Příběh prababičky 1. díl

Mé jméno je Sandra. Je mi dvacet let.
Budu vám vyprávět příběh z doby před sto padesáti lety, kdy moje prababička byla šestnáctiletou dívkou.
Prababička se jmenovala Alena. Pocházela z velmi bohaté rodiny. Chodila na velice podivnou střední školu. Byla to samozřejmě škola jen pro zazobance. Ale podivné na ní bylo to, co se tam učilo. Hlavním předmětem bylo astrální cestování. Další předměty byly například telepatie a telekineze, ale také dějepis, latina a psychologie. Jiné obyčejné předměty jako matematika, čeština, fyzika, chemie atd. se na škole vůbec neučily.
Škola byla obrovská, stará, tajemná. Bylo zde mnoho pokojů, ve kterých spali studenti po dvou. Alena byla na pokoji s kamarádkou Evou. Chodily na školu prvním rokem a často se stávalo, že nemohly najít správnou učebnu. Zoufale pobíhaly po obrovské budově a když učebnu našly, bylo to třeba i dvacet minut po zvonění. Jednou ovšem učebnu nenašly vůbec. Bloudily po škole, už ani nevěděly odkud přišly. Úplně se ztratily. Stály v dlouhé tmavé chodbě, ze které vycházelo několik dalších užších chodbiček.
Náhle se v jedné chodbě něco mihlo. Eva vykročila vpřed a Alena hned za ní.
„Halo, je tam někdo?“ zavolala Alena do tmy.
„Halo,“ ozvalo se blízko nich.
Ze tmy vykročila postava. Vysoký, štíhlý kluk si dívky zvědavě přeměřil.
„Vy jste prvačky? Co tu děláte?“
„Jo, jsme. No, trochu jsme se ztratily,“ přiznala Eva.
„Těší mě. Já jsem Pavel, jsem z druháku. Taky jsem se nějak ztratil. Už hledám správnou cestu asi hodinu.“
Je zvláštní, že ani druhák nemůže najít cestu. Co budeme dělat? Pomyslela si Alena a začínala se jí zmocňovat panika. Trochu ji uklidňoval Pavlův bezstarostný úsměv. Vypadalo to, jako by si nic nedělal z toho, že tu už hodinu bloudí. Mile se na ně usmíval a byl to opravdu krásný úsměv. Alena se na chvíli zasnila. Eva jí zatřásla rukou. „Alčo, musíme se odtud dostat, nelíbí se mi to.“
Pavel trochu zvážněl. „Už začínám pochybovat, že je to vůbec možné. Je to tu jako v bludišti.“
Alena se vzpamatovala. „Nějak to přece jít musí! Pojďte, zkusíme tuhle chodbu.“
Zamířili do jedné z postranních chodeb. Byla tmavá, neosvětlená. Téměř neviděli na cestu.
Ozvala se rána a Eva vyjekla.
Chvíli bylo hrobové ticho. Než Alena promluvila: „Co to sakra bylo?“
Ozvala se Eva: „Já nevím, ale příšerně jsem se lekla. A kde je Pavel? Vůbec nic nevidím.“
„Pavle?“ zavolala Alena do ticha.
Nic se ale neozvalo. Eva udělala několik kroků vpřed a klopýtla o něco na zemi. „Alčo, pojď sem, něco tu je.“
Alena došla k Evě a nohou jemně šťouchla do věci na zemi. Potom se sehnula, aby si ověřila, co jí napadlo. „To musí být Pavel.“
„Cože? Děláš si legraci?“ Eva byla vyděšená.
