Démon ve mně - část 1.

Ozvěna a Tichošlápek. Tichošlápek a Ozvěna.

Tak si je s láskou pojmenoval asi týden poté, co je poznal. Jejich pravá jména byly Moon a Shadow - dvojčata Hunterovy. Obě k nerozeznání podobné - alespoň na první pohled, což značně napomohlo tomu, že dosud nikdo s určitostí neví, která je která.

Dobrému pozorovateli však rozdíly mezi dívkami neušly. Ten první a základní rozdíl byl zjevný všem. Jedna z nich nemluvila vůbec a druhá neustále. Přestože Tichošlápek, jak si označil němou dívku, měla vynikající sluch, nevydala ze sebe ani hlásku. Dokonce se i smála bez hlasu. Ozvěna bylo oproti tomu příhodné pojmenování pro její dvojče, která toho napovídala dost za sebe a ještě stačila informovat ostatní o tom, co jim chtěla i nechtěla sdělit její sestra.

Význačným poznatkem, který s pomocí několikatýdenního pozorování získal, bylo, že Ozvěna má vůči sestře velice ochranitelské instinkty. Neustále se držela v jejím dosahu, nebo alespoň udržovala vizuální kontakt. Ještě před týdnem by konstatoval, že je to zcela logické a činí tak proto, aby okamžitě věděla, že s ní Tichošlápek mluví znakovou řečí nebo prostými gesty. Po pátečním zážitku si tím už nebyl jistý.

Strávil víkend přemýšlením o tom, co vlastně slyšel. Od chvíle, kdy je poprvé spatřil, trvalo jen krátkou dobu, než v něm dozrála touha se sblížit s Ozvěnou. Její hlas mu zněl v uších, když šel spát. Někdy její podobu spatřil ve tvářích jiných dívek. Poprvé se choval jako normální osmnáctiletý. Poblouzněný a na nejlepší cestě se zamilovat.

U řady jiných holek by sblížení nebylo nikterak náročné nebo komplikované. U dvojčat se dostal prozatím nejblíže tehdy, když se probojoval k vedlejšímu stolu v jídelně. Právě minulý pátek. Zdržely se na obědě, protože jim odpadlo odpolední vyučování a jejich odvoz měl dorazit přesně podle rozvrhu. Sám kvůli tomu propásl hodinu biologie, aby mohl zjistit něco bližšího.

Z větší vzdálenosti se ten den ničím zvláštním nevyznačovaly. Společně obědvaly, Tichošlápek jako obyčejně s knížkou vedle talíře a Ozvěna neustále mezi sousty něco mluvila. Ani k jeho stolu by neproniklo víc, než sem tam hlasitější slůvko. Kdyby byl jako jeho spolužáci. Ale citlivější sluch už patřil k jeho prokletí. Díky tomu také mohl vyslechnout většinu jejich rozhovoru. A zcela určitě se nejednalo jen o jednostranný monolog.

- - -

„…Nevím, proč mi to musíš pořád připomínat. Vím to i bez tebe…“

„Ne, nebudu s tím nic dělat a neopovažuj se mě ptát na důvod. Znáš ho stejně dobře jako já…“

„Co myslíš tím, že to není podstatné. Samozřejmě že je. A nehodlám o tom dál diskutovat. Je to jen moje rozhodnutí a ty nemáš právo mi tady radit. Podívej se na sebe.“

„Samozřejmě. Něco jiného. U tebe je to vždycky něco jiného. Používáš to jako výmluvu, kterou vytáhneš pokaždé, když ti dojdou argumenty, kterými by ses obhájila.“

Každé jedno slovo znělo i přes zjevné rozčílení velice potichu. Po očku sledoval, jak s naprostým klidem Tichošlápek přežvykuje jedno sousto za druhým a střídá talíře na svém přeplněném tácu. Zato její dvojče divoce gestikulovalo a mezi každým sdělení uběhlo několik vteřin ticha. Byla to nefalšovaná hádka mezi sourozenci, jen její polovina mu byla utajena.

Pozorněji sledoval, jestli nemá Ozvěna v uchu sluchátko a někde mikrofon, kterým by třeba hovořila s někým jiným. Protože sestra jí nevěnovala žádnou zjevnou pozornost. Nic nenašel. Přesunul tedy pozornost na Tichošlápka a hledal cokoli, co by napovídalo, jakým způsobem se s ní dorozumívá. Zase nic.

