Pavouk

Dlouhá zakřivená prasklina se táhne po celém stropě. Šlebí se na mě jako školibý kluan. Ošklivá, snad nekončící. V tlumeném světle pokoje vypadá ještě děsivěji. Nezmizí. Já své oči také neodtrhnu. Bude to dlouhý boj.
V jejím prameni se rozprostírá jemná tkanina. Křehká pavučina utkaná čtyřmi páry tenkých noh. S pravidelnými tvary, úplně obyčejná. Ale mě fascinuje. Užasle ji pozoruji a tu zatoužím vidět jejího stvořitele. Tu geniální bytost, která je původcem díla. Přece jen. Ukrývá se za spletí šeých vláken. A vydal se po nenáviděné prasklině. Nedokážu vysvětlit ten odpor k ní.
Pojď maličký. Nech ji být. Jsem tu já. Hbité nožky kmitají až nad moje lože. Spouští se ke mně. Pomalými hypnotizujícími pohyby. Teď si ho konečně můžu prohlédnout pořádně. Malé černé tělíčko s nepatrným bílým křížem. I ten se mi jen asi zdá. Šimrá mě to na ruce.
Na obloze svítí jediná hvězda. Mlží se mi před očima a i ona se zvolna ztrácí. Pavouk se teď skryl v mých rozpuštěných vlasech. Bezstarostně usínám...