Kapitola 1
Kapitola 1
Anotace: Příběh, prozatím zcela nevinný a každodenní, zčásti inspirovaný vlastním životem autorky a především její fantazií. Nakoli naše sny ovlivňují realitu?
Sbírka: Neusínej
Kapitola 1
Věci, které bolí, učí.
„Jodie Stevensová!!!“ hřměla profesorka literatury, „tvoje práce se opět vymyká požadovanému rozsahu!“ Mezi slovy dštila síru a výhružně koulela zelenýma očima za tlustými skly brýlí. „Nedokáže snad studentka prestižního gymnázia počítat do dvaceti?! Maximální rozsah eseje byl dvacet stran, tak proč má tvoje práce, jako obvykle, dvakrát tolik?!“
Nebezpečně se blížila uličkou k Jodie, která se v lavici sunula stále níž a s každým slovem se zmenšovala. Když slečna Tererová dosoptila až k ní, byla už Joe úplně nepatrná.
„Promiňte,“ špitla opatrně v naději, že tím nevyvolá další příliv kritiky.
„Jak to myslíš, promiňte?“ rozlítila se šilhavá, rozcuchaná zelenooká Bestie. „Kdo to má po tobě číst, co?! Do zítřka to celé přepracuješ a doneseš mi tu práci ráno do kabinetu. Do osmi to chci mít na stole. A ať to má maximálně dvacet stran, jasné?“ dokončila a mrštila stoh papírů Jodie přímo pod nos.
„Ano, slečno profesorko,“ pípla Joe, aniž by zvedla oči od papírů na lavici. Zkoumavě si prohlížela kopii ilustrace z knihy Kladivo na čarodějnice od Kaplického, nadpis vyvedený v písmu s nádechem gotického stylu a v dolních rozích své jméno, třídu, datum. Jodie Stevensová, septima, 18. 3. 2009. Přečíst knihu, projít ji znovu a udělat si poznámky, nashromáždit recenze, zajímavosti a další informace, okopírovat ve školní knihovně všechny potřebné obrázky a nakonec to všechno zpracovat do formy šedesátistránkového pojednání a zkrátit alespoň na čtyřicet stran, to vše jí trvalo pět týdnů. Víc už to prostě zestručnit nešlo.
Profesorka Tererová zatím předusala zpět ke svému stolu, přičemž si mumlala cosi o neschopnosti, věku a úrovni studentů. Následoval obvyklý monolog na téma „pro vás má být čest studovat na téhle škole - vy jste elita, ale vůbec si toho nevážíte“. Člověk měl občas pocit, že slečna žije v nějakém vysněném světě. Tedy ne že by gymnázium v Birchtownu nebylo prestižní, bylo ve skutečnosti nejlepší střední školou v okruhu mnoha desítek kilometrů, jenže slečně Tererové stále unikal fakt, že ačkoliv úroveň výuky byla stále stejná (a požadavky dokonce větší rok od roku), doba se už změnila. Miléniu navzdory však vytrvale peskovala páry miliskující se na chodbách, tahala za uši do ředitelny kuřáky vylovené z křoví v areálu školního arboreta a trvala na dodržování stanoveného rozsahu domácích prací. Svým pozoruhodným způsobem zvládala být trnem v oku každému, ať už to byl rebel či vzorný student, a nebylo možno se jí nijak zavděčit. O to se ale většinou nikdo nesnažil. Pouhý její vzhled dával celému okolí navědomí, že je nedobytná jako trezor ve švýcarské bance a nebezpečná jako Pandořina skříňka. Neustále výhružně koulela matně zelenýma očima po všech ve svém zorném poli a to do dvou směrů zároveň, tlustá skla brýlí ve zlatých obroučkách jen znásobovala sílu jejího beztak vražedného pohledu. Rty měla vždy pevně sevřené, úsměv nenosila ani mimo školní zdi, ba ani ve svátek - dvě úzké linky lemované tmavě červenou konturkou se rozpojily jen za účelem chrlení zloby. Šedé rozevláté vlasy měla za krkem zamotané do chomáčku kolem zapínání zlatého řetízku s červeným medailonkem, který evidentně nosila i do postele. Oblečení zpravidla sladila se svojí celkovou image. Halenky z neprodyšné látky v široké paletě tmavých barev (rozumějte od tmavě rudé před tmavě modrou po tmavě černou) a sukně, podobající se betonové skruži. Černé lodičky bez podpatků.
Když odzvonilo poslední hodině, sbalila si Jodie věci a vyrazila domů, přičemž cetou vrátila knížky do školní knihovny, vyslechla si několik parodií na Bestii od svých spolužáků a kabinet dějepisu a literatury obešla uctivým obloukem. Domů se šourala delší trasou přes park, otrávená, oči chladně zabořené do cesty pod svýma nohama. Věděla, že když esej zkrátí, úplně se tím znehodnotí a zařadí se mezi průměrné práce ostatních studentů, povětšinou stažené z internetu nebo v lepším případě opsané od starších spolužáků. Kladivo na čarodějnice se přece nedá rozebrat v pouhých dvaceti stranách textu. Nedá se v nich ani stručně popsat. Už se viděla, jak v prvních řádcích uvádí nějaké lichotivé klišé a zakončuje oblíbenou frází profesorky Tererové, totiž „čte se jedním dechem“.
