Dům

Stála jsem znovu před tím domem. Stará, bytelná vila. Bez fasády, jen rudé cihly a kámen, typické pro venkovní sídlo střední vrstvy. Přibližně před sto lety by to tak bylo..
Teď to byla jenom zapomenutá nemovitost vzdáleného a bezdětného strýce, kterého jsem v životě neviděla.
Podle všeho před půlrokem zemřel a můj otec, jako jeho jediný žijící příbuzný, po něm zdědil směšnou rentu a zchátralou barabiznu.
Teď bude konec srpna a já se právě stěhuji s tátou z rušného Londýna na zapadlý venkov.
Přesněji do Middletonu u Banbury, Oxfordshire.
Ohlédla jsem se na zašlý a zablácený Bentley a rozesmátého tátu v otrhaných jeansech. Podával mi jednu z méně obsáhlých krabic a sám se vrhnul na menší kusy nábytku. To hlavní, sedačka, kuchyňská linka i almary a postele, v domě bylo. Plánovali jsme to sice všechno změnit, pořídit si něco méně nasáklé stářím, ale prozatím to stačilo. Tedy pokud jste vybaveni novými matracemi, ani vám nepřijde, že za každým rohem číhá plíseň. Já si to minimálně nechci připomínat až do chvíle kdy budu hledat gumové rukavice, abych všechno vydrhla.
Vešla jsem vchodovými dveřmi, aniž bych poslouchala tátovi řeči o kvalitě anglického dubu, do vstupní síně.
Síň je tedy moc silné slovo. Je i na dům, jako je tenhle, docela malá. Já si to smířená zamířila po schodech do prvního patra, s ledovým mrazením v zádech, když jsem procházela kolem obýváku.
Schody vrzaly pod každým mým krokem a z podlahy se zvedaly vlny prachu pokaždé, když se moje noha dotkla země.
V chodbě jsem zamířila rovnou za roh, kde se ze všech pěti dveří, nacházely dvoje. Vzala jsem za kliku ty první, u kterých byl zasunutý zvenku klíč.
Bednu jsem přidala k ostatním věcem, už rozestavěným uprostřed pokoje. Přešla jsem k oknu a roztáhla zašedlé závěsy. Jako bych to nikdy neudělala. Když se mi totiž podařilo odstranit aspoň část nánosu prachu na skle, naskytnul se mi pohled na část koruny stromu před domem, a na stejně šedé, zamračené nebe. Anglie je vůbec celá zakaboněná a i když je tu na podzim hezky, tento rok nebudu spokojená ani tak.
Když jsem prvně viděla tenhle dům, byla jsem přesvědčená, že nevejdu dovnitř ani za zlatý prase. Většina oken v přízemí měla vybitá skla a zpráchnivělé okenní rámy. Zdálo se mi, že dovnitř ani nemůže zasvitnout slunce. Ostatně východní strana byla celá zarostlá břečťanem.
Když mě zlomilo tátovo nadšení, a já vešla dovnitř, bylo mi, jako bych byla rychle strčená pod proud ledové sprchy.
A když mě posadil na snad jedinou zachovalou věc v domě, gauč, stáhly se mi plíce, srdce mi hodlalo vyskočit z hrudi a husí kůži jsem neměla v tu chvíli šanci zahladit ani rozpálenou žehličkou.
Nevím jestli to je z toho domu, ale jsem si jistá, že tehdy to začalo. Když jsem ten den, po cestě "domů" usnula v autě, poprvé jsem se ocitla v tom divném světě.
Seděla jsem na stromě a pozorovala dívku, na vlas podobnou mě, běžet pěšinou mezi lány polí. Sledovala jsem její míhající se kotníky, sedřené a zkrvavené od ostrých hran kamenů. Chyběl jí dech a po tvářích se jí třpytily osamocené slzy. Dokud se nezastavila a …

"Bude nám tu dobře." Táta hleděl zamyšleně do plamenů v krbu, když jsme, zabalení v dece, seděli na gauči a pili horké kakao. "Konečně budu mít klidnou práci, ty dobrou školu. A budu mít čas na to, konečně poznat svoji dceru." Usmál se na mě. "Co myslíš Anett?"
Já se mu opřela o rameno, nechala se hladit po vlasech a v duchu jsem se modlila, aby měl pravdu a mě jenom ošálil strach. Aby tu ve skutečnosti nebylo nic, čeho bych se mohla bát. Ani já sama.
*
Seděla jsem na parapetu okna ve svém pokoji. Výhled na večerní oblohu, kdy se pomalu vkrádají hvězdy na svět, mi z poloviny zastiňovala koruna stromu. Přitáhla jsem si nohy pod bradu a hlavu opřela o studené, neomítnuté cihly. V ruce jsem žmoulala pár listů břečťanu a můj pohled, ze spod víček, směřoval mimo náš dům, i náš svět. Viděla jsem, co nemohl vidět nikdo jiný.
Dveře se otevřely a dovnitř nakoukl starostlivý pohled mé ošetřovatelky.
"Slečno Clear! Přece víte, že to pro vás není dobré! Venku už je příliš chladno."
Pomohla mi seskočit okna a hned vzápětí jsem byla po nos zakrytá tlustými přikrývkami.
"Pokud se zítra trochu vyjasní, pokusím se vaši matku přesvědčit, aby nás nechal jít do parku." Ale mě už tyhle náhražky nestačily. Měla jsem na dosah jiný život. Protože…
"Ona už je tady."