Alena třásla s nehybným tělem. „Ach bože, co se mu mohlo stát? Kdybych tak na něho alespoň viděla.“
Eva si také dřepla na zem a klepala Pavlovi s rukou. „Pavle, prober se. No tak prosím prober se.“
Najednou Alenu něco napadlo. „Počkej, zkusíme s ním pořádně trhnout.“
Trhnuly s Pavlovým nehybným tělem a on prudce otevřel oči. Alena si oddechla, „Zabralo to. Co jsi to prosim tě vyváděl? Nemohl jsi nás alespoň upozornit, že se chystáš cestovat?“
Pavel byl stále trochu v šoku. „To myslíš vážně? Já to neplánoval. Myslíš si snad, že už to dokážu jen tak najednou a ještě k tomu vestoje? A vůbec, proč bych sebou měl chtít flákat o zem?!“
„Já to nechápu,“ ozvala se Eva, „Ty jsi teď astrálně cestoval? A ne sám od sebe?“
„Já to taky vůbec nechápu, najednou jsem byl prostě v astrálu, jen tak z ničeho nic. Za celou dobu, co jsem na škole se mi to povedlo jen třikrát a to ještě s velkým úsilím. Je to opravdu neuvěřitelné.“
Alena už měla opravdu hrozný strach. „No… Děje se tu něco opravdu divného. Musíme co nejrychleji vypadnout.“
„To se ti řekne, když v té tmě vůbec nic nevidíme,“ odvětil Pavel. „No nic. Zkusíme jít prostě dál. A dávejte pozor ať do něčeho nenarazíte.“
Postupovali dál chodbou, hmataje kolem sebe rukama. Nikde nic. Jen tma.
Eva kopla do něčeho na zemi. Ozvalo se tříštění skla zároveň s jejím bolestným vydechnutím.
„Au, nakopla jsem si palec.“
„Co to bylo? Do čeho jsi to kopla?“ Chtěl vědět Pavel.
„Já nevím. Jak to mám sakra vědět?! Je tady úplná tma.“
Pavel se sehnul a pokoušel se nahmatat rozbitý předmět. „Sakra… Řízl jsem se. Myslím, že to byla lampa.“
Aleně poskočilo srdce. „Myslíš, že to půjde dát dohromady?“
„Děláš si legraci? Potmě? A stejně ji nemáme čím zapálit.“
Eva přemýšlela. „To… to ale znamená, že tu už před námi musel někdo jít… ale proč tu nechal tu lampu?“
„Nechápu to. Je to vážně divné. Musíme jít dál,“ řekl Pavel a hmatal kolem sebe po nějaké zdi, která by je vedla. „Ta chodba musí být zatraceně široká. Nemůžu najít žádnou stěnu.“
Obě dívky kolem sebe také šátraly rukama, ale na nic nenarazily.
Tma byla tak velká, že si na ni jejich oči nedokázaly přivyknout.
Eva byla vyděšená. „Alčo? Pavle? Kde jste?“
„Tady,“ ozvalo se dvojhlasně.
Eva vykročila za hlasy, ale nebyla si úplně jistá, odkud je skutečně slyšela.
Pavel zjistil, že je hned vedle Aleny a chytl ji za ruku. „Nesmíme se ztratit.“
Aleně se rozbušilo srdce a na chvíli zapomněla na svůj strach.
Eva šla stále dál, ale pořád nikde nic. Až se najednou rukou něčeho dotkla. Byla to zeď.
„Halo. Našla jsem zeď.“
Ale neozvala se žádná odpověď.
„No tak. Slyšíte mě?“
Nevěděla, co má dělat. Zmocňovala se jí panika. Šla tedy dál podél stěny. Po pár metrech nahmatala ve zdi výklenek. Dveře. Stiskla kliku.
„Alčo? Pavle? Jsou tu dveře. A jsou otevřené. Kde jste?“ Zkoušela to znovu, ale stále žádná odpověď.



Pavel s Alenou volali Evu.
Alena měla o kamarádkou strach. „Kde jen může být? Ještě před chvílí tady byla.“
Pavel ji chtěl uklidnit, ale nenapadalo ho, co by měl říct.
„Raději půjdeme dál. Snad na ni někde narazíme,“ prohlásil nakonec.
Alena na souhlas lehce stiskla jeho ruku a opatrně šli tmou dál.



Eva nevěděla co má dělat. Bála se vstoupit sama do dveří, ale evidentně jí nic jiného nezbývalo.
Prošla dveřmi. Žádný rozdíl. Zase jen tma.
Přemýšlela na kterou má jít stranu. Nakonec vykročila doleva, stále se držíc u stěny.
Po pár metrech však narazila na další zeď.
Šla dál podél ní. Už si téměř myslela že je chodba nekonečná, když narazila na další stěnu a znovu nahmatala dveře.
Otevřela je. V místnosti bylo šero. Nesvítilo se, ale bylo tam špinavé okno, kterým procházelo trochu světla. Eva se zaradovala, že konečně vidí. Mohla rozeznat každý předmět. Nacházela se v nějaké staré nepoužívané učebně. Bylo tam několik polorozpadlých lavic a židlí, umyvadlo a tabule.
Najednou se jí zatočila hlava. Viděla, jak její tělo klesá k zemi. Nic však necítila. Vůbec nic. Jak je to možné? Shlížela na své tělo a cítila nevysvětlitelné štěstí. Pomalu si uvědomovala, že je v astrálu. Tolik se těšila až se to naučí. Tolik se při každé hodině snažila, aby se jí to povedlo. A zatím se to nepodařilo. A teď jen tak neplánovaně je tady. Vzpomněla si na Pavla. Jemu se to přece taky před chvílí stalo a nedokázal to vysvětlit. Přemýšlela, co se zatím o astrálním cestování naučila. Může udělat cokoli. V astrálu se meze nekladou. A když bude chtít zpět mělo by stačit jen na to pomyslet. Chtěla tu ale zůstat co nejdéle. Chtěla si to užít. Pomyslela si, že chce být vzhůru nohama. Šlo to. Prostě se obrátila a byla hlavou dolů. Pak udělala ve vzduchu kotoul. Úžasné.
Nějakou dobu si užívala svých nových možností a pak jí napadlo, že by takhle třeba mohla najít Alču s Pavlem.
Pomyslela si, že chce být u dveří a byla tam. Na chvíli zaváhala. Mělo by to jít. Zkusila projít zavřenými dveřmi. Žádný náraz. Najednou prostě byla na druhé straně.



Alena s Pavlem stále bloudili tmou a volali Evu. Alena už byla opravdu vyděšená. Chtělo se jí plakat. Z očí jí začaly téct slzy, ale před Pavlem se snažila nevydat ani hlásku. Dál kolem sebe tápali rukama, ale zeď stále nikde. Náhle je oslnilo pronikavé světlo. Po takové době ve tmě je bolestivě bodalo do očí. Chvíli trvalo než se rozkoukali. Ohromeně hleděli před sebe. Otevírala se před nimi obrovská jeskyně. Její stěny byly pokryty blyštivými kameny, které se leskly a odrážely světlo, co je tak oslnilo. Chvíli se nemohli vzpamatovat z toho co vidí.
„Co to má být?!“ ptala se Alena. „Jsme vůbec ještě ve škole? To…to není možné.“
„Já nevím. O tomhle jsem v životě neslyšel.“
„Co budeme dělat? Půjdeme dál?“
„Asi ano, stejně nám nejspíš nic jiného nezbývá.“



Evino astrální tělo se ocitlo opět v temné chodbě. Teď už v ní ovšem viděla. Jako by ji osvětlily paprsky denního světla. Žádné se sem ale dostat nemohly. Muselo to tedy být tím, že je teď v astrálu. Takto si ale chodbu opravdu nepředstavovala. Zdi byly z nijak neupravených kamenů. Jednoduše jako by někdo chodbu vysekal do skály. Chvíli se tomu podivovala. Pak si řekla, že by měla postoupit. Pomyslela tedy na to, že chce být tam, kde jsou teď Pavel a Alča. Octla se v prostorné zářivé jeskyni. Ohromeně zírala na tu nádheru a pak před sebou spatřila Alču s Pavlem. Zavolala na ně, ale oni ji neslyšeli. Jistě, jsem vlastně duch a ducha slyšet nemohou. Pomyslela si. K čemu mi ale potom je, že jsem je našla? Svoje fyzické tělo sem nedostanu.
Byla ráda, že je našla a že jsou v pořádku, ale nemohla jim nijak dát vědět, že tu s nimi je. Řekla si, že se je tedy bude muset pokusit najít ve fyzickém těle. Pomyslela tedy na to, že by chtěla zpět. Nic se však nestalo. Stále byla tady. Zkusila to znovu, ale zase nic. Vyděsila se, že už se nebude moci vrátit. Zkusila pomyslet, že chce být u svého těla a v okamžiku tam byla. Tohle jde, ale jak to, že se nemohu vrátit?
Byla zoufalá. Potřebovala zpátky své tělo.



Alena a Pavel šli zatím dál jeskyní a čím dál šli, tím víc se rozšiřovala. Leskla se všemi možnými barvami. Byla to skutečně nádhera. Po chvíli spatřili malý vodopád, který nejspíš vycházel z nějakého nadzemního jezera a spadal do jezírka, které bylo před nimi. Z jezírka vytékala malá říčka, možná potok, jehož bublání se rozeznívalo v zákrutech jeskynní chodby.
Nebyly zde už žádné další chodby.
„Co teď?“ Byla to otázka, na kterou už ani zoufalá Alena nečekala odpověď.
Ale Pavel se jen tak nevzdával. „Navrhoval bych, abychom šli dál potokem. Myslím, že je to nejlepší řešení, protože když se vrátíme zpět, Evu stejně nenajdeme a akorát se sami ztratíme. Takhle máme šanci dostat se z jeskyně někam ven a odtamtud už jen stačí najít školu a informovat někoho o Evě. A navíc třeba už dokonce sama našla cestu zpět.“
Alena se bála, ale nezbylo jí než souhlasit.
„Měli bychom se alespoň trochu vysvléci,“ řekl s potutelným úsměvem Pavel. „Možná budeme muset plavat a přebytečné oblečení by to zbytečně znesnadňovalo.“
Alena se začervenala a rozpačitě přikývla. I přesto, že se jí nechtělo, uznala, že má v tomhle Pavel pravdu.
Oba si tedy sundali boty, kalhoty a saka od uniforem. Pavel si sundal i košili. Alena váhala, měla pod ní ještě tílko, ale přesto se nechtěla tak moc odhalovat. Pavel na ní zkoumavě pohlédl. Měla tenké, bílé nohy, na sobě jen kalhotky a košili. „Copak, tu si nesundáš?“ provokoval ji se smíchem. „Stejně mám pod ní ještě tílko,“ odsekla dotčeně.
„No vidíš, to ti stačí. Dolů s tou košilí, nestyď se, já tě neukousnu.“
Nakonec si ji tedy sundala a oba vlezli do vody. Byla docela studená, ale sahala jim jen po pás. Brodili se jezerem a poté dál potokem. Potok se začal rozšiřovat a hloubka byla stále větší. Tady už museli plavat. Po nějaké době již byli plaváním vyčerpaní. Vyhlédli si velký plochý kámen vyčnívající ze skalní stěny a vylezli na něj. Tam si sedli, aby si odpočali. Byla jim zima. Pavel jemně objal Alenu kolem ramen. „Takhle se lépe zahřejeme,“ vysvětloval na obhajobu svého chování. Alena nic nenamítala a ještě těsněji se k Pavlovi přitulila. Přesto, že se klepala zimou a v sobě měla stále strach z toho, co bude dál, pocítila v sobě v tuto chvíli zvláštní pocit štěstí.
Oba byli dost unavení a tak ve vzájemném objetí rychle usnuli.