Ticho teď bylo trochu delší. Předpokládal, že Ozvěna vstřebává větší množství informací během zuřivého míchání pudingu. V obličeji pozvolna rudla a zavrtávala do sestry stále zuřivější pohled. Neměl ponětí, co ji přimělo zvednout hlavu a pohlédnout na něj. Když zjistila, že ji pozoruje, zčervenala ještě víc a během chvilky byla pryč. Přísahal by, že se Tichošlápek usmála a kývla na něj hlavou. Vzápětí totiž sklonila hlavu ke knize a téměř se proměnila v sochu.

Když sám odcházel, znělo mu v uších poslední varování, které Ozvěna ze sebe vyrazila při svém útěku. „Opovaž se!“

Po celém víkendu došel k několika závěrům. Za prvé - pokud si myslel, že být jim blíže při obědě uspokojí jeho zvědavost, byl na hlubokém omylu. Opak byl pravdou. To, co vyslechl, ho ještě více navnadilo.

Druhý závěr spojený s absurdní teorií ho napadl až v neděli večer, když pozoroval svou tvář v zrcadle. Ujišťoval sám sebe, že na další záchvat je příliš brzy a v pondělí může bez obav do školy. Od posledního uběhlo teprve pět týdnů. Mravenčení běžně ohlašující jeho příchod mohlo být v tento okamžik příznakem něčeho odlišného.

Klidné pondělí i úterý ho v tomto přesvědčení utvrdilo.

Jeho vlastní odlišnost ale přinesla myšlenku na to, že ani Tichošlápek a Ozvěna nemusí být úplně obyčejné. Zjistit, že Ozvěna umí číst mysl své sestry, by nemuselo být velkým překvapením. Vysvětlilo by to mnohé. Znervóznilo ho ovšem, že za takových okolností by docela dobře mohla číst i tu jeho, což by byl problém. Rozhodně nepotřeboval, aby někdo znal jeho tajemství.

Zbytek času pak přemýšlel, jak by to zjistil, aniž by se sám prozradil.

- - -

Čtvrtek zasvětili umění. Místo odpoledního vyučování odešli na výstavu reprodukcí Salvátora Dalí. Poslední hodinu se zaobíral vlastními myšlenkami a dalším intenzivním sledováním. Obě procházely od obrazu k obrazu zvolna. Zbytek třídy byl už téměř na konci, ale ony stále hleděly teprve na třetí z řady.

Vládlo mezi nimi ticho. Alespoň to viditelné. Za poslední čtyři dny je přistihl jen jednou při poloněmém dialogu. Jinak s ní Tichošlápek hovořila alespoň gesty a pomocí grimas, když ne přímo znakovou řečí.

Překvapilo ho, když se náhle Tichošlápek otočila směrem k němu a mávla na něj. Udiveně se rozhlédl a tázavě zabodl ukazováček do vlastní hrudi. Kývla a zopakovala své pozvání. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by odmítl. Bylo to přesně to, nač čekal. No - sice by byl raději přijal pozvání od Ozvěny, ale těžko si teď bude stěžovat.

Když přistoupil, zjistil, že pozvání bylo zjevně jednostranné. Ozvěna se na něj ani nepodívala. Spíš se pohledu na něj vyhýbala. Za to její dvojče se dnes rozhodlo komunikovat. Sluchátka od přehrávače měla pověšená kolem krku (velmi nezvyklé) a z batohu už vytahovala svůj blok a tužku.

'Jsi Viktor.' Ukázala mu s otázkou v očích. Knedlík v krku mu v ten okamžik zabránil odpovědět výmluvněji, než pouhým pokývnutím.

'Zajímá tě Salvátor Dalí, nebo nás sleduješ?'

Na takto přímočarou otázku nebyl připravený. Pracně polkl onen knedlík a rychle uvažoval, co odpovědět. S pravdou prý nejdál dojdeš, tak proč to nezkusit.

„Obojí, řekl bych.“

Podle úsměvu soudil, že ji upřímnost potěšila. 'Proč?'

„Jsem zvědavý.“

Znovu poklepala na poslední otázku.

„Nejsem si jistý,“ odpověděl a začal si škrábat obočí. „Asi mě zajímáte. Vadí to?“

Teď bylo poznat, že nad odpovědí musí přemýšlet ona. 'Přijde na to, co tě zajímá a proč to tak je. Zvědavost může člověka dostat do problémů.'

Začalo to vypadat, že jejich rozhovor začal vzbuzovat zájem i u sestry. Věnoval jí letmý pohled, ale když se otočil zpět k Tichošlápkovi, tak už k předchozímu sdělení dopisovala velké tiskací 'AHA'.

Popsaný papír odtrhla a zmuchlaný hodila do útrob batohu.

