Perla jižního vinohradu

Norgi odbočil na úzkou okresní silnici vedoucí strmě vzhůru. Měl již cestování plné zuby a potřeboval si nutně odpočinout. Za velkým kopcem by měl podle mapy stát starý františkánský klášter a v jeho sousedství hostinec s vyhlášenou kuchyní a vínem z klášterních vinic. Takhle to alespoň stálo v jeho ohmataném paperbacku „Cesty po Itálii“
Vlhkými dlaněmi svíral volant a jazyk se mu nepříjemně lepil k patru. Bylo nesnesitelné vedro. Představa orosené láhve chlazeného přírodního vína ho donutila přitlačit plynový pedál až k zemi. Byl skutečně rád, když rozpálený vůz dohrkal před klášter a on si mohl protáhnou ztuhlé údy ve stínu obrovského olivovníku. Zanechal auto pod stromem a svižně vykročil směrem k nízkému stavení z červených cihel, odkud se ozýval hlasitý hovor a smích. Hosté seděli venku na zahradě a před každým z nich stál skleněný džbán s vínem. Norgi se ale nenechal zlákat posezením na čerstvém vzduchu. Jako obchodní cestující byl v neustálém styku s lidmi a tak dal raději přednost tichému interiéru hostince před chechotem a hlasitou mluvou rozjařených hostí.
Nadzdvihl girlandu růžových květů a vešel do tmavé, chladné místnosti. Okolo dubových stolů byly rozmístěny umně vyřezávané židle a spolu s kasetovým stropem a vysokým krbem vytvářely dokonalou iluzi středověkého hostince. Jen dosedl, objevil se vysoký mnich se zadumaným pohledem a jako by se to rozumělo samo sebou, postavil před něj džbán bílého vína a sklenku. Norgi udiveně vzhlédl a zeptal se: „jak víte, že budu pít zrovna bílé víno, vždyť jsem si nestačil ještě objednat.“
„Ach,“ usmál se františkán, „vy přijíždíte z daleka, viďte? Jinak byste musel vědět, že naše proslulé vinice plodí pouze světlou odrůdu. Červenému vínu se zde nedaří, jeho réva tu neprospívá, hrozny jsou malé a bobule zcvrklé a bez šťávy. Ale bílé, bílé víno pane, to je v našem kraji ceněno nad zlato. Ohlédněte se za sebe.“
Norgi se otočil a spatřil zašlý portrét ve stříbrném rámu. Z plátna vystupoval ušlechtilý obličej mladé šlechtičny se zářivou záplavou hustých, medově zbarvených vlasů. Dívka seděla na vyřezávaném taburetu a v rukou držela číši jiskřivého moku. Její příjemný úsměv se odrážel v naproti visícím starodávném zrcadle.
„Kdo je to,“ vydechl Norgi, zasažen její nevídanou a přesto naprosto přirozenou krásou.
„To,“ řekl františkán, „je Lucrezia Borgia, naše příznivkyně, věrná ctitelka a odběratelka našeho nejlepšího vína Perly jižního vinohradu. Co byla živa, náležela tato značka pouze a výhradně jenom jí. V našem klášteře také nalezla azyl a útěchu, jíž měla ve svém trudném životě tolik zapotřebí.“ Mnich se uctivě zadíval na obraz a Norgi si všiml, že se při vyslovení jejího jména mírně uklonil.
„Tak takhle vypadala ta travička,“ hlesl a podrobně si prohlížel portrét v životní velikosti.
„Neříkejte jí tak,“ zakabonil se mnich, „byla to jen oběť svého nešťastného osudu, hříčka v rukou ctižádostivého otce a bezcitného bratra, šachová figurka, kterou postrkovali bez ohledu na její city, vůli a přání, až jí ucloumali k smrti. Víte, že se na dopisech otci podepisovala infelicissima - nejnešťastnější?“
„To ovšem neznamená, že nikoho nezprovodila ze světa,“ poznamenal Norgi.
„Do dnešních dnů rovněž nikdo nedokázal opak,“ odtušil chladně mnich a pomalu naléval hostu víno do vysoké sklenky s kroucenou nožkou.
„Tento hostinec patří klášteru?“ zeptal se cesťák, aby odvedl řeč jinam.
„Ano,“ řekl františkán, „výnosy z prodeje vína částečně hradí naše skromné živobytí a částečně přispívají k ulehčení života těch nejbědnějších a věřte pane, není jich v dnešní době málo.“
Norgi sáhl po sklence a dychtivě se napil. Vzápětí však zkřivil ústa a měl co dělat, aby se ovládl a nevyplivl víno františkánovi pod nohy. Nápoj byl svíravý, trpký a kyselý jako šťovík. „Brrr,“ otřásl se, „co je to za odporný patok, co jste mi to proboha nalil, vždyť se to nedá pít,“ zasípal staženým hrdlem a odložil sklenici na kraj stolu. „Přineste mi víno, slyšíte, normální víno a ne ten váš výdobytek chutnající jako pomáda na vlasy smíchaná s octem.“
Mnich se podíval zkoumavě na hosta a řekl: „Víte že se zde traduje taková pověst, podle níž víno dokáže rozlišit lidskou povahu? Slyšel jste někdy přísloví „co na duši, to na jazyku“? Je v tom jistá symbolika, pokřivená duše a následkem jí i chuť na jazyku, nemůže vnímat jakoukoliv realitu jinak, než pokřiveně, tedy lživě, což v podstatě znamená, že ten, kdo se nesrovná s vínem, nesrovná se ani s okolním světem a nedá se proto objektivně hodnotit jako kvalitní lidský jedinec, promiňte mi mou otevřenost, pane“
Norgi mávl rukou. „Mě nezáleží na tom, co si o mně myslíte, vy fráteři se díváte na svět z jiného úhlu než normální lidé, mě teď záleží na tom, abych se dobře najedl a napil. Nemáte ve sklepích nějaký jiný druh vína než ten, který jste mi právě nabídl?“
Mnich pokýval hlavou. „Ano, je tam ještě pár lahví Perly jižního vinohradu, ale ta je pro normální hosty nedostupná a disponuje jí pouze opat kláštera. Ten určuje, komu se dostane do rukou.“
„Mám dost peněz,“ ozval se cesťák, „nemohl by váš opat učinit výjimku a jednu láhev mi prodat?“
Františkán zamítavě zavrtěl hlavou. „To je bohužel nemožné, víno se dostává k předem určeným vybraným majitelům a peníze tu nehrají žádnou roli, je proto vyloučené si zakoupit byť jen skleničku tohoto vzácného moku. Pokud však trváte na změně nápoje, vezmu kolo, zajedu do sousední vesnice a přivezu odtamtud pár lahví muškátového vína. Jistě vám jako městskému člověku poskytne větší požitek než náš čistý, podle tradičních receptur vyrobený samotok.“
„Ale ne,“ zaprotestoval cesťák, „nikam nejezděte, já už si se zdejším vínem nějak poradím, ono nakonec není tak špatné, jen mě trochu zarazila ta počáteční chuť, bude to nejspíš tím, že nejsem na tuhle sortu zvyklý.“
„Nejspíš,“ usmál se mnich a odebral se do kuchyně, připravit cizinci něco k jídlu.
Norgi mezitím usilovně přemýšlel, jak by se k vzácnému a nedosažitelnému vínu dostal. Mnichovo odmítnutí v něm vzbudilo nepřekonatelnou touhu nápoj ochutnat a pokud možno jej i vlastnit. Nebylo by špatné, moct se před přáteli pochlubit oblíbenou značkou proslulé travičky. Musí se ale dozvědět, v které části kláštera se vinné sklepy nacházejí. Ostatní již nebude tak obtížné. Tihle dobromyslní mníšci si jistě nenechali instalovat trezorové zabezpečení, aby v něm mohli ukrývat svůj révový poklad.
Když františkán přinesl oběd, Norgi se ho bez obalu dotázal, kdeže řádoví bratři vlastně své víno uchovávají.
„Sklepení se nalézá v jihozápadním křídle pod opatovou pracovnou,“ zněla mnichova suchá odpověď a cesťák začal okamžitě v duchu spřádat plán, jak se vinné rarity zmocnit.
