Dvě duše

Jak si život běží, ať už po rovné lince, nebo člověkem hází a smýká; já nedokážu ten svůj zařadit. Ale nejspíš bych ho přirovnala k poklidné pěšince táhnoucí se lány polí. Polní cesta mi pod nohy staví neotesané balvany, a zároveň si v tom všem dokážu najít tichý, malý plácek z heboučké trávy. Schovám se v něm a moji stezku obalí opar mléčné mlhy. Nechám se pohltit, sedím se zakloněnou hlavou a hledím do nekonečna linoucí se páry. Cítím kdesi za její stěnou jasné, krásné nebe, na které se mi pohled skrývá. Tuším kdesi chladnou tůni, ve které bych si ráda ochladla zmožená chodidla.
Spíš si dokážu představovat, že cítím ve vzduchu nasládlou vůni zrajících jablek.
To pokaždé když se můj život zastaví na takovém místě. Vyhostím trmácení se po kamenité stezce ze svého bytí. Zastavím svůj život, čas u mě nehraje roly.
Aspoň dokud se mi hlavou nezačne rozeznívat dunění. Pravidelné otravné rány, co mi vnutí život zpátky do žil. Rozproudí krev, rány za sebou nechávají nekonečnou ozvěnu a zároveň s ní vyloudí další otravný zvuk. Míchají se, zvyšují tempo, do kterého rytmicky moje nohy pleskají o vodou nasáklou zem.
Znovu mě něco nutí běžet po mojí cestě životem.
Už nedokážu vnímat nic jiného než hrom tiše podbarvující striktně pravidelný zvuk, před očima se mi míhá lesklé, zlaté kyvadlo. Kolem je pouhá nicota, obklopuje nás. Na chvíli jako bych znovu nabyla ten klid, dokud se ke kyvadlu nepřidá to odporné bušení a já znovu necítím mokré oblečení, nasáklou půdu, dlaně po stranách hlavy, jak až bolestivě tlačí na spánky. Snažím se ohlušit sebe, obrnit se proti tomu zvuku, když jeho tempo stoupá. Hrom se v hluku tikání kyvadla ztrácí a já se ztrácím v sobě.
Padám k zemi, krčím se v blátě, po obličeji mi stékají provazce kapek deště, smíchané s mými slzami. Buším do kaluží pod sebou, voda srší v odpověď do mého obličeje, trhám si vlasy, ty vlhké chuchvalce ničeho. Zvuky neutichají, snaží překřičet se navzájem. Oči mě štípou od slaných slzy a v břiše mě bolí každý sval od křečí. Jak jsem schoulená do klubíčka, pomalu se přetočím na záda, hledím na zčernalou oblohu, kapky deště mi padají do podrážděných očí.
Na obloze se něco pomalu rýsuje… tvář teenagerovské dívky. Nijak mě nezajímá barva jejích vlasů, jestli má baculatý nebo hranatý obličej, v jakém úhlu její nos směřuje vzhůru.
To jsem mohla sledovat celých sedmnáct let svého života.
Já chci vidět její oči, jestli i v těch se odráží stejná bouře, nebo v její duši je slunečno? Stálo by za to vyměnit si s ní život? Kdo by chtěl ten můj, proč ho musím mít já… .
*
Prudce rozevřu víčka. Dech mám stále klidný, vyrovnaný, spavý. Vlasy i šaty jsou suché, přestože jsem ještě před chvílí stála uprostřed zuřivé bouře a hleděla do očí jedné dívky.
Je to už příliš často!
Prolétne mi hlavou. Poněkolikáté jsem na ni mohla hledět. Domýšlet si, proč je tak zoufalá. Poněkolikáté se mi naskytnul pohled do její tváře, přitom… Ta tvář, ale zároveň patří mě!