Obrazárnou se rozezněl táhlý tón ohlašující poplach. Většinová část návštěvníků se pohotově vrhla k východu a proběhla jím dříve, než se dolů sesula bezpečnostní mříž a uvěznila tam jeho, sestry i několik dalších. Ostatní zůstali užasle tam, kde se zastavili. Hleděli na mříž a přemýšleli, co se to vlastně děje.

Pracovník z ochranky, který dobrovolně zůstal uvězněn s nimi v obrazárně, položil sluchátko hluchého telefonu.
Nereagující počítač a vypadlá komunikace pro něj nebyla neznámá situace. Vlastně to byl už sedmý výpadek v měsíci. Poprvé v otvírací době, ale jinak nic nového. Pohlédl na řadu ustaraných tváří a napadlo ho, jestli se tady najde někdo s klaustrofobií, kdo by dobu nutnou k znovu-zapojení systému „oživil“ hysterií. Bude raději doufat, aby ne.

Pozvolna se přítomní rozdělili do skupin. Pár spolužáků uvězněných uvnitř si našlo potemnělé kouty obrazárny, aby si ukrátili čas. Starší návštěvníci se kumulovali spíše u východu a pracovníka, který jim mohl říct, co se dál bude dít. Zbytek se volně roztrousil, posedal na zem. Skutečný strach viděl jen ve tváři Ozvěny. Nespouštěla ze sestry zrak ani na zlomek vteřiny. Téměř nemrkala. Tichošlápek však působila až nepřirozeně klidným dojmem. Posunula si sluchátka zpět na uši a dosedla u zdi.

Nakonec to nevydržel. Popadl Ozvěnu u lokte a donutil ji sednout nedaleko.

„Jen klid. Zanedlouho se určitě mříž zvedne a my se dostaneme ven. Není čeho se bát.“

Ale ona jen dál třeštila oči na své dvojče. Pustil se do rozptylování. Namluvil toho víc, než za posledních několik měsíců. Plácal samé hlouposti, ale asi po necelé půlhodině to vypadalo, že to účinkuje. Najednou se uvolnila a opřela o jeho rameno. Sice dál upírala zrak k Tichošlápkovi, ale spíš se to podobalo zběžné kontrole, než zvýšenému dozoru.

Postupně zmlkl. Sám nevěděl, kdy jí dal ruku kolem ramen a oddal se slastnému nicnedělání.

Z přední části obrazárny - od východu, se příležitostně ozývaly hlasy. Klidné i rozčílenější. Ale oni zůstali ukrytí v jednom z tichých částí. Čas ubíhal, až se přistihl, že se mu klíží oči a pod víčky se pomalu objevují obrazy a představy. Bdělejší poslové snů. Nebo spíše noční můry - v tomto případě.

Mravenčení začalo dnes neobvykle v noze. Zpočátku si myslel, nebo doufal, že jde jen o ztuhlost, kterou vyléčí změna pozice. Místo toho se začal šířit celým tělem.

Horečně uvažoval. Jeho podvědomí dál vytvářelo obrazy možné budoucnosti, kdy opět ztratí vládu nad vlastním tělem a z obrazárny se stane místo masakru. Dostavila se ostro-jasná vize, kdy jeho vysněná holka na něj zírá nehybnýma mrtvýma očima. Cítil, jak se jeho temná část zvolna probouzí a propracovává se do jeho mysli, aby ji ovládla. Mohla to být otázka hodin, ale klidně také minut. Ale v žádném případě to nesměl podcenit. Litoval, že se tak málo zajímal o současnou situaci a kdy je vlastně pustí ven. Nechal se unést poblouzněním a takhle to dopadá.

Pohlédl na dívku opírající se o jeho rameno. Ještě před okamžikem to byla ta nejlepší věc, co ho mohla dnes potkat. Teď už tak nadšený nebyl. Zoufale ji chtěl ochránit od toho všeho, ale chyběla mu inspirace.

Vypadala tak klidně a zranitelně. Během čekání usnula. Věřila, že je v bezpečí - přesně jak ji přesvědčoval on sám ještě před několika hodinami. Naproti tomu si jej Tichošlápek upřeně prohlížela pátravým pohledem. Skoro, jako by tušila, co se blíží.

Z chodby se mezitím ozvala jedna zoufalá dívka, která náhle potřebovala na záchod, ale jelikož nezůstala v obrazárně, odkud k nim byl přístup, byla bez této možnosti. Úpěnlivě prosila zaměstnance, aby konečně něco udělal, aby se odsud dostali.