Když dojedl výtečnou studenou pečeni, zaplatil a zeptal se mnicha, je li klášter přístupný veřejnosti a zda si ho lze prohlédnout.
„Ano,“ děl františkán, „je přístupný komukoliv do šesté večerní. Po této hodině se fortna zavírá a my se oddáváme modlitbám a zbožnému rozjímání, při kterém nechceme být rušeni. Je v zájmu návštěvníků, aby opustili klášter včas a ještě za světla. Ve středověkém labyrintu chodeb by mohli lehce zabloudit a nemuselo by se jim podařit nalézt bez problémů cestu zpět. Hrozí zde také nebezpečí úrazu, protože schodiště jsou strmá a neosvětlená.“
Norgi poděkoval za informaci, rozloučil se s františkánem a po opuštění hostince bez váhání zamířil rovnou k jihozápadnímu křídlu starobylého kláštera.
Mnich stojící na zápraží jeho cestu zamyšleně sledoval.
Cesťák byl odjakživa hrdý na svůj dobrý orientační smysl a tak se neobával, že by mu cesta zpátky mohla působit nějaké potíže. Naopak, byl přesvědčen, že by si ji pamatoval i po mnoha letech. Přesto se ho zmocňovaly zvláštní pocity, když v temných chodbách míjel úzké kamenné cely řádových bratří a slyšel jejich mumlavé odříkávání večerního kompletáře. Připadal si jako zloděj a narušitel, což ostatně také byl a nejraději by měl už celou tu lapálii za sebou. Poměrně brzy nalezl opatovu pracovnu a za ní točité schodiště vedoucí do klášterního sklepení. Trpce nyní zalitoval, že sebou nevzal alespoň baterku. V klášteře nebyla zavedena elektřina a jemu teď nezbývalo, než se spolehnout na slabý plamínek plynového zapalovače. Opatrně sestupoval po nepravidelných stupních dolů do podzemí, kde na konci křížové chodby narazil na pevná dubová vrata. Vzal za kliku a veřeje se bezzvučně otočily v pantech. Mamalasové, pomyslil si pohrdavě, ani jim nestojí zato si nějak to své víno zabezpečit. V duchu byl ale rád, že nemusí použít své kapesní nářadíčko a zdržovat se otevíráním bůhvíjak složitého zámku. Vešel dovnitř a náhle zachytil výstražný signál odkudsi z nejhlubšího nitra, poplašný alarm, který ho málem přiměl k okamžitému odchodu. Ale Norgi nebyl žádný strašpytel a co si předsevzal, zpravidla také zdárně dokončil. Poslal tedy intuici k čertu a zvedl zapalovač do výše, aby zjistil, kde se to vlastně ocitl. Pod křížovou klenbou uviděl řady zaprášených polic a v nich vyrovnané láhve s vínem. Nad každou policí byl připevněný štítek s názvem druhu a datem sklizně. Teď jen aby objevil to, proč sem přišel, nerad by odcházel s prázdnou. Nuže, do práce, zavelel si v duchu, a učinil dva kroky vpřed. Třetí krok již směřoval do prázdna. Pod cesťákem se z čistajasna rozevřela zem a on se propadal kamsi hluboko do neznámého prostoru na jehož konci na něj čekalo fatální překvapení. Oním překvapením byla voda. Voda, která po dopadu jeho tělo zcela pohltila, vyrazila mu dech a vetřela se do plic.
Bez sebe strachy tápal v neproniknutelné tmě kolem dokola, až narazil na kamenný výstupek, kterého se chytil jako klíště. Okamžitě mu došlo, kde se nalézá. Byl v studni, ve strategické pasti středověku. Téměř na všech hradech bývaly porůznu rozmístěny hluboké jámy, některé zaplněné spodní vodou, které měly za úkol zastavit nepřítele před prchajícím vlastníkem hradu. Ale ty byly většinou situovány do únikových chodeb a překryty dřevěnou lávkou. Když pak šlechtic a jeho věrní prchali temným podzemím, přeběhli bezpečně nad propastí a vzápětí lávku odstranili. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Dodnes v těchto pastech tlí kosti mnoha neohrožených bojovníků z dob zašlé rytířské slávy.
Norgi se marně snažil najít oporu pro nohy. Slizké kameny mu neposkytovaly nejmenší šanci se jakkoliv pevně zapřít a ulevit tak ztuhlým rukám svírajícím ostrý skalní výčnělek. To je konec, pomyslil si a místo aby lál sobě, proklínal do horoucích pekel všechny řádové bratry i s opatem. Teď pochopil, proč nevisel na sklepních dveřích těžký kovový zámek. Nebylo toho zapotřebí!
Po půlhodině Norgi cítil, že mu prsty vypovídají poslušnost a za krátký čas nebudou schopny stále hlouběji se nořící tělo udržet nad hladinou. Jeho hrudi sevřené ze všech stran ledovou vodou se nedostávalo dostatečného množství kyslíku a on se děsil toho že omdlí a v bezvědomí se utopí. Teď již jeho život zajišťovaly z každé strany pouze dva prsty, ostatní byly nefunkčně zkroucené pod dlaní. Norgiho agresivní rozpoložení mysli vystřídal neznámý pocit pokory vyvěrající z neodvratitelné blízkosti smrti. „Bože, jsi li, učiň zázrak,“ modlil se poprvé v životě nahlas. „Nikdy mě už nenapadne vztáhnout ruku v úmyslu přivlastnit si cizí majetek, to ti přísahám pane Bože, jen mě dostaň z téhle proklaté, ledové vodní díry.“
Dva předposlední prsty podklouzly a v křeči se stočily pod dlaň. Norgi propadl šílené, neovladatelné panice. „Pomóc,“ začal ječet vysokým hlasem, „pomoc, topím se.“ Jeho hlava se ocitla pod vodou, když tu ztísněný prostor shora nečekaně ozářilo mihotavé světlo olejové lampy.
„Tady jsem, dole,“ křičel cesťák z posledních sil.
„Já vás vidím,“ odpovídal mu hluboký hlas a zároveň cosi cinklo o kamennou stěnu studně.
Norgi vykroutil hlavu a spatřil řetěz s velikým hákem na konci.
„Zahákněte si ho za opasek, vytáhnu vás ven,“ řekl neznámý a spustil hák k Norgiho třesoucím se rukám. Tomu se s nadlidskou vůlí podařilo upevnit hák pod přezku a vzápětí již pomalu tažen vzhůru opouštěl smrtonosnou past.
„Byl jsem svědkem vašeho slibu,“ řekl vážně františkán, když už byl cesťák šťastně venku a snažil se vzpamatovat ze svého hrůzného zážitku. „Nikdy ho nesmíte porušit, víte o tom? Nikdy, protože váš odchod z vezdejšího života byl pouze odložen, kdybyste jakkoliv slib porušil, odplata přijde vzápětí a vy již nebudete mít příležitost se vykoupit jakýmkoliv počinem či slovem.“
„Ano, ano,“ breptal vyděšený cesťák, který teprv teď poznal tvář františkána obsluhujícího ho před nedávnem v hostinci.
