Kapitola 5
Kapitola 5
Anotace: Sen pokračuje.
Sbírka: Neusínej
Kapitola 5
Buď dobrý - a budeš sám.
S plnou hlavou starostí a hněvu se jí dnes usínalo opravdu špatně. Převalovala se na posteli, potila se, když se ale odkryla, bylo jí pro změnu příliš chladno a kdykoliv se zaradovala, že konečně zahnala všechny myšlenky na školu, objevil se před ní obraz Bestie a čerstvá vzpomínka na neprávem udělenou nedostatečnou. Ne že by Jodie byla šprt, ale tohle ji opravdu štvalo. Ve většině předmětů jí stačily průměrné výsledky, ale u svýh slohových prací, úvah a seminárek si byla nadprůměrnou kvalitou naprosto jistá. Kdyby si to Tererová aspoň letmo pročetla, nemohla by jí s čistým svědomím dát nic jiného než výbornou. Jenže to ona neudělala. Rozsudek padl bez řádného soudu.
Nakonec se Joe svým tichým hněvem unavila a propadla se mezi nenávistnými myšlenkami do neklidného spánku. S překvapením si uvědomila, že stojí v té samé ponuré chodbě, v níž strávila minulou noc. Bylo jen málo snů, které se jí pravidelně vracely, a rozhodně nechtěla, aby mezi ně tento patřil. Než se stihla rozhlédnout, někdo ji oslovil.
„Čekal jsem na tebe,“ ozvalo se jí za zády. Střelhbitě se otočila za hlasem a uviděla vysokou postavu, zahalenou v tmavém hávu, rozprostírajícím své dlouhé okraje po vlkhé podlaze. Do jeho tváře však neviděla, oslepovalo ji světlo pochodně, držené v bledé ruce s tenkými prsty. Mlčela.
„Čekal jsem na tebe,“ zopakoval neznámý. Teď už se zdálo její mlčení poněkud nemístné. Musela nějak odpovědět, ale netušila, co by měla říct.
„O-o-opravdu?“ zablekotala a o krok couvla.
„Ovšem,“ odpověď se rozlila v ozvěnách nekonečně dlouhou chodbou a pomalu zanikla ve vlhkostí nasyceném vzduchu. Bledá paže se natáhla stranou a ruka naučeným pohybem zasadila pochodeň do kovového stojanu, ukotveného mezi kameny ve zdi. Jodie vzhlédla a spatřila jeho tvář, zčásti skrytou ve stínu široké kapuce. Byla bledá, jakoby tělo postrádalo krev, vyzáblá tak, že se pod tenkou kůží rýsovaly všechny kosti neobvykle úzké lebky. Zapadlé oči, jakoby zakalené, si ji s ledovým klidem měřily od hlavy až k patě, načež se vpily do jejího vyděšeného pohledu. Jodie znovu couvla, ale vychrtlá ruka se po ní natáhla a spočinula na jejím rameni. Chtěla vykřiknout a uhnout, ale stála jako přimražená.
„Jodie,“ oslovil ji neznámý, „cítím v tobě velikou nenávist.“ Věta byla pronesena podezřele zálibným tónem. „Odpusť mi mou nezdvořilost,“ pustil její rameno a na jeho tváři se objevil náznak pokusu o úsměv, „mé jméno je Gwyder.“
„Já jsem Jodie,“ odpověděla. Původně chtěla říct něco jako „těší mě“, ale raději zůstala u prostého sdělení svého jména.
„Já vím,“ připomněl Gwyder, otočil se a kostnatou rukou pokynul, aby jej následovala, přičemž ladný pohyb protáhl až k pochodni, kterou osvětlil schody před sebou. Schody, které tam před chvílí ještě nebyly. Jodie si někde ve vědomém střípku své mysli uvědomila, že všechno kolem je jen neškodný sen, což jí dodalo odvahu, aby vykročila za klesajícím světlem pochodně v Gwyderových rukou.
Schody se táhly v mírném sklonu daleko do tmy, Joe našlapovala obezřetně a jednou rukou se opírala o vlhkou stěnu, kapky vody, plazící se dolů, aby dodaly schodišti na nebezpečné kluzkosti, se čas od času chytily jejích prstů a stékaly jí přes zápěstí až k lokti. Když se jí zdála chůze už dosti dlouhá, sebrala odvahu a oslovila Gwydera.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se opatrně a snažila se ve svém hlasu potlačit tóny strachu a úzkosti.