Její neštěstí ale přineslo Viktorovi slabou naději. Když se mu podaří se zabarikádovat na záchodě, tak se snad nikomu nic nestane. Ačkoli nejlepší by bylo, kdyby ho tam někdo zavřel, aby se nemohl pustit sám. Jenže na něco takového by potřeboval spojence, ale tady žádný není a těžko může přijít a říct:

> Hele, mám takový problém. Párkrát do roka mě přemůže nějaká bestie, co žije ve mně a můžu být i životu nebezpečný. Nemohli byste mě na pár hodin zabarikádovat na záchodě a nikomu nic neříct?

Skoro se zasmál své vlastní představě, ale najednou se v jeho mysli „objevila“ odpověď na nevyřčenou otázku.

> Ale jistě. Můžu udělat i víc.

Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval. Sluchové halucinace ho normálně nepotkávaly.

> Sakra, už mluvím sám se sebou. Nebo… jsi to TY?

Těžko se věřilo, že by na něj mluvil ON. Nikdy se neodvažoval jej skutečně pojmenovat, i když vymýšlení přezdívek byl jeho koníček.

> Jsem to JÁ. Ale mě si asi nemyslel, takže odpověď bude znít - ne. Pověz mi víc a pomohu ti.

> Kdo jsi? A jak to, že tě slyším?

> To není důležité, pokud mi neřekneš, oč jde. Nemohu si dovolit prozrazení právě jako ty. Vím, co je to utajení a stejně jako si teď s tebou povídám, mohu snad udělat i něco s tvým problémem. Bude třeba, abys mi důvěřoval.

> Jak ti mám důvěřovat. Víš, kdo jsem. Naboural ses mi do hlavy. Odmítáš mi prozradit, kdo jsi, ale chceš mou důvěru?

Hlas v hlavě se odmlčel na několik téměř bolestivých vteřin.

> Zvedni oči a podívej se na mě. Pak snad pochopíš.
Udělal to a začal se rozhlížet. Jediné oči, které se na něj upíraly, byly… Tichošlápka. Vpalovala se mu do obličeje a najednou na něj mrkla.

> Nedívej se tak překvapeně. Myslel sis, že si jedinou kuriozitou v okolí? Povídej, z čeho máš strach a proč ty hrůzné vize. Normálně lidem do hlavy nelezu, ale přemýšlel si moc nahlas a obrázky mrtvol u mě zpravidla vzbudí zvědavost.

Překvapením nebyl schopen ani slova ani myšlenky.

> Hele, omlouvat za vpád do myšlení se ti můžu, až tohle všechno přejde. Nejsem bezmocná a zajímá mě ten tvůj vtípek s démonem. Znova se tě ptám, jak ti můžu pomoct, protože zjevně na krveprolití nemáš zájem. Já taky ne a nerada bych ti ublížila, až tě to chytne.

> Těžko bys proti němu něco zmohla. Ani nevím, jestli by to fungovalo, ale doufal jsem, že by snad šlo mě zavřít na záchodě. Ale nevím…

> Tak to zkusíme. Těžko můžeme něco ztratit. Vzbuď ji, prosím.

> Nemohli bychom ji z toho vynechat?

> To sotva. Za prvé - by mi to neodpustila, přijít o všechnu tu legraci. Za druhé - ona bude barikádovat. Učiníme ještě jedno ochranné opatření, ale v tom mi skutečně budeš muset věřit, aniž bych ti řekla víc.

Postupující mravenčení v těle zarazilo pochyby. Bylo to, jak říkala. Nebylo co ztratit. Při nejhorším dojde ke stejnému masakru, jako když neudělá nic. Smutná bilance, nicméně realističtější, než co dokáže v téhle rychlosti vymyslet sám. Naposled ji pevně objal. Po tom, co se dnes stane, ho nejspíš nebude chtít ani vidět.

Jenže ji to neprobudilo. Ani jemné zatřesení. Neodolal a přitiskl se jí ke rtům. Zareagovala ještě v polospánku a vyšla mu vstříc. Otevřela oči a udiveně mlčela. Neodtáhla se, což konstatoval s povděkem. Ani mu nevrazila.

Ozvalo se zatleskání.

> Ráda bych podotkla, že jsi měl původně naspěch. Budeš pokračovat v olizování mé sestry, nebo jí raději řekneš, co se děje?

> Ale jak?

> Udělám to.