Věci, které bolí, učí.
„Jodie Stevensová!!!“ hřměla profesorka literatury, „tvoje práce se opět vymyká požadovanému rozsahu!“ Mezi slovy dštila síru a výhružně koulela zelenýma očima za tlustými skly brýlí. „Nedokáže snad studentka prestižního gymnázia počítat do dvaceti?! Maximální rozsah eseje byl dvacet stran, tak proč má tvoje práce, jako obvykle, dvakrát tolik?!“
Nebezpečně se blížila uličkou k Jodie, která se v lavici sunula stále níž a s každým slovem se zmenšovala. Když slečna Tererová dosoptila až k ní, byla už Joe úplně nepatrná.
„Promiňte,“ špitla opatrně v naději, že tím nevyvolá další příliv kritiky.
„Jak to myslíš, promiňte?“ rozlítila se šilhavá, rozcuchaná zelenooká Bestie. „Kdo to má po tobě číst, co?! Do zítřka to celé přepracuješ a doneseš mi tu práci ráno do kabinetu. Do osmi to chci mít na stole. A ať to má maximálně dvacet stran, jasné?“ dokončila a mrštila stoh papírů Jodie přímo pod nos.
„Ano, slečno profesorko,“ pípla Joe, aniž by zvedla oči od papírů na lavici. Zkoumavě si prohlížela kopii ilustrace z knihy Kladivo na čarodějnice od Kaplického, nadpis vyvedený v písmu s nádechem gotického stylu a v dolních rozích své jméno, třídu, datum. Jodie Stevensová, septima, 18. 3. 2009. Přečíst knihu, projít ji znovu a udělat si poznámky, nashromáždit recenze, zajímavosti a další informace, okopírovat ve školní knihovně všechny potřebné obrázky a nakonec to všechno zpracovat do formy šedesátistránkového pojednání a zkrátit alespoň na čtyřicet stran, to vše jí trvalo pět týdnů. Víc už to prostě zestručnit nešlo.
Profesorka Tererová zatím předusala zpět ke svému stolu, přičemž si mumlala cosi o neschopnosti, věku a úrovni studentů. Následoval obvyklý monolog na téma „pro vás má být čest studovat na téhle škole - vy jste elita, ale vůbec si toho nevážíte“. Člověk měl občas pocit, že slečna žije v nějakém vysněném světě. Tedy ne že by gymnázium v Birchtownu nebylo prestižní, bylo ve skutečnosti nejlepší střední školou v okruhu mnoha desítek kilometrů, jenže slečně Tererové stále unikal fakt, že ačkoliv úroveň výuky byla stále stejná (a požadavky dokonce větší rok od roku), doba se už změnila. Miléniu navzdory však vytrvale peskovala páry miliskující se na chodbách, tahala za uši do ředitelny kuřáky vylovené z křoví v areálu školního arboreta a trvala na dodržování stanoveného rozsahu domácích prací. Svým pozoruhodným způsobem zvládala být trnem v oku každému, ať už to byl rebel či vzorný student, a nebylo možno se jí nijak zavděčit. O to se ale většinou nikdo nesnažil. Pouhý její vzhled dával celému okolí navědomí, že je nedobytná jako trezor ve švýcarské bance a nebezpečná jako Pandořina skříňka. Neustále výhružně koulela matně zelenýma očima po všech ve svém zorném poli a to do dvou směrů zároveň, tlustá skla brýlí ve zlatých obroučkách jen znásobovala sílu jejího beztak vražedného pohledu. Rty měla vždy pevně sevřené, úsměv nenosila ani mimo školní zdi, ba ani ve svátek - dvě úzké linky lemované tmavě červenou konturkou se rozpojily jen za účelem chrlení zloby. Šedé rozevláté vlasy měla za krkem zamotané do chomáčku kolem zapínání zlatého řetízku s červeným medailonkem, který evidentně nosila i do postele. Oblečení zpravidla sladila se svojí celkovou image. Halenky z neprodyšné látky v široké paletě tmavých barev (rozumějte od tmavě rudé před tmavě modrou po tmavě černou) a sukně, podobající se betonové skruži. Černé lodičky bez podpatků.
Když odzvonilo poslední hodině, sbalila si Jodie věci a vyrazila domů, přičemž cetou vrátila knížky do školní knihovny, vyslechla si několik parodií na Bestii od svých spolužáků a kabinet dějepisu a literatury obešla uctivým obloukem. Domů se šourala delší trasou přes park, otrávená, oči chladně zabořené do cesty pod svýma nohama. Věděla, že když esej zkrátí, úplně se tím znehodnotí a zařadí se mezi průměrné práce ostatních studentů, povětšinou stažené z internetu nebo v lepším případě opsané od starších spolužáků. Kladivo na čarodějnice se přece nedá rozebrat v pouhých dvaceti stranách textu. Nedá se v nich ani stručně popsat. Už se viděla, jak v prvních řádcích uvádí nějaké lichotivé klišé a zakončuje oblíbenou frází profesorky Tererové, totiž „čte se jedním dechem“.
Autor Soul.of.horse, 02.08.2009
Přečteno 395x
Tipy 1
Poslední tipující: rrrybička
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.