„Chci tě někomu představit,“ opáčil neurčitě.
„Komu?“
„Mému příteli. Budeš se mu líbit,“ odpověděl Gwyder, aniž by se na ni podíval či zpomalil tempo sestupu. Jodie začala uvažovat, jak má poslední výrok svého průvodce chápat, a přestala vnímat jednotvárné okolí. Právě si představovala, jakými různými způsoby by ji mohl „přítel, kterému se budeš líbit“ zmučit, znásilnit a zabít, případně zmučit, zabít a znásilnit, zkrátka v libovolném pořadí, když před ní Gwyder prudce zastavil. Její nohy zdolávaly schod za schodem už víceméně automaticky, a než stihla zareagovat a zastavit, drcla ho do zad. Ani se neohlédl - napjatě sledoval prostor, který se před nimi otevřel.
Byla to rozsáhlá komnata, vzhledem připomínající jeskyni, či spíše jeskyně, výbavou připomínající komnatu. Prostor měl přibližně kruhový půdorys, vzdálenost k protější stěně odhadovala Jodie přibližně na dvacet metrů, strop se zvedal do neurčité výšky. Celý prostor osvětlovaly louče ve stojanech, zakotvených v kameni, uprostřed stál vytesaný stůl (samozřejmě rovněž kamenný), kolem něj tři strohé židle z pevného dřeva. Na pravé straně, v pomyslném rohu místnosti, zel tmavý výklenek. Právě k němu upíral Gwyder mrtvolné oči.
„Pane?“ oslovil zdánlivě prázdnou komnatu. Nic se nepohnulo, žádný jiný zvuk, než všudypřítomné kapání vody. „Nigele!“ zkusil to o něco důrazněji.
Ozvalo se tiché zasyčení, jakoby vycházelo z tmavého výklenku naproti příchozím. Chvíli na to se ve tmě zozsvítily dvě žlutozelené oči a počaly se pohybovat směrem k nim. Na světlo se vynořila mohutná postava, oděná v jakési kombinéze z tmavě rudé kůže bez rukávů - paže zformované do křivek silných svalů budily úctu zcela evidentně nejen v Jodie, ale i v Gwyderovi, který se mírně uklonil, vstoupil a gestem ruky uvedl Joe dovnitř. Zaváhala, než sestoupila z posledních tří kluzkých shodů na poměrně bezpečnou rovnou zem.
Svalovec přistoupil blíž, letmo na ni pohlédl a pak věnoval svou pozornost Gwyderovi, který stál vedle ní s hlavou skloněnou. Dvěma prsty ho uchopil za bradu a zvedl mu hlavu, pozvedl obočí a rozkázal mu donést víno. Nato Gwyder znovu sklopil zrak a svižně se vydal nahoru po schodech. Když jeho kroky utichly, vzal muž Jodie jemně za ruku a vedl ji ke stolu, nabídl jí místo, sám se posadil naproti a představil se jako Nigel.
„Já jsem Jodie,“ použila osvědčenou odpověď.
„Velmi mě těší, slečno,“ opáčil a ze všech sil se pokoušel skrýt ve své řeči výrazné sykavky.
Letmo si jej prohlédla, protože měla strach otevřeně zírat, a kromě zmíněných žlutozelených očí, které upoutaly na první pohled svislými zornicemi, si povšimla podivných tmavých skvrn na jeho zdravé, ale bledé kůži. „V podzemí se těžko získává pořádné opálení,“ pomyslela si Joe a začala se věnovat prohlídce svého jednotvárného okolí. Nigel si ji prohlížel s neskrývaným zaujetím.
„Máš nádherné vlasy,“ prolomil ticho a Joe na něj okamžitě soustředila veškerou svou pozornost. Vstal, obešel stůl až k ní a klidným hlasem bez náznaku čehokoliv se zeptal, zda se jich smí dotknout. Jodie přikývla. Když zvědavými prsty zajel do její husté hnědé hřívy, nepatrně se zachvěla. Zdálo se jí nekonečně dlouho, než se ozval dupot na schodech a dovnitř vrazil Gwyder se dvěma číšemi a kovovým džbánem. Opět se nedbale uklonil a vše postavil na stůl. Potom se uklidil ke zdi vedle výklenku, kde zůstal nehnutě stát.
Nigel nalil červené víno a posadil se zpět na své místo. Skleněnou číši pozvedl bez přípitku, Jodie jeho gesto opětovala, ale zatímco on se hned zhluboka napil, Joe trochu zaváhala. Věděla, že by bylo neslušné nápoj odmítnout, a chovat se nevhodně by v této situaci mohlo být nebezpečné. Navíc měla po dlouhé cestě žízeň. Přitiskla číši ke rtům.
„Nigele!!!“ ozvalo se od schodů oslovení, které znělo pramálo přátelsky. Jodie a všichni přítomní se tím směrem okamžitě otočili. Do komnaty vtrhl muž v černém - volné kalhoty a plášť s kápí, skrývající téměř celou jeho tvář. V okamžiku byl u Jodie a rázným pohybem jí vytrhl z ruky pohár s vínem. Dokázal to překvapivě jemně, bez náznaku násilí, aniž by vylil jedinou kapku. Nigel vstal od stolu a začal pomalu couvat ke svému tmavému výklenku, ale nově příchozí ho jediným přísným pohledem přimrazil na místě. Když vykročil k němu, poklekl Nigel na jedno koleno, a zadíval se přímo před sebe.
„Vévodo Duncane,“ pravil namísto pozdravu.
„Nigele,“ odpověděl muž a ochutnal víno. „Vstaň,“ poručil.
Nigel se neochotně vzpřímil, s očima stále upřenýma do prázdna.
„Co to má znamenat?“ zeptal se vévoda, vylil zbytek vína na zem a začal se rozhlížet po místnosti.
„Odpusssťte pane, přivedl ji Gwyder,“ vysvětlil Nigel, zatímco jeho sluha se potichu sunul ke schodišti, aby mohl nenápadně zmizet ze scény. Vévoda ho zahlédl a přislíbil, že si to s ním vyřídí později, načež se obrátil k Jodie.
„Probuď se,“ uslyšela znít šepot uvnitř své hlavy. „Probuď se, probuď se, probuď se,“ opakoval hlas. A ona se ponořila do temnoty a o chvíli později klidně procitla ve své posteli. Takové sny měla ráda.
Buď dobrý - a budeš sám.
S plnou hlavou starostí a hněvu se jí dnes usínalo opravdu špatně. Převalovala se na posteli, potila se, když se ale odkryla, bylo jí pro změnu příliš chladno a kdykoliv se zaradovala, že konečně zahnala všechny myšlenky na školu, objevil se před ní obraz Bestie a čerstvá vzpomínka na neprávem udělenou nedostatečnou. Ne že by Jodie byla šprt, ale tohle ji opravdu štvalo. Ve většině předmětů jí stačily průměrné výsledky, ale u svýh slohových prací, úvah a seminárek si byla nadprůměrnou kvalitou naprosto jistá. Kdyby si to Tererová aspoň letmo pročetla, nemohla by jí s čistým svědomím dát nic jiného než výbornou. Jenže to ona neudělala. Rozsudek padl bez řádného soudu.
Nakonec se Joe svým tichým hněvem unavila a propadla se mezi nenávistnými myšlenkami do neklidného spánku. S překvapením si uvědomila, že stojí v té samé ponuré chodbě, v níž strávila minulou noc. Bylo jen málo snů, které se jí pravidelně vracely, a rozhodně nechtěla, aby mezi ně tento patřil. Než se stihla rozhlédnout, někdo ji oslovil.
„Čekal jsem na tebe,“ ozvalo se jí za zády. Střelhbitě se otočila za hlasem a uviděla vysokou postavu, zahalenou v tmavém hávu, rozprostírajícím své dlouhé okraje po vlkhé podlaze. Do jeho tváře však neviděla, oslepovalo ji světlo pochodně, držené v bledé ruce s tenkými prsty. Mlčela.
„Čekal jsem na tebe,“ zopakoval neznámý. Teď už se zdálo její mlčení poněkud nemístné. Musela nějak odpovědět, ale netušila, co by měla říct.
„O-o-opravdu?“ zablekotala a o krok couvla.