„Věděl jsem,“ pokračoval mnich, „že vás přemůže vaše touha a přivede až sem. Že svod je příliš mocný a že vás zláká vidina úspěchu, jehož prostřednictvím jste plánoval utvrzení své osobní prestiže před ostatními. Chtěl jste se před světem blýsknout tím, co vám nepatří a na čem nemáte nejmenší zásluhy, abyste ukojil svou hloupou světskou marnivost, která vás nakonec po zásluze vytrestala. Teď jděte,“ františkán učinil rukou výmluvné gesto, „člověk jako vy nemá co pohledávat mezi klášterními zdmi, rezonujícími po staletí pouze pokornými modlitbami a vzýváním nejvyššího dobra.“
Norgi opustil klášter a potácel se na ještě vratkých nohou k zaparkovanému autu. Přesto, že odpoledne již notně pokročilo a slunce se chýlilo k západu, bylo horko k zalknutí. Věděl, že by neměl vyjíždět, aniž si opatřil alespoň láhev vody na cestu. Již teď pociťoval neodbytnou a stále vzrůstající žízeň, ale stud mu nedovolil opatřit si ji v hostinci a tak jen zaťal zuby a utěšoval se nadějí, že snad někde po cestě narazí na stavení či vesnici, kde se mu podaří doplnit si zásobu tekutin. Ujel pár kilometrů a měl pocit, že se mu začíná vařit mozek v hlavě. Původně vodou nasáklé oblečení bylo teď suché jako troud a nebýt nazelenalých skvrn zdobících mu tričko a šortky, málem by o svém dobrodružství pochyboval. Vůz se dostal do nižších obrátek a rychlost přes veškerou Norgiho snahu nepřesahovala šedesát kilometrů. Auto začalo vydávat podezřelé zvuky a vzadu se ozývalo nebezpečné bublání. Budu muset zastavit a počkat, až vychladne voda, pomyslil si a zajel k okraji silnice. Vtom si všiml děvčete sedícího opodál na kamenném patníku. Bylo k němu obráceno zády a rukou přidržovalo objemný proutěný košík. Dojel až k ní a dívka zdvihla hlavu. Všiml si v jejích tazích něčeho známého, ten snivý pohled mandlových očí již někde viděl. Zamával na ní a dívka přistoupila k autu. „Nechcete svézt,?“ zeptal se a nahlédl do útrob proutěného košíku, obsahujícího dvě zelené láhve se zlatou etiketou a stříbrným kroužkem na hrdle.
Dívka se usmála. „Mám to necelé tři kilometry, jsem zvyklá chodit pěšky, už bych tam dávno byla, nebýt toho zničujícího vedra, které mě nutí stále častěji odpočívat.“
Norgi pohlédl do zářivě modrých očí a ztratil hlavu. Tuhle ženu musí dostat, musí ji mít, ať to stojí co to stojí. Tahle nezemská krása mu musí podlehnout, i kdyby měl použít násilí a milostný styk si vynutit. Hltal ji očima a uvědomoval si, že ještě nikdy nic podobného neviděl. Tohle stvoření by muselo sklízet na trůnech evropských královen krás jeden vavřín za druhým. A nejlepší bylo, že dívka si snad svůj půvab ani neuvědomovala. Stála tam jako světice, příval zlatých vlasů jí spadal podél jemného obličeje na útlá ramena a ona nic zlého netušíc, se spontánně bavila se svým budoucím prznitelem.
Cesťák vylezl z auta, protáhl se a navrhl dívčině, aby přečkali dobu nezbytnou ke snížení teploty vody v chladiči ve stínu pinie nedaleko silnice. Děvče souhlasilo. Shýblo se pro košík a poslušně následovalo Norgiho k vysokému stromu. Tam, sotva dosedla, se na ni vrhl a zavalil ji svým těžkým zpoceným tělem. Hluchý k jejím prosbám a nářku vykonal své a pak ji nechal téměř nevědomou ležet v trávě. Po vykonané zvůli ho přepadla neukojitelná žízeň. Natáhl ruku a bezostyšně hrábl do proutěného košíku. Vylovil odtamtud jednu z lahví a strnul. Na zlaté vinětě křičela krvavě rudá písmena: „Perla jižního vinohradu“.
„Ne,“ ozval se poblíž slabý hlas, „to nesmíte, víno je mého strýce, má na něj rodový nárok.“
„Mlč,“ okřikl cesťák hrubě dívku a hledal po kapsách nožík s otvírákem.