Ať už se dorozumívaly jakkoli, ani jedna z něj nespustila oči. Z jejich výrazu nebylo poznat, co si myslí. Ale Ozvěna se od něj stále neodtahovala. Až po chvíli. Zvedla se a natáhla k němu ruku, jakoby potřeboval vstát. Ve stejný okamžik mu Tichošlápek řekla, aby předstíral silnou nevolnost, jako záminku, proč ho obě doprovází na toaletu.

Mravenčení přecházelo v záškuby oznamující, že proměna se blíží. Nebylo těžké předstírat bledost a chorobu, když se mu chtělo zvracet ze sebe sama. Dívky ho okatě podepřely z obou stran a vedly do zadní části obrazárny. U dveří si vyměnily krátký pohled a Ozvěna odběhla pryč.

„Kam šla?“

> Vytvořit alibi. Aby nás nikdo nerušil. Ještě se vrátí.

Další slova se mu vytratily v přicházející křeči. Cítil, jak mu doslova vře krev. V uších mu začalo hučet a oči mu bolestí lezly z důlků. Nevěděl už, kdy se svalil na podlahu. Nikdy netušil, jak v tom stavu vypadá. Neměl ponětí o slabé záři, která vycházela skrze póry v kůži. Neviděl svůj obličej vpadlý do stínů pod očima, zkroucený v bolestivé grimase.

Jak démon nabýval nadvládu nad tělem, to se uklidňovalo. Z hrdla se mu ozývalo rytmické mručení - kdysi snad podobné zvláštnímu jazyku.

Využila jeho dočasné indispozice. Věnovala poslední pohled zavřeným dveřím a doufala, že Moon dorazí brzy. Pak překulila Viktora na záda a obkročmo mu dosedla na břicho. Patami se zapřela o jeho boky a dlaně položila na jeho čelo a hrudník. Okamžitě zareagoval odmítavým vzepnutím. Prohnul se do vysokého oblouku, ale nedala se.

Moon Hunterová vpadla do místnosti akorát včas. Zabouchla dveře a zatarasila je přinesenou židlí, aby se nikdo nedostal dovnitř. Přes Viktorovo přesvědčení, to bylo důležitější, než aby se on nedostal ven.

Okamžitě přiběhla k dvojici na podlaze a podle domluveného scénáře chytila Viktora za kotníky. Nic víc za úkol neměla. Jen držet a sledovat, jak její sestra krotí to, co v něm přebývá. Pod rukama cítila horkost jeho těla a napětí, které v něm kolovalo. Ani nechtěla vědět, jakou bolest asi cítí.

Shadow se držela na Viktorově těle zcela automaticky. Veškeré vědomí zaměřila jen na spojení dlaní a energii, která jimi procházela tam i zpět. Pod víčky jí vířila záplava barev a stínů. Snažila se ho najít - v podvědomí, v nevědomí, kde sídlil. Prohledávala Viktorovu duši zvolna a systematicky. Byl jako záblesk, který se objevil vždy na periferii její pozornosti a než jej zcela zachytila, opět zmizel.

Jeho mručení nabývalo na síle. Pomalu hrozilo, že jej někdo uslyší. To by ale vzbudilo nežádoucí pozornost.

Tady je.

Zachytila ho, když se opět pokoušel proklouznout. Zapřela se, aby se dále nepohnul. Cítila, jak se vzpouzí. Cítila tu sílu a moc, kterou vládl. V koutku vlastní mysli jí najednou došlo, že je možná příliš silný. Neudrží ho a nedokáže zároveň ovládat jiné tělo, aby spolupracovalo. Na to její síly prostě nestačí. Rozhodnutí v ní dozrálo v krátké vteřině. Zabije ho.

Vnější pozorovatel by v tu chvíli spatřil jen vzpouzející se tělo dospívajícího muže a dvě dívky. Jedna klečela u jeho nohou a rukama poutala jeho kotníky a držela jej u země. Druhá seděla na něm s rukama opřenýma o jeho čelo a hrudník a skláněla se k jeho ústům. Ve chvíli, kdy se jejich rty setkaly, vybuchla kolem nich série barevných blesků.

Jeden z nich vystřelil u nohou a odrazil klečící dívku o zeď vedle umyvadel. Tam zůstala zhrouceně ležet.

Série dalších probíhala těly chlapce a dívky sedící na něm. Odpuzovali se od sebe, jako by je rvala nějaká síla. Jiná však držela jejich spojení pevně u sebe. Zdálo se, jakoby procházeli extrémním vyvrcholením. Prohýbali se spolu i od sebe v prapodivném tanci. Nakonec i ona odlétla a zůstala s pokračující křečí.

Jeho tělo zůstalo nehybné, bez známek života.

- - -