Kapitola 3
Kapitola 3
Anotace: Jste si jistí, že se vždy můžete probudit?
Sbírka: Neusínej
Kapitola 3
Fantazie je nevyčerpatelným stvořitelem nových světů.
Dnes mělo být všechno jinak. Joe vyrazila zdánlivě nekonečnou chodbou vpřed, následována ozvěnami svých kroků. Občas jí káplo na rameno nebo za krk - pokaždé se celá otřásla, jak jí přeběhl mráz po zádech. Zdálo se jí, že jde celou věčnost, ale věděla, že když se otočí zpět, nikam nedojde. Takové chodby mívaly na obou vzdálených koncích stejný cíl - probuzení. S každým dalším krokem se jí podlaha zdála více kluzká, stěny ji nepříjemně svíraly, ze stropu kapalo čím dál víc.
Když už byla celá promočená a z vlasů jí stékaly pramínky vody, když už neměla náladu pokračovat v cestě, rozhodla se řešit celý problém jinak. „Když nemůžu nikam dojít, tak ani nikam nepůjdu,“ pomyslela si, posadila se na vlhkou zem, zády se opřela o chladivé kameny a kolena si přitáhla k hrudi. Bude zkrátka čekat, dokud se neprobudí. Čas se vlekl, Jodie pozorovala odkapávající vodu, žmoulala pramínek svých tmavě hnědých vlasů mezi prsty a vedla mimořádně oduševnělý dialog s myší, která ji ostražitě sledovala z tmavého otvoru v protější zdi. Náhle myška zapištěla a zmizela ve tmě svého úkrytu. O zlomek vteřiny později i Joe zahlédla světlo po své levé straně. Bleskurychle rozeznala, že se jedná o pochodeň a že se pohybuje směrem k ní.
Jedna část jejího spícího mozku ji přesvědčovala, aby zůstala na místě a počkala, jak se celá situace vyvine, ale aktivní primitivní centra limbického systému začala bít na poplach a náhlý příval adrenalinu ji donutil střelhbitě vyskočit na nohy a rozeběhnout se pryč.
Když uběhla necelých sto metrů, ohlédla se přes rameno. Světlo zmizelo. Otočila se tím směrem, aby se ještě jednou přesvědčila, že je pryč. Když neviděla žádný pohyb, opřela ruce o kolena a začala zhluboka oddechovat. Dřív, než se mohla začít zaobírat úvahami o tom, kdo nebo co ji to vlastně vyděsilo, spočinul její zrak na vlastním stínu. Jen malou chvíli jí trvalo uvědomit si, že všudypřítomné přítmí, ta trocha neurčitého měkkého světla, není v souladu se stínem, který před ní nehybně ležel. Rychle se otočila, aby za svými zády zahlédla postavu skrytou ve světle pochodně. Nohy jí ale v obratu na kluzké podlaze uklouzly a spadla na bok. Ošklivě si narazila loket.
Její nový společník nad ní několik minut jen nehnutě stál, dokud ona sama nesebrala všechnu svou odvahu a nepokusila se o kousek odplazit a postavit se. V tu chvíli jí byla nabídnuta zpoza pochodně pomocná ruka. Bledá, s tenkými prsty, které hrozily zlámáním při sebemenší námaze. Znovu uklouzla, opřela se o zraněný loket a bolestivě sykla. Postava se sehnula ještě blíž a popadla ji za rameno. Josie zapomněla dýchat, zatmělo se jí před očima a strach vystřídala úleva - tenhle pocit znamenal blížící se probuzení.
Fantazie je nevyčerpatelným stvořitelem nových světů.
Dnes mělo být všechno jinak. Joe vyrazila zdánlivě nekonečnou chodbou vpřed, následována ozvěnami svých kroků. Občas jí káplo na rameno nebo za krk - pokaždé se celá otřásla, jak jí přeběhl mráz po zádech. Zdálo se jí, že jde celou věčnost, ale věděla, že když se otočí zpět, nikam nedojde. Takové chodby mívaly na obou vzdálených koncích stejný cíl - probuzení. S každým dalším krokem se jí podlaha zdála více kluzká, stěny ji nepříjemně svíraly, ze stropu kapalo čím dál víc.
Když už byla celá promočená a z vlasů jí stékaly pramínky vody, když už neměla náladu pokračovat v cestě, rozhodla se řešit celý problém jinak. „Když nemůžu nikam dojít, tak ani nikam nepůjdu,“ pomyslela si, posadila se na vlhkou zem, zády se opřela o chladivé kameny a kolena si přitáhla k hrudi. Bude zkrátka čekat, dokud se neprobudí. Čas se vlekl, Jodie pozorovala odkapávající vodu, žmoulala pramínek svých tmavě hnědých vlasů mezi prsty a vedla mimořádně oduševnělý dialog s myší, která ji ostražitě sledovala z tmavého otvoru v protější zdi. Náhle myška zapištěla a zmizela ve tmě svého úkrytu. O zlomek vteřiny později i Joe zahlédla světlo po své levé straně. Bleskurychle rozeznala, že se jedná o pochodeň a že se pohybuje směrem k ní.
Jedna část jejího spícího mozku ji přesvědčovala, aby zůstala na místě a počkala, jak se celá situace vyvine, ale aktivní primitivní centra limbického systému začala bít na poplach a náhlý příval adrenalinu ji donutil střelhbitě vyskočit na nohy a rozeběhnout se pryč.
Když uběhla necelých sto metrů, ohlédla se přes rameno. Světlo zmizelo. Otočila se tím směrem, aby se ještě jednou přesvědčila, že je pryč. Když neviděla žádný pohyb, opřela ruce o kolena a začala zhluboka oddechovat. Dřív, než se mohla začít zaobírat úvahami o tom, kdo nebo co ji to vlastně vyděsilo, spočinul její zrak na vlastním stínu. Jen malou chvíli jí trvalo uvědomit si, že všudypřítomné přítmí, ta trocha neurčitého měkkého světla, není v souladu se stínem, který před ní nehybně ležel. Rychle se otočila, aby za svými zády zahlédla postavu skrytou ve světle pochodně. Nohy jí ale v obratu na kluzké podlaze uklouzly a spadla na bok. Ošklivě si narazila loket.
Její nový společník nad ní několik minut jen nehnutě stál, dokud ona sama nesebrala všechnu svou odvahu a nepokusila se o kousek odplazit a postavit se. V tu chvíli jí byla nabídnuta zpoza pochodně pomocná ruka. Bledá, s tenkými prsty, které hrozily zlámáním při sebemenší námaze. Znovu uklouzla, opřela se o zraněný loket a bolestivě sykla. Postava se sehnula ještě blíž a popadla ji za rameno. Josie zapomněla dýchat, zatmělo se jí před očima a strach vystřídala úleva - tenhle pocit znamenal blížící se probuzení.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.