„Ovšem,“ odpověď se rozlila v ozvěnách nekonečně dlouhou chodbou a pomalu zanikla ve vlhkostí nasyceném vzduchu. Bledá paže se natáhla stranou a ruka naučeným pohybem zasadila pochodeň do kovového stojanu, ukotveného mezi kameny ve zdi. Jodie vzhlédla a spatřila jeho tvář, zčásti skrytou ve stínu široké kapuce. Byla bledá, jakoby tělo postrádalo krev, vyzáblá tak, že se pod tenkou kůží rýsovaly všechny kosti neobvykle úzké lebky. Zapadlé oči, jakoby zakalené, si ji s ledovým klidem měřily od hlavy až k patě, načež se vpily do jejího vyděšeného pohledu. Jodie znovu couvla, ale vychrtlá ruka se po ní natáhla a spočinula na jejím rameni. Chtěla vykřiknout a uhnout, ale stála jako přimražená.
„Jodie,“ oslovil ji neznámý, „cítím v tobě velikou nenávist.“ Věta byla pronesena podezřele zálibným tónem. „Odpusť mi mou nezdvořilost,“ pustil její rameno a na jeho tváři se objevil náznak pokusu o úsměv, „mé jméno je Gwyder.“
„Já jsem Jodie,“ odpověděla. Původně chtěla říct něco jako „těší mě“, ale raději zůstala u prostého sdělení svého jména.
„Já vím,“ připomněl Gwyder, otočil se a kostnatou rukou pokynul, aby jej následovala, přičemž ladný pohyb protáhl až k pochodni, kterou osvětlil schody před sebou. Schody, které tam před chvílí ještě nebyly. Jodie si někde ve vědomém střípku své mysli uvědomila, že všechno kolem je jen neškodný sen, což jí dodalo odvahu, aby vykročila za klesajícím světlem pochodně v Gwyderových rukou.
Schody se táhly v mírném sklonu daleko do tmy, Joe našlapovala obezřetně a jednou rukou se opírala o vlhkou stěnu, kapky vody, plazící se dolů, aby dodaly schodišti na nebezpečné kluzkosti, se čas od času chytily jejích prstů a stékaly jí přes zápěstí až k lokti. Když se jí zdála chůze už dosti dlouhá, sebrala odvahu a oslovila Gwydera.
„Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se opatrně a snažila se ve svém hlasu potlačit tóny strachu a úzkosti.
„Chci tě někomu představit,“ opáčil neurčitě.
„Komu?“
„Mému příteli. Budeš se mu líbit,“ odpověděl Gwyder, aniž by se na ni podíval či zpomalil tempo sestupu. Jodie začala uvažovat, jak má poslední výrok svého průvodce chápat, a přestala vnímat jednotvárné okolí. Právě si představovala, jakými různými způsoby by ji mohl „přítel, kterému se budeš líbit“ zmučit, znásilnit a zabít, případně zmučit, zabít a znásilnit, zkrátka v libovolném pořadí, když před ní Gwyder prudce zastavil. Její nohy zdolávaly schod za schodem už víceméně automaticky, a než stihla zareagovat a zastavit, drcla ho do zad. Ani se neohlédl - napjatě sledoval prostor, který se před nimi otevřel.
Byla to rozsáhlá komnata, vzhledem připomínající jeskyni, či spíše jeskyně, výbavou připomínající komnatu. Prostor měl přibližně kruhový půdorys, vzdálenost k protější stěně odhadovala Jodie přibližně na dvacet metrů, strop se zvedal do neurčité výšky. Celý prostor osvětlovaly louče ve stojanech, zakotvených v kameni, uprostřed stál vytesaný stůl (samozřejmě rovněž kamenný), kolem něj tři strohé židle z pevného dřeva. Na pravé straně, v pomyslném rohu místnosti, zel tmavý výklenek. Právě k němu upíral Gwyder mrtvolné oči.
„Pane?“ oslovil zdánlivě prázdnou komnatu. Nic se nepohnulo, žádný jiný zvuk, než všudypřítomné kapání vody. „Nigele!“ zkusil to o něco důrazněji.
Ozvalo se tiché zasyčení, jakoby vycházelo z tmavého výklenku naproti příchozím. Chvíli na to se ve tmě zozsvítily dvě žlutozelené oči a počaly se pohybovat směrem k nim. Na světlo se vynořila mohutná postava, oděná v jakési kombinéze z tmavě rudé kůže bez rukávů - paže zformované do křivek silných svalů budily úctu zcela evidentně nejen v Jodie, ale i v Gwyderovi, který se mírně uklonil, vstoupil a gestem ruky uvedl Joe dovnitř. Zaváhala, než sestoupila z posledních tří kluzkých shodů na poměrně bezpečnou rovnou zem.
