Kapitola 4
Kapitola 4
Anotace: Těžko říct, co napsat do anotace. Snad jen - to be continued again.
Sbírka: Neusínej
Kapitola 4
Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují
a nepřátelé vám stejně neuvěří.
Jodie se zprudka posadila na posteli s divoce tlukoucím srdcem, zpocená a bez dechu. Snažila se uklidnit, zhluboka nadechnout a vypudit z hlavy myšlenky na noční můru, ze které se právě vyprostila. Venku stále ještě pršelo. Někde v dálce se zablesklo a bílá záře na okamžik osvětlila Jodiin podkrovní pokoj. Po pár vteřinách zazněl z dálky ponurý zvuk hromu s takovou silou, že roztřásl malou zvonkohru nade dveřmi. Jakoby v tom zvuku zazněla nějaká žádost. Joe se do dunění zaposlouchala a ucítila tlak na svém rameni, něco ji strhlo zpět na postel.
S výkřikem vyskočila a zůstala stát uprostřed místnosti, kterou rozsvěcovaly další vzdálené záblesky. Když se její splašené srdce trochu uklidnilo a rozespalá mysl procitla do plného vědomí, podivila se sama nad sebou. Tekhle živý sen ještě nikdy neměla. Zvláštní.
Každopádně do postele se jí už nechtělo. Rozsvítila, seběhla si dolů do kuchyně uvařit ovocný čaj a posadila se k počítači. Chvíli jen tak bezcílně bloudila po internetu, pak sklopila zrak ke klávesnici a koutkem oka postřehla hromádku dvaceti papírů, nesoucích pozůstatky její práce. „Přece jí nemůže vadit, když bude příloha překračovat rozsah,“ zhodnotila situaci a jala se vybírat obrázky, citace a útržky z recenzí a vkládat je na samostatné stránky, označené jako Příloha. Byla pevně přesvědčená, že když slečna Tererová nebude muset tuhle část číst, nebude jí nijak vadit. Svůj omyl měla poznat hned ráno.
Když dokončila zpracovávání příloh, uvařila si ještě jeden šálek čaje, posnídala oříškové sušenky, oblékla si džíny a černé tričko, hnědé kadeře, které jí pokrývaly ramena, stáhla do culíku. Ještě trochu make-upu, řasenku pro zvýraznění světle modrých očí, balzám na rty a hurá do školy… No dobrá, tak úplně hurá to nebylo, ale na druhou stranu věděla, že školní budova je otevřená už od šesti hodin a její knihovna je plná zajímavé četby.
Cestou do školní knihovny zkusmo zaklepala na dveře kabinetu dějepisu a literatury, ale ještě tam nikdo nebyl. Nic nečekaného v tak časnou hodinu. Jodie se tedy pohodlně usadila v knihovně, obsadila své oblíbené místo v rohu u okna, a začetla se do Hamleta. Ve svém koutku byla stranou veškerého ruchu, který v knihovně panoval během celého dne, jakoby se uzavřela v průhledné bublině mimo okolní prostor. A také mimo čas.
Ofeliin pohřeb přerušilo pronikavé zazvonění. „Za deset osm, zatraceně,“ zaklela v duchu Joe, nechala Hamleta ležet na stole a vyrazila tryskem vstříc osudu, který ji očekával v kabinetu slečny Tererové. Když klepala na dveře, sotva popadala dech. Za zády se jí míhaly desítky studentů, pospíchajících do vyučování. Snažila se rozvzpomenout, co vlastně mají první hodinu, ale než se jí podařilo utřídit si myšlenky, dveře se pomalu otevřely a zpoza nich na Jodie zasvítily laserové oči.
„Dobré ráno, slečno profesorko. Já vám nesu esej ze včerejška, co jsem měla zkrátit,“ začala Jodie s lehkým neupřímným úsměvem.
