Kapitola 2
Kapitola 2
Anotace: Když už známe hlavní hrdinku, můžeme začít poznávat i její duši.
Sbírka: Neusínej
Kapitola 2
Spálené knihy osvítily svět.
Po hodince trýznivého proškrtávání, zkracování a ubírání každého zbytečného slůvka mělo Jodiino pojednání o jedinečné, poutavé a obsáhlé knize, popisující na základě skutečných událostí hon na čarodějnice v českých krajích pouhých 25 stran. Mea maxima culpa, pomyslela si Joe a pevně se rozhodla, že příští esej bude o nějaké stupidní slátanině, o které nebude co psát. Znovu celé svoje veledílo prošla a okleštila, nad dvaceti stranami textu zakroutila nespokojeně hlavou a papíry odložila stranou. Zas jedou ji Bestie donutila zničit výsledky několikatýdenní práce, ba přímo bádání, a to jen ve jménu rozsahu.
U večeře z ní matka chtěla vytáhnout, cože jí to zkazilo náladu, ale Joe neměla moc sdílnou náladu. Naházela do sebe vepřové a brambory, misku se salátem si vzala s sebou do pokoje, kde se v jídle ještě dlouhou dobu vrtala, než do sebe nasoukala i poslední sousto. Zelenina se musí jíst kvůli vitaminům, víme? Zbytek dne chtěla strávit četbou, ale všechny její knihy by si vyžadovaly rozsáhlý popis a rozbor - žádná primitivní četba nebyla v regálech k nalezení. Celý její pokoj mlčel a soustrastně klopil zrak, krajina za oknem potemněla a přihnala se bouřka, ohlašovaná ponurým duněním a nepravidelnými údery kapek na střechu. Čas jakoby se zastavil, celý svět přestal na okamžik dýchat, všechno ztichlo… Pak se náhle vše rozzářilo světlem blesku za oknem a nepravidelné kapání se změnilo ve vytrvalý šum přívalů vody.
Jodie si rozestlala postel, vyčistlila zuby a šla spát - při zvuku deště se jí usínalo nejlépe, i když právě dnes měla plnou hlavu nenávistných myšlenek. Přes všechny starosti se jí pomalu zavřely oči, přitulila se do polštáře, vypudila obraz zelenooké Bestie, který se proti ní vynořoval ze tmy a v klidném oddechování po náročném dni usnula.
Ocitla se v potemnělé chodbě, po kamenných stěnách se plazily kapky vody, tu a tam se jí kolem nohou mihla myš a zmizela v nějaké díře mezi kameny ve zdi. „Jak typicky hororové,“ pomyslela si Josie, těsně než i poslední část jejího vědomí přešla do stavu nečinného odpočinku.
Takové sny měla ráda, dobrodružné, které ji vedly k zamyšlení i ve spánku a pak ráno po probuzení - dávala dohromady všechny útržky, které si z nočního putování pamatovala, a ty zapadaly do pozoruhodně rozsáhlé mozaiky událostí. A vynořovaly se stále nové detaily. Ještě dlouho na ně pak vzpomínala s radostí, kterou vyvolává listování albem fotek z dovolené ve slunném Karibiku. Kromě toho byla přesvědčená, že jí čas od času její podvědomí předkládá užitečná varování v podobě symbolů, které vyloženě bijí do očí a nějakým způsobem do svého okolí nezapadají. Když si něčeho takového všimla, neváhala, vytáhla snář a hledala potřebné heslo. Jodie nebyla věřící. Nejen, že se nehlásila k žádnému náboženství ani sektě, ale nevěřila ničemu, co nebylo spolehlivě prokázáno. Přesto si ale zachovávala neobvyklou otevřenost a připouštělo vše, co nebylo spolehlivě vyvráceno. Proto měla mezi svými knihami i obsáhlý snář a světe div se, něco na tom opravdu bylo. Třeba zrovna před týdnem se jí zdál nemastný, neslaný sen, ani se nesnažila na něj příliš vzpomínat. Celý se odehrával na rozsáhlé louce, široko daleko žádný orientační bod a všude okolo ve vysoké trávě se popásaly srnky. Krajina postrádala vítr, slunce (světlo se rozlévalo z oblohy bez konkrétního zdroje), zpěv ptáků - sestávala jen z trávy a vysoké zvěře. Joe to všechno klidně pozorovala, když vtom všechny srnky vyrazily vlevo, urazily pár ladných skoků a znovu zabořily hlavy do trávy. Na pravé straně, právě tam, kde se před chvílí pásla zvěř, čenichal rezavý pes a co chvíli si Jodie změřil nedůvěřivým pohledem. Když ráno vytáhla z police snář a začala hledat hesla „tráva“, „srna“ a „pes“, ozvaly se z ložnice rodičů podrážděné hlasy. To bylo dost výjimečné, protože všechny rodinné problémy se domu Stevensových vyhýbaly obloukem. Jodie se snažil tomu nevěnovat pozornost a doufala, že se jedná jen o nějakou maličkost, podtrženou nedostatkem spánku a obvyklou špatnou náladou maminky po ránu. První dvě hesla nenaznačovala nic pozoruhodného, ale když přelistovala k významu slova „pes“ (rozebráno podrobně: jeho viděti, zastřeliti, pokousán býti, pes bílý, černý, prašivý atd.), musela zatajit dech. Kniha bez nejmenších pochybností podávala vysvětlení: „Pes rezavý - sváry v domě.“
Spálené knihy osvítily svět.
