Kapitola 6
Kapitola 6
Anotace: Jiný svět.
Sbírka: Neusínej
Kapitola 6
Život není dobro ani zlo, nýbrž pouze prostor pro dobro a zlo,
podle toho čemu dáme přednost.
Duncan upustil číši a cinkot kovu na kamenné podlaze protrhl ticho jako žádost o vysvětlení. Nigel se začal omlouvat.
„Přivedl ji, já sssi nemoh pomoct, znáššš mě přecsse,“ bál se pohlédnout vévodovi do očí. Ten se k němu blížil, pomalu, krok za krokem se rozléhaly v ozvěnách mezi Nigelovými slovy. „Neblásssni, Duncane,“ syčel nervózně, couval a těkal očima po místnosti, jakoby hledal cestu k úniku. „Duncane, n-n-nemůžeššš…“ Větu už nedokončil, protože přívod vzduchu k jeho hlasivkám zastavila vévodova ruka, tisknoucí neúprosně jeho hrdlo. Naklonil se těsně k jeho tváři.
„Co nemůžu, Nigele, co?,“ zašeptal. Nigel chrčel a snažil se nadechnout, marně. Oči mu začaly slzet. „Nemůžu tě snad zabít?“ pokračoval vévoda a o něco zesílil stisk. Jak rád by to udělal, stačilo by jen ještě chvíli vytrvat, nepovolit, a srdce toho bídáka by přestalo bít navždy. Kolik budoucích problémů by si tím ušetřil.
Nigel zamrkal, dělaly se mu mžitky před očima a cítil tlak krve, pulzující mu ve spáncích. Po tvářích se mu skutálelo několik slz. Pak už neviděl nic, jen cítil, jak jeho tělo bezvládně padá k zemi. Ošklivě se uhodil do týla. Bolest ho probrala, otevřel oči a začal se plazit ke svému výklenku ve zdi. Chtěl se dostat na bezpečné místo. Vévoda mu zastoupil cestu. Chvíli trvalo, než ovládl svůj vztek a sklonil se, aby Nigelovi pomohl vstát. Ten, jakkoli mu to bylo nepříjemné, musel se o něj opřít, aby se udržel na nohou a mohl se dopotácet až ke stolu a usednout.
„Mluv, jak se sem dostala?“ posadil se vévoda na vedlejší židli. Teď už se nevpíjel svýma očima do Nigelových (do těch se už začínal vracet obvyklý žlutozelený jas), nýbrž hleděl na stůl před sebou.
„Ve sssnu, pane, jako všššichni,“ chraptěl Nigel.
„Ptám se, jak se dostala SEM DOLŮ!!!“ zvýšil Duncan hlas, aniž by změnil směr svého pohledu.
„Přivedl ji Gwyder.“
„A proč, Nigele? Proč ji přivedl?“
„Požádal jsssem ho,“ odpověděl Nigel a zbledl alespoň natolik, kolik mu dovolovala krev, vracející se do jeho cév.
„Aha,“ kývl vévoda, vstal a vykročil ke schodišti. Nigel se vydal za ním, i když by sám nejraději zůstal ukrytý ve svém vhkém, tmavém a bezpečném doupěti. Během výstupu minuli několik tmavých postranních chodeb, až u jedné z nich vévoda zastavil.
„Ať se to už neopakuje, tentokrát můžeš jít,“ procedil Duncan. Nigel sklonil hlavu v náznaku poklony a vyrazil dolů.
„A Nigele!“ zavolal, když už zmizel ve tmě schodiště, „můžu tě zabít, kdykoliv se mi zachce, jsi pouhý démon.“
I když pouhý démon věděl, jak se věci mají, dobře si uvědomoval své vysoko postavené přátele. Tedy, možná by se hodilo říct spíše „dlužníky“, přátelství se tady dole pramálo nosilo, ale dluhy se splácet musely, jako ostatně všude na světě i mimo něj. Přesto se ale nechtěl pouštět do žádného konfliktu a tak sestupoval dál za vidinou své pohodlné skrýše, kam se může na pár dní zašít a lízat si rány.
„Vévodo Duncane, ráda vás vidím,“ pozdravila služka, „vaše návštěvy jsou stále vzácnější.“
„Uveď mě k otci,“ opáčil.
„Odpusťte, pane, ale teď vás nemůže přijmout,“ sklopila stará žena oči a tvář jí zahalily dlouhé bílé vlasy.