„Aha, ukaž,“ vytrhla jí bestie z ruky dvacet stran textu s pěti stránkami příloh a začala listovat a počítat. Vypadala jako ta mašinka v bankách, do které se strčí štos bankovek a ona po chvíli vyplivne jejich přesný počet. Stejně se zachovala i slečna Tererová. „Pětadvacet,“ zahřměla neomylně. Joe chvíli nevěděla, jestli to náhodou neznamená pětadvacet na holou, ale Bestie jí místo fyzického trestu strčila papíry do rukou a pokračovala: „Slečno Stevensová, pamatujete si ještě, jaký jsem vám zadala maximální povolený rozsah eseje?“
„Ano, dvacet stran,“ sklonila Jodie hlavu. „Ale těch posledních pět jsou jen přílohy, tak jsem myslela…“
„Za pět, a příště dodržte rozsah. Já nemám celé večery na čtení vašich románů,“ zakončila profesorka a začala se stahovat zpět do svého doupěte.
Na malou chvíli Joe napadlo, že by jí mohla zkusit oponovat, ale pak začala přemýšlet, jaký nabitý večerní program by asi mohla slečna Tererová mít. Trochu se jí z toho zvedl žaludek.
Matematika! první hodinu je matematika a učitel nenávidí pozdní příchozí. Zpravidla takové hříšníky odchytne hned u dvěří, šťavnatě poníží a vyšle k tabuli s posláním vyřešit nějaký neřešitelný úkol, který posléze vyřeší on sám. Jodie rozhodně nepatřila mezi studenty, kteří si z taového znemožňování nic nedělali. Naopak trpěla každou urážkou své inteligence a znalostí. Celou situaci jen zhoršoval fakt, že prostě neměla na matematiku buňky - od aritmetiky až po geometrii bezradně tápala mezi vzorečky a výpočty, které pro ni byly naprostou záhadou.
Vyrazila nahoru po schodech a pak dlouhou chodbou vpravo, zabrzdila u dveří s cedulkou Septima A, nesměle zaklepala a vstoupila. V lavicích panoval čilý ruch, po místnosti se rozléhaly zvuky hovoru a smíchu, pár spolužáků ještě narychlo opisovalo domácí úkoly - to všechno znamenalo, že profesor ještě nedorazil.
Joe za sebou chtěla zavřít a spěšně se uklidit na svoje místo v zadní lavici, v řadě nejdále od oken. Když ale dveře opsaly polovinu požadované trajektorie, zbrzdilo jejich pohyb něco měkkého a s heknutím to couvlo. TO byl profesor Craper. Zraky všech se obrátily na Joe a celá třída vybuchla v hlasitou vlnu smíchu, profesor se k nim ale nepřidal. Naopak - když Jodie překonala počáteční zkoprnění, uhnula mu z cesty a on vkročil, sjel všechny výhružným pohledem a v náhle nastoleném tichu přísně upřel oči na tu malou, schoulenou postavičku, která se snažila odplížit na svoje místo.
„Ale kampak, Stevensová,“ chytil ji za batoh a přitáhl zpět k sobě. Pár odvážlivců se potichu škodolibě zasmálo, protože věděli, co bude následovat. Zápis pozdního příchodu do třídní knihy a neřešitelná rovnice. Joe se potila u tabule dobrých deset minut, bezradně zkoušela aplikovat jeden vzorec za druhým, ale nic nezabíralo. Nakonec se zahleděla z okna - byl krásný jarní den, stromy začínaly kvést, ptáčci zpívali, sluníčko hřálo a vítr si zlehka pohrával s listovím. Dnešní odpoledne bude muset strávit zavřená doma nad učebnicí matematiky. Odložila křídu a se skloněnou hlavou se odšourala ke své lavici. Profesor Craper si zaznamenal do deníčku svoji „malou nedostatečnou“, vítězoslavně příklad vyřešil, jakoby se jednalo o nejjednodušší věc na světě a započal běžnou výuku.
Po návratu ze školy Jodie otráveně vylíčila rodičům, co bylo ve škole a jak přišla hned ke dvěma pětkám a zápisu do třídnice, načež se odplížila do svého pokoje. Nebyla ochotná o ničem diskutovat. Odpoledne se vydařilo přesně podle plánu, jedinou společnost jí dělala učebnice, kalkulačka a hromada zmačkaných papírů, přetékajících přes okraj odpadkového koše. Některé z nich byly v zoufalém vzteku roztrhané na drobné kousky.