Po hodince trýznivého proškrtávání, zkracování a ubírání každého zbytečného slůvka mělo Jodiino pojednání o jedinečné, poutavé a obsáhlé knize, popisující na základě skutečných událostí hon na čarodějnice v českých krajích pouhých 25 stran. Mea maxima culpa, pomyslela si Joe a pevně se rozhodla, že příští esej bude o nějaké stupidní slátanině, o které nebude co psát. Znovu celé svoje veledílo prošla a okleštila, nad dvaceti stranami textu zakroutila nespokojeně hlavou a papíry odložila stranou. Zas jedou ji Bestie donutila zničit výsledky několikatýdenní práce, ba přímo bádání, a to jen ve jménu rozsahu.
U večeře z ní matka chtěla vytáhnout, cože jí to zkazilo náladu, ale Joe neměla moc sdílnou náladu. Naházela do sebe vepřové a brambory, misku se salátem si vzala s sebou do pokoje, kde se v jídle ještě dlouhou dobu vrtala, než do sebe nasoukala i poslední sousto. Zelenina se musí jíst kvůli vitaminům, víme? Zbytek dne chtěla strávit četbou, ale všechny její knihy by si vyžadovaly rozsáhlý popis a rozbor - žádná primitivní četba nebyla v regálech k nalezení. Celý její pokoj mlčel a soustrastně klopil zrak, krajina za oknem potemněla a přihnala se bouřka, ohlašovaná ponurým duněním a nepravidelnými údery kapek na střechu. Čas jakoby se zastavil, celý svět přestal na okamžik dýchat, všechno ztichlo… Pak se náhle vše rozzářilo světlem blesku za oknem a nepravidelné kapání se změnilo ve vytrvalý šum přívalů vody.
Jodie si rozestlala postel, vyčistlila zuby a šla spát - při zvuku deště se jí usínalo nejlépe, i když právě dnes měla plnou hlavu nenávistných myšlenek. Přes všechny starosti se jí pomalu zavřely oči, přitulila se do polštáře, vypudila obraz zelenooké Bestie, který se proti ní vynořoval ze tmy a v klidném oddechování po náročném dni usnula.
Ocitla se v potemnělé chodbě, po kamenných stěnách se plazily kapky vody, tu a tam se jí kolem nohou mihla myš a zmizela v nějaké díře mezi kameny ve zdi. „Jak typicky hororové,“ pomyslela si Josie, těsně než i poslední část jejího vědomí přešla do stavu nečinného odpočinku.
Takové sny měla ráda, dobrodružné, které ji vedly k zamyšlení i ve spánku a pak ráno po probuzení - dávala dohromady všechny útržky, které si z nočního putování pamatovala, a ty zapadaly do pozoruhodně rozsáhlé mozaiky událostí. A vynořovaly se stále nové detaily. Ještě dlouho na ně pak vzpomínala s radostí, kterou vyvolává listování albem fotek z dovolené ve slunném Karibiku. Kromě toho byla přesvědčená, že jí čas od času její podvědomí předkládá užitečná varování v podobě symbolů, které vyloženě bijí do očí a nějakým způsobem do svého okolí nezapadají. Když si něčeho takového všimla, neváhala, vytáhla snář a hledala potřebné heslo. Jodie nebyla věřící. Nejen, že se nehlásila k žádnému náboženství ani sektě, ale nevěřila ničemu, co nebylo spolehlivě prokázáno. Přesto si ale zachovávala neobvyklou otevřenost a připouštělo vše, co nebylo spolehlivě vyvráceno. Proto měla mezi svými knihami i obsáhlý snář a světe div se, něco na tom opravdu bylo. Třeba zrovna před týdnem se jí zdál nemastný, neslaný sen, ani se nesnažila na něj příliš vzpomínat. Celý se odehrával na rozsáhlé louce, široko daleko žádný orientační bod a všude okolo ve vysoké trávě se popásaly srnky. Krajina postrádala vítr, slunce (světlo se rozlévalo z oblohy bez konkrétního zdroje), zpěv ptáků - sestávala jen z trávy a vysoké zvěře. Joe to všechno klidně pozorovala, když vtom všechny srnky vyrazily vlevo, urazily pár ladných skoků a znovu zabořily hlavy do trávy. Na pravé straně, právě tam, kde se před chvílí pásla zvěř, čenichal rezavý pes a co chvíli si Jodie změřil nedůvěřivým pohledem. Když ráno vytáhla z police snář a začala hledat hesla „tráva“, „srna“ a „pes“, ozvaly se z ložnice rodičů podrážděné hlasy. To bylo dost výjimečné, protože všechny rodinné problémy se domu Stevensových vyhýbaly obloukem. Jodie se snažil tomu nevěnovat pozornost a doufala, že se jedná jen o nějakou maličkost, podtrženou nedostatkem spánku a obvyklou špatnou náladou maminky po ránu. První dvě hesla nenaznačovala nic pozoruhodného, ale když přelistovala k významu slova „pes“ (rozebráno podrobně: jeho viděti, zastřeliti, pokousán býti, pes bílý, černý, prašivý atd.), musela zatajit dech. Kniha bez nejmenších pochybností podávala vysvětlení: „Pes rezavý - sváry v domě.“
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.