„Pane, to víno…“
„Kušuj, huso,“ neovládl se Norgi, z jehož těla vyprchaly poslední zbytky vášně a snažil se co nejdříve dostat zátku z láhve. Překvapilo ho, jak lehce vylétla z hrdla ven. Přiložil láhev ke rtům a dlouhými doušky bez přestávky vypil víc než polovinu jejího obsahu. Zbytek nápoje odložil do košíku a zasvítily mu oči. „Nektar olympských bohů,“ vydechl, „to je ten pravý název pro tenhle božský samotok.“ Pak se zvedl a šel se přesvědčit, zda je již auto schopné jízdy. Čekala ho dlouhá, úmorná cesta do Ferarry a rád by tam dorazil ještě před půlnocí. Vrátil se pro proutěný košík s vínem a naložil ho do auta. Po děvčeti se ani neohlédl. Trochu se sám před sebou styděl a mrzelo ho, že se tak nechal unést a vyprovokovat její krásou k nepředloženému činu. Ale, říkal si, je to koneckonců jenom hloupá a nevědomá holka, husička, jakých je v italských vesnicích na tisíce, stejně by ji to jednou neminulo, nač si z toho tedy dělat hlavu, či snad mít výčitky svědomí.
Nastartoval vůz a vyrazil směrem kde tušil dálnici. Neujel ani sto metrů, když ho zaskočila prudká žaludeční nevolnost. V křeči, která jím mrštila na volant dupl na brzdu a auto se smykem dostalo do nezvladatelné rotace.
Ze zatáčky se vyřítil obrovský tahač a jeho klaksony výstražně zařičely na bezhlavě se motající vozidlo uprostřed silnice. Norgi se ještě v poslední chvíli snažil zabránit nevyhnutelné srážce, ale jeho rozostřené vidění špatně odhadlo vzdálenost, kolos do něj narazil a jeho tělo vymrštěno ohromnou kinetickou energií přeletělo příkop a zhroutilo se u paty jedné ze tří mohutných pinií.
Norgi ležel na zádech a byl při vědomí. Nemohl však pohnout ani malíčkem. Viděl převrácený tahač v příkopě a zkrvavenou tvář řidiče namáčknutou na bočním skle kabiny. Kdosi mu nadzvedl záda a podložil je, aby se mu lépe dýchalo. Pohlédl do jemně modelované tváře a ihned ji poznal. „Travička,“ zašeptal, „Lucrezia Borgia. Ty jsi to víno otrávila, věděla jsi, že je v něm jed a přesto jsi mě nechala ho vypít. Nenávidím tě,“ zachroptěl, a to byla poslední slova, která mu osud dovolil pronést. Než se přibelhal potlučený řidič kamiónu, byl cesťák mrtev.
„Co tohle bylo za blázna,“ vrtěl hlavou řidič když zjistil, že cesťákovi již není pomoci. „Ještě jsem neviděl člověka, který by si tak přímo a nezodpovědně koledoval o smrt.“
Dívka mu vypověděla svůj šokující zážitek s Norgim a pak vnesla světlo do jeho podivného chování.
„Víte,“ vyprávěla, „v mém proutěném koši byly dvě láhve. Jedna z nich obsahovala klášterní víno Perlu jižního vinohradu. Můj strýc pochází ze starobylé větve španělských Borgiů a všech jejích sedmadvacet přímých potomků obdrží každý rok jednu láhev vzácného vína na paměť své dávné příbuzné Lucrezii Borgii. V té druhé láhvi bylo bylinné mazání na revma, které opat strýci poslal ze staré známosti, chodili spolu školy a dodnes udržují přátelské styky. Po tom, co mi tenhle muž provedl tu hroznou věc, dostal zřejmě chuť se něčeho napít. Ale sáhl po nesprávné láhvi. Musel být hodně roztržitý, když si ani nevšiml, že vytahuje gumovou zátku, kterou by normální vinař k zátkování vína nikdy nepoužil. Snažila jsem se ho varovat, ale on se na mne utrhl a než jsem mu v tom stačila zabránit, zmizela v něm dobrá polovina strýčkova léčiva. Pak sebral košík, naskočil do auta a ostatní již znáte.“
Řidič přinesl ze zdemolovaného auta neporušený košík s oběma zelenými láhvemi. Z jedné vytáhl gumovou zátku a přičichl k ní. „Bože,” odfrkl, “smrdí to jako terpentýn s kolomazí s přídavkem čertova lejna. Jak se toho ten člověk mohl dobrovolně napít?“ Podal dívce košík a zabručel: „ten chlap musel mít ale podivně orientované chuťové buňky!“