Nikdy nevysvětlujte. Přátelé to nepotřebují
a nepřátelé vám stejně neuvěří.
Jodie se zprudka posadila na posteli s divoce tlukoucím srdcem, zpocená a bez dechu. Snažila se uklidnit, zhluboka nadechnout a vypudit z hlavy myšlenky na noční můru, ze které se právě vyprostila. Venku stále ještě pršelo. Někde v dálce se zablesklo a bílá záře na okamžik osvětlila Jodiin podkrovní pokoj. Po pár vteřinách zazněl z dálky ponurý zvuk hromu s takovou silou, že roztřásl malou zvonkohru nade dveřmi. Jakoby v tom zvuku zazněla nějaká žádost. Joe se do dunění zaposlouchala a ucítila tlak na svém rameni, něco ji strhlo zpět na postel.
S výkřikem vyskočila a zůstala stát uprostřed místnosti, kterou rozsvěcovaly další vzdálené záblesky. Když se její splašené srdce trochu uklidnilo a rozespalá mysl procitla do plného vědomí, podivila se sama nad sebou. Tekhle živý sen ještě nikdy neměla. Zvláštní.
Každopádně do postele se jí už nechtělo. Rozsvítila, seběhla si dolů do kuchyně uvařit ovocný čaj a posadila se k počítači. Chvíli jen tak bezcílně bloudila po internetu, pak sklopila zrak ke klávesnici a koutkem oka postřehla hromádku dvaceti papírů, nesoucích pozůstatky její práce. „Přece jí nemůže vadit, když bude příloha překračovat rozsah,“ zhodnotila situaci a jala se vybírat obrázky, citace a útržky z recenzí a vkládat je na samostatné stránky, označené jako Příloha. Byla pevně přesvědčená, že když slečna Tererová nebude muset tuhle část číst, nebude jí nijak vadit. Svůj omyl měla poznat hned ráno.
Když dokončila zpracovávání příloh, uvařila si ještě jeden šálek čaje, posnídala oříškové sušenky, oblékla si džíny a černé tričko, hnědé kadeře, které jí pokrývaly ramena, stáhla do culíku. Ještě trochu make-upu, řasenku pro zvýraznění světle modrých očí, balzám na rty a hurá do školy… No dobrá, tak úplně hurá to nebylo, ale na druhou stranu věděla, že školní budova je otevřená už od šesti hodin a její knihovna je plná zajímavé četby.
Cestou do školní knihovny zkusmo zaklepala na dveře kabinetu dějepisu a literatury, ale ještě tam nikdo nebyl. Nic nečekaného v tak časnou hodinu. Jodie se tedy pohodlně usadila v knihovně, obsadila své oblíbené místo v rohu u okna, a začetla se do Hamleta. Ve svém koutku byla stranou veškerého ruchu, který v knihovně panoval během celého dne, jakoby se uzavřela v průhledné bublině mimo okolní prostor. A také mimo čas.
Ofeliin pohřeb přerušilo pronikavé zazvonění. „Za deset osm, zatraceně,“ zaklela v duchu Joe, nechala Hamleta ležet na stole a vyrazila tryskem vstříc osudu, který ji očekával v kabinetu slečny Tererové. Když klepala na dveře, sotva popadala dech. Za zády se jí míhaly desítky studentů, pospíchajících do vyučování. Snažila se rozvzpomenout, co vlastně mají první hodinu, ale než se jí podařilo utřídit si myšlenky, dveře se pomalu otevřely a zpoza nich na Jodie zasvítily laserové oči.
„Dobré ráno, slečno profesorko. Já vám nesu esej ze včerejška, co jsem měla zkrátit,“ začala Jodie s lehkým neupřímným úsměvem.