Odstrčil ji jemně stranou a vydal se chodbou ke korunnímu sálu. Masivní dvoukřídlé dveře, pevně svírané ocelovým kováním, hlídali dva strážní. Nebyli slabí, ale nebyli ani silnější než on, takže moudře sklonili zbraně a o pár kroků ustoupili. Když otvíral, panty těžce zavzdychaly. Otevřel se před ním obrovský sál, osvětlený kovovým lustrem s desítkami svic, visícím z výše stropu, a řadami pochodní ve stěnách. Kolem bylo několik velkých stolů, celkem by stačily k uspořádání hostiny pro asi padesát lidí (tedy, ne zrovna lidí, řekněme raději padesát osob). Po obvodu sálu obyčejně stálo pár stráží a služek, ale dnes zde bylo prázdno. Přímo proti vchodu byl na kamenném podstavci usazen trůn, rovněž kamenný, postrádající ozdobné prvky - v kameni bylo vytesáno jen pár symbolů. Bylo jich jen několik, ale o to byly mocnější.
Jeho otec stál u jednoho ze stolů a spolu s velitelem královské gardy pohlíželi do plánku, znázorňujícího chodby v útrobách panství. Oba vzhlédli ke dveřím. Duncan poklekl a uklonil se, vyčkával. Jeho otec byl stejně nevyzpytatelný, jako všichni upíři.
„Duncane, co tě přivádí, synu?“ pozval ho gestem ke stolu. Velitel královské gardy, oděný v tmavě hnědé uniformě ze silné hověziny, ověšený zbraněmi a vyznamenáními, která získal jejich přičiněním, opětoval vévodův úsměv a lehce se uklonil.
„Otče, musím s tebou mluvit,“ prohlásil nekompromisně.
„Pak tedy mluv,“ vykročil vládce k němu a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„Raději v soukromí,“ požádal Duncan, čímž si vysloužil od obou mužů překvapený pohled. Velitel si přitiskl pěst k hrudi, uklonil se a v tichosti odešel. Vévoda se kolem sebe obezřetně rozhlédl a pak začal vyprávět o smrtelnici, kterou dnes Gwyder vyvedl z Koridoru.
Život není dobro ani zlo, nýbrž pouze prostor pro dobro a zlo,
podle toho čemu dáme přednost.
Duncan upustil číši a cinkot kovu na kamenné podlaze protrhl ticho jako žádost o vysvětlení. Nigel se začal omlouvat.
„Přivedl ji, já sssi nemoh pomoct, znáššš mě přecsse,“ bál se pohlédnout vévodovi do očí. Ten se k němu blížil, pomalu, krok za krokem se rozléhaly v ozvěnách mezi Nigelovými slovy. „Neblásssni, Duncane,“ syčel nervózně, couval a těkal očima po místnosti, jakoby hledal cestu k úniku. „Duncane, n-n-nemůžeššš…“ Větu už nedokončil, protože přívod vzduchu k jeho hlasivkám zastavila vévodova ruka, tisknoucí neúprosně jeho hrdlo. Naklonil se těsně k jeho tváři.
„Co nemůžu, Nigele, co?,“ zašeptal. Nigel chrčel a snažil se nadechnout, marně. Oči mu začaly slzet. „Nemůžu tě snad zabít?“ pokračoval vévoda a o něco zesílil stisk. Jak rád by to udělal, stačilo by jen ještě chvíli vytrvat, nepovolit, a srdce toho bídáka by přestalo bít navždy. Kolik budoucích problémů by si tím ušetřil.
Nigel zamrkal, dělaly se mu mžitky před očima a cítil tlak krve, pulzující mu ve spáncích. Po tvářích se mu skutálelo několik slz. Pak už neviděl nic, jen cítil, jak jeho tělo bezvládně padá k zemi. Ošklivě se uhodil do týla. Bolest ho probrala, otevřel oči a začal se plazit ke svému výklenku ve zdi. Chtěl se dostat na bezpečné místo. Vévoda mu zastoupil cestu. Chvíli trvalo, než ovládl svůj vztek a sklonil se, aby Nigelovi pomohl vstát. Ten, jakkoli mu to bylo nepříjemné, musel se o něj opřít, aby se udržel na nohou a mohl se dopotácet až ke stolu a usednout.
„Mluv, jak se sem dostala?“ posadil se vévoda na vedlejší židli. Teď už se nevpíjel svýma očima do Nigelových (do těch se už začínal vracet obvyklý žlutozelený jas), nýbrž hleděl na stůl před sebou.
„Ve sssnu, pane, jako všššichni,“ chraptěl Nigel.
„Ptám se, jak se dostala SEM DOLŮ!!!“ zvýšil Duncan hlas, aniž by změnil směr svého pohledu.
„Přivedl ji Gwyder.“
„A proč, Nigele? Proč ji přivedl?“
„Požádal jsssem ho,“ odpověděl Nigel a zbledl alespoň natolik, kolik mu dovolovala krev, vracející se do jeho cév.
„Aha,“ kývl vévoda, vstal a vykročil ke schodišti. Nigel se vydal za ním, i když by sám nejraději zůstal ukrytý ve svém vhkém, tmavém a bezpečném doupěti. Během výstupu minuli několik tmavých postranních chodeb, až u jedné z nich vévoda zastavil.
„Ať se to už neopakuje, tentokrát můžeš jít,“ procedil Duncan. Nigel sklonil hlavu v náznaku poklony a vyrazil dolů.
„A Nigele!“ zavolal, když už zmizel ve tmě schodiště, „můžu tě zabít, kdykoliv se mi zachce, jsi pouhý démon.“
I když pouhý démon věděl, jak se věci mají, dobře si uvědomoval své vysoko postavené přátele. Tedy, možná by se hodilo říct spíše „dlužníky“, přátelství se tady dole pramálo nosilo, ale dluhy se splácet musely, jako ostatně všude na světě i mimo něj. Přesto se ale nechtěl pouštět do žádného konfliktu a tak sestupoval dál za vidinou své pohodlné skrýše, kam se může na pár dní zašít a lízat si rány.
„Vévodo Duncane, ráda vás vidím,“ pozdravila služka, „vaše návštěvy jsou stále vzácnější.“
„Uveď mě k otci,“ opáčil.
„Odpusťte, pane, ale teď vás nemůže přijmout,“ sklopila stará žena oči a tvář jí zahalily dlouhé bílé vlasy.
Odstrčil ji jemně stranou a vydal se chodbou ke korunnímu sálu. Masivní dvoukřídlé dveře, pevně svírané ocelovým kováním, hlídali dva strážní. Nebyli slabí, ale nebyli ani silnější než on, takže moudře sklonili zbraně a o pár kroků ustoupili. Když otvíral, panty těžce zavzdychaly. Otevřel se před ním obrovský sál, osvětlený kovovým lustrem s desítkami svic, visícím z výše stropu, a řadami pochodní ve stěnách. Kolem bylo několik velkých stolů, celkem by stačily k uspořádání hostiny pro asi padesát lidí (tedy, ne zrovna lidí, řekněme raději padesát osob). Po obvodu sálu obyčejně stálo pár stráží a služek, ale dnes zde bylo prázdno. Přímo proti vchodu byl na kamenném podstavci usazen trůn, rovněž kamenný, postrádající ozdobné prvky - v kameni bylo vytesáno jen pár symbolů. Bylo jich jen několik, ale o to byly mocnější.
Jeho otec stál u jednoho ze stolů a spolu s velitelem královské gardy pohlíželi do plánku, znázorňujícího chodby v útrobách panství. Oba vzhlédli ke dveřím. Duncan poklekl a uklonil se, vyčkával. Jeho otec byl stejně nevyzpytatelný, jako všichni upíři.
„Duncane, co tě přivádí, synu?“ pozval ho gestem ke stolu. Velitel královské gardy, oděný v tmavě hnědé uniformě ze silné hověziny, ověšený zbraněmi a vyznamenáními, která získal jejich přičiněním, opětoval vévodův úsměv a lehce se uklonil.
„Otče, musím s tebou mluvit,“ prohlásil nekompromisně.
„Pak tedy mluv,“ vykročil vládce k němu a přátelsky mu položil ruku na rameno.
„Raději v soukromí,“ požádal Duncan, čímž si vysloužil od obou mužů překvapený pohled. Velitel si přitiskl pěst k hrudi, uklonil se a v tichosti odešel. Vévoda se kolem sebe obezřetně rozhlédl a pak začal vyprávět o smrtelnici, kterou dnes Gwyder vyvedl z Koridoru.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.