Requiem

Nechávala jsem prsty pomalu tisknout jednu černou nebo bílou klapku za druhou, v pravou chvíli jsem přišlápla pedál. Na podstavci byly rozložené noty s nápisem: Ludwig van Beethoven- Moonlight Sonata, ale já je už dávno vůbec nepotřebovala. Hrála jsem pořád tu samou, temnou melodii. Když měla končit poslední nota, navázala jsem znovu začátkem. Ruce automaticky klouzaly v lenivém tempu po celé délce kláves. Jednolitá melodie se vkrádala do všech zákoutí domu a zanikat mohla teprve v nepropustné bariéře cihlových stěn.
Pronikala také pod má víčka, která otvírala docela jiný svět.
Jmenuji se Claer Stevensonová a tohle je můj svět. Moje duše.
Jí se linou jiné melodie, mnohem temnější a mnohem beznadějnější. Requiem. Jenom pro mě. A jenom já ho mohla slyšet. Ještě před nějakou dobou to tak bylo.
Teď, ale je někdo, kdo ho dokáže vnímat kdesi v hloubi sebe sama. Kdo dokáže vidět moji duši a moje zoufalství.
Ten někdo ale v mém světě neexistuje. Aspoň prozatím…
Koutky se mi zkroutily do spokojeného úsměvu, protože se mi naskytla nová naděje. Že mě moje nemoc přeci jenom nestráví. Že budu žít.
*
Za posledních pár týdnů jsem si navykla na svůj neupřímný spokojený výraz ve tváři. Vídala jsem ho v zrcadle, ve sklech oken, na hladině vody.
Seděla jsem ve své lavici, pohledem jsem zkoumala malůvky, vydřené do jejího povrchu. Pod lavicí jsem zatím kroutila nohama v kotnících. Měla jsem ohromnou chuť začít si kousat vlastní ret a v dlaních žmoulat rukávy svetru.
Nervozita mi vibrovala každým koutkem těla. Rozechvívala mi nervy a táhla mě na dno hluboké propasti.
Oči mi těkaly po něčem zajímavém. Potřebovala jsem se na něco zaměřit aby mě to znovu nepohltilo.
V pozadí mých myšlenek se znovu začala linout ta známá, mnou nenáviděná, melodie. Volala mě k sobě.
Ale já nechtěla poslechnout.
"Slečno Blearová, je vám dobře?" zaslechla jsem za sebou hlas své profesorky. Trhla jsem sebou. Upoutala mě, vytáhla mě z jejích spárů. Pro tentokrát se hudba, zvonící mi v uších, vytratila.
"Jistě." Děkovně jsem se na zmatenou kantorku usmála a hned na to jsem se donutila poslouchat její výklad a soustředit se na text v učebnici literatury.

"Tadá!" nadšeně zanotoval vysoký černovlasý muž, znovu z roztrhaných pracovních džínech, s kuchařskou zástěrou kolem pasu a skleněnou zapékací mísou v rukou s palčáky. Tedy těmi, ve tvaru račích klepet, na vaření. Přitančil od trouby ke stolu s už nachystaným slavnostním prostíráním. "Tátova specialita! Ale uvidíš, bude ti to chutnat jako od maminky!" pozvednul v důležitém gestu ukazováček, když odložil mísu.
Jenže na jeho rukou byly stále navléknuty ony palčáky.
Opřela jsem se o rám dveří, ruce založila na prsou a jednou nohou dupla na páčku u koše. Víko se odklopilo a dalo světu krásný výhled na krabičky od donášky.
"Vsadím se, že ta mísa ani nepálí."
Táta se ušklíbne, jedním pohybem strhne zástěru a povysune mi židli. "Madam."
Sednu si ke stolu, pod zářivá světla, zatímco zbytek domu je zatopen tichem a tmou. Zadívala jsem se ven z okna, za tátovými zády. Leskl se v něm odraz nás dvou. Potom, ale výjev zmizel. Za oknem stála silueta. Hleděla na mě. A já zase na ni. Dokud jsem si vzápětí nezmizela z očí.