„Aha, ukaž,“ vytrhla jí bestie z ruky dvacet stran textu s pěti stránkami příloh a začala listovat a počítat. Vypadala jako ta mašinka v bankách, do které se strčí štos bankovek a ona po chvíli vyplivne jejich přesný počet. Stejně se zachovala i slečna Tererová. „Pětadvacet,“ zahřměla neomylně. Joe chvíli nevěděla, jestli to náhodou neznamená pětadvacet na holou, ale Bestie jí místo fyzického trestu strčila papíry do rukou a pokračovala: „Slečno Stevensová, pamatujete si ještě, jaký jsem vám zadala maximální povolený rozsah eseje?“
„Ano, dvacet stran,“ sklonila Jodie hlavu. „Ale těch posledních pět jsou jen přílohy, tak jsem myslela…“
„Za pět, a příště dodržte rozsah. Já nemám celé večery na čtení vašich románů,“ zakončila profesorka a začala se stahovat zpět do svého doupěte.
Na malou chvíli Joe napadlo, že by jí mohla zkusit oponovat, ale pak začala přemýšlet, jaký nabitý večerní program by asi mohla slečna Tererová mít. Trochu se jí z toho zvedl žaludek.
Matematika! první hodinu je matematika a učitel nenávidí pozdní příchozí. Zpravidla takové hříšníky odchytne hned u dvěří, šťavnatě poníží a vyšle k tabuli s posláním vyřešit nějaký neřešitelný úkol, který posléze vyřeší on sám. Jodie rozhodně nepatřila mezi studenty, kteří si z taového znemožňování nic nedělali. Naopak trpěla každou urážkou své inteligence a znalostí. Celou situaci jen zhoršoval fakt, že prostě neměla na matematiku buňky - od aritmetiky až po geometrii bezradně tápala mezi vzorečky a výpočty, které pro ni byly naprostou záhadou.
Vyrazila nahoru po schodech a pak dlouhou chodbou vpravo, zabrzdila u dveří s cedulkou Septima A, nesměle zaklepala a vstoupila. V lavicích panoval čilý ruch, po místnosti se rozléhaly zvuky hovoru a smíchu, pár spolužáků ještě narychlo opisovalo domácí úkoly - to všechno znamenalo, že profesor ještě nedorazil.
Joe za sebou chtěla zavřít a spěšně se uklidit na svoje místo v zadní lavici, v řadě nejdále od oken. Když ale dveře opsaly polovinu požadované trajektorie, zbrzdilo jejich pohyb něco měkkého a s heknutím to couvlo. TO byl profesor Craper. Zraky všech se obrátily na Joe a celá třída vybuchla v hlasitou vlnu smíchu, profesor se k nim ale nepřidal. Naopak - když Jodie překonala počáteční zkoprnění, uhnula mu z cesty a on vkročil, sjel všechny výhružným pohledem a v náhle nastoleném tichu přísně upřel oči na tu malou, schoulenou postavičku, která se snažila odplížit na svoje místo.
„Ale kampak, Stevensová,“ chytil ji za batoh a přitáhl zpět k sobě. Pár odvážlivců se potichu škodolibě zasmálo, protože věděli, co bude následovat. Zápis pozdního příchodu do třídní knihy a neřešitelná rovnice. Joe se potila u tabule dobrých deset minut, bezradně zkoušela aplikovat jeden vzorec za druhým, ale nic nezabíralo. Nakonec se zahleděla z okna - byl krásný jarní den, stromy začínaly kvést, ptáčci zpívali, sluníčko hřálo a vítr si zlehka pohrával s listovím. Dnešní odpoledne bude muset strávit zavřená doma nad učebnicí matematiky. Odložila křídu a se skloněnou hlavou se odšourala ke své lavici. Profesor Craper si zaznamenal do deníčku svoji „malou nedostatečnou“, vítězoslavně příklad vyřešil, jakoby se jednalo o nejjednodušší věc na světě a započal běžnou výuku.
Po návratu ze školy Jodie otráveně vylíčila rodičům, co bylo ve škole a jak přišla hned ke dvěma pětkám a zápisu do třídnice, načež se odplížila do svého pokoje. Nebyla ochotná o ničem diskutovat. Odpoledne se vydařilo přesně podle plánu, jedinou společnost jí dělala učebnice, kalkulačka a hromada zmačkaných papírů, přetékajících přes okraj odpadkového koše. Některé z nich byly v zoufalém vzteku roztrhané na drobné kousky.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.