Tajemství starého městečka: Kapitola první: Nález

Jednoho dne v jedné malé vesničce, která byla na pohled úplně normální, ale nebyla. Z dálky by vypadala, celkem hezky pár domů, rybník a les. Prostě nádhera. Kdybyste si dali k očím dalekohled nikoho byste neviděli, možná jediného člověka, muže, který zrovna nakládal své věci do kufru. Ten muž se jmenoval Roman a přemýšlel nad svým životem. Měl manželku Lauru která byla z Anglie a k tomu syna Ríšu. Bohužel Laura s Ríšou zemřeli při atentátu. Roman byl na dně a tak se odstěhoval z velkoměsta do této vesnice. To bylo před dvěma měsíci, po dvou měsíccích odpočívání přijel armádní vůz a rozkázal všem, aby odjeli, protože na místě vesnice se hodlá postavit vojenská základna.
Samozřejmě nikdo nesouhlasil a tak začala stávka. Po dni skončila. Každému obyvateli dali čtvrt milionu. A tak všichni odjeli, až na Romana, který se chystal odjet. Dal do kufru poslední věc co měl, zavřel kufr a podíval se na les, potom na rybník a nakonec na vesnici. I když tady bydle jenom dva měsíce nechala na něm tahle vesnice nezapomenutelný dojem. Když se díval po vesnici napadlo ho, že by se mohl podívat naposledy na náměstí.
Pro jistotu zamkl auto a vydal se po kamené cestě vesnice k náměstí. Šlapal pomalu, věděl, že armáda s dělníkama přijede až za tři dny, ale pro jistotu lidé odjíždějí už teď. Roman došel až na náměstí. Uprosdřet stála socha z 18.století a okolo náměstí lavičky. Roman si sedl na lavičku a potom uviděl malou holčičku! „Holčičko, co tu děláš?“ ale holčička jaby neslyšela a běžela do postraní uličky. Roman si v duchu zaklel a běžel za ní, doběhl do postraní uličky a tam stála ta holčička a ukazovala prstem na nějaký baťoh či co. Roman doběhl k té holčičce a podíval se na ten baťoh, ale nakonec zjistil, že to nění žádný baťoh ale tělo člověka! Roman si nad něj klekl, potom se podíval směrem kde byla ta holčička, ale ta nikde nebyla!
Rychle vzal do ruky mobil vytočil číslo záchranky a přitom si pomyslel, že ta stavba se bude muset odložit. Po deseti minutách přijela záchranka a jenom řekli hodinu a minutu smrti a zavolali policii, ta přijela, udělala pár věcí a pak přišli k Romanovi a vyslechli ho. Potom šerifovi zazvonil mobil ten ho vzal a řekl: „Haló? Ano rozumím,“ a něco pošeptal svému kolegovi. Přijde k němu ten policista a řekne:
„Tak ten muž se jmenoval Ben Procházka, bohužel nemáme žádné stopy, takže to musíme odložit, je mi líto,“ a usmál se.
„Je vám líto? Prosím vás neprovedli jste ani pitvu a už to končíte jenom proto, že tady se tady bude stavět základna!“křičel na něj Roman a odešel.
„Já to rozlousknu,“ a s tímhle šel směrem k autu.
Když došel k autu, sedl si ale nenastartoval a tak se opřel a usnul. Po nějaké době se probudil, podíval se na hodinky a pomyslel se:
„Sakra já spal dvě a půl hodiny!“ tiše zaklel. Otevřel dveře od auta a vyšel na uličku a rovnou si to zamířil k náměstí. Když došel nikde nikdo a nic se nezměnilo až na policejní pásku před uličkou. Podlezl pásku a kouká okolo nikde nic jenom obkreslený muž na zemi a pár odpadků a žebřík na střechu. Podívá se na odpadky. „Hmm. Nic zajímavého, nejspíš to sem dali policajti,“ pomyslel si Roman.
Ten žebřík vedl do domu, který byl neobydlený a nikdo v něm už dlouho nebyl. „Že by?“blesklo mu hlavou. Rychle vyšplhal po žebříku až na střechu. Byla to klasická střecha z poloviny 20.století. Prostě rovná střecha až uprostřed byl čtvercový poklop. Roman k němu přišel sklonil se a otevřel ho. Viděl jenom černo černou tmu a žebřík. Zamrazilo ho v zádech a řekl si pro sebe:
„No tak, nebuď srab,“ a pomalu se ztrácel ve tmě... Šplhal dál, pomalu ale jistě níž a níž až jeho nohy narazily na dno. Napadlo ho jestli to byl dům nebo jenom stavba, která měla něco krýt a taky, že si měl vzít baterku.
Chvíly počkal aby si jeho oči zvykli na tmu a potom vyrazil. Šel úzkou kamenou chodbou a okolo byli na stojáncích pochodně jen by stačil zapalovač nebo sirky... Roman pokračoval v cestě, už trochu lépe viděl na cestu, ale byla tam pořád tma. Šel dál, když došel do čtvercové místnosti a uprostřed byl nějaký stojánek a na něm klíč a naproti dveřím kterými vešel Roman, byli jiné dveře. Roman přišel blíž ke stojánku a na něm stálo: Vezmi klíč a projdi, pokud si troufáš, pokud ne, zůstaň, smrtelníku. „No jasně pro nezvané hosty,“ vzal si klíč a došel ke dveřím a ty odemkl.
Prošel dveřma a jaby do něj v tu chvíli bodli několika noži, spadl na zem a čekal až ta bolest pře jde.