Svalovec přistoupil blíž, letmo na ni pohlédl a pak věnoval svou pozornost Gwyderovi, který stál vedle ní s hlavou skloněnou. Dvěma prsty ho uchopil za bradu a zvedl mu hlavu, pozvedl obočí a rozkázal mu donést víno. Nato Gwyder znovu sklopil zrak a svižně se vydal nahoru po schodech. Když jeho kroky utichly, vzal muž Jodie jemně za ruku a vedl ji ke stolu, nabídl jí místo, sám se posadil naproti a představil se jako Nigel.
„Já jsem Jodie,“ použila osvědčenou odpověď.
„Velmi mě těší, slečno,“ opáčil a ze všech sil se pokoušel skrýt ve své řeči výrazné sykavky.
Letmo si jej prohlédla, protože měla strach otevřeně zírat, a kromě zmíněných žlutozelených očí, které upoutaly na první pohled svislými zornicemi, si povšimla podivných tmavých skvrn na jeho zdravé, ale bledé kůži. „V podzemí se těžko získává pořádné opálení,“ pomyslela si Joe a začala se věnovat prohlídce svého jednotvárného okolí. Nigel si ji prohlížel s neskrývaným zaujetím.
„Máš nádherné vlasy,“ prolomil ticho a Joe na něj okamžitě soustředila veškerou svou pozornost. Vstal, obešel stůl až k ní a klidným hlasem bez náznaku čehokoliv se zeptal, zda se jich smí dotknout. Jodie přikývla. Když zvědavými prsty zajel do její husté hnědé hřívy, nepatrně se zachvěla. Zdálo se jí nekonečně dlouho, než se ozval dupot na schodech a dovnitř vrazil Gwyder se dvěma číšemi a kovovým džbánem. Opět se nedbale uklonil a vše postavil na stůl. Potom se uklidil ke zdi vedle výklenku, kde zůstal nehnutě stát.
Nigel nalil červené víno a posadil se zpět na své místo. Skleněnou číši pozvedl bez přípitku, Jodie jeho gesto opětovala, ale zatímco on se hned zhluboka napil, Joe trochu zaváhala. Věděla, že by bylo neslušné nápoj odmítnout, a chovat se nevhodně by v této situaci mohlo být nebezpečné. Navíc měla po dlouhé cestě žízeň. Přitiskla číši ke rtům.
„Nigele!!!“ ozvalo se od schodů oslovení, které znělo pramálo přátelsky. Jodie a všichni přítomní se tím směrem okamžitě otočili. Do komnaty vtrhl muž v černém - volné kalhoty a plášť s kápí, skrývající téměř celou jeho tvář. V okamžiku byl u Jodie a rázným pohybem jí vytrhl z ruky pohár s vínem. Dokázal to překvapivě jemně, bez náznaku násilí, aniž by vylil jedinou kapku. Nigel vstal od stolu a začal pomalu couvat ke svému tmavému výklenku, ale nově příchozí ho jediným přísným pohledem přimrazil na místě. Když vykročil k němu, poklekl Nigel na jedno koleno, a zadíval se přímo před sebe.
„Vévodo Duncane,“ pravil namísto pozdravu.
„Nigele,“ odpověděl muž a ochutnal víno. „Vstaň,“ poručil.
Nigel se neochotně vzpřímil, s očima stále upřenýma do prázdna.
„Co to má znamenat?“ zeptal se vévoda, vylil zbytek vína na zem a začal se rozhlížet po místnosti.
„Odpusssťte pane, přivedl ji Gwyder,“ vysvětlil Nigel, zatímco jeho sluha se potichu sunul ke schodišti, aby mohl nenápadně zmizet ze scény. Vévoda ho zahlédl a přislíbil, že si to s ním vyřídí později, načež se obrátil k Jodie.
„Probuď se,“ uslyšela znít šepot uvnitř své hlavy. „Probuď se, probuď se, probuď se,“ opakoval hlas. A ona se ponořila do temnoty a o chvíli později klidně procitla ve své posteli. Takové sny měla ráda.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.