počítači. Do internetového vyhledávače zadal ´kurzy pro začínající fotografy´. Vždycky ho to lákalo a přitahovalo. Chtěl zkusit fotit. Tak proč ne teď?
A třeba se zase někdy potkají, usmívá se pořád.
„ Osud,“ – jen to jedno slovo, jeho silným hlasem pronesené do tmavého bytu. Znělo dlouho …