Příběh prababičky 2. díl

Pavel se probudil první. Nechtěl Alenu budit, tak hezky mu spala v náručí. Chvíli si ji prohlížel. Byla docela hezká. Měla rovné světle hnědé vlasy, které jí sahaly po ramena, bledý, jemně pihatý obličej s malým nosem a plnými rty. Její postava byla drobná, pod vlhkým tílkem se jí rýsovalo nepříliš velké poprsí. Nakonec ji jemně vzbudil s tím, že by měli plavat dál. Chvíli jí trvalo, než se úplně probrala a uvědomila si, kde je. Mírně se od Pavla odtáhla, jako by snad v sobě pocítila špetku studu za to, že spala v jeho objetí.
Znovu vlezli do vody a plavali dál. Po nějaké době se jeskyně začínala rozšiřovat a vplavali do dalšího jezírka. Jeskyně tu byla obrovská a kolem jezírka byla velká plocha pevniny. Vylezli na břeh, aby se podívali, jestli odtud nevedou nějaké chodby. Všude dokola však jen skalní stěny. Z jezírka ale tentokrát vytékaly dva užší potoky. Měli tedy dvě možnosti. Rozhodli se, že si napřed trochu odpočinou. Seděli mlčky vedle sebe. Pavel pohlédl na Alenu. Cítila na sobě jeho pohled, ale zdráhala se na něj otočit tvář. Vzal ji za ruku. Teď na něho pohlédla. Byl tak krásný, měl jasně modré oči, mužné, ostré rysy ve tváři a tmavé delší vlasy měl teď nezbedně rozcuchané. Za zmínku stálo i jeho štíhlé tělo, nebyl přímo svalovec, ale měl ho hezky vytvarované. Zastyděla se a pokusila se odtáhnout ruku, stiskl ji však ještě pevněji. Něžně si Alenu přitáhl k sobě. Roztřásla se. Pohladil její tvář a jemně ji na ni políbil. Potom přitiskl svá ústa na její. Aleně bušilo srdce tak, že myslela, že jí vyletí z těla. Pavel ji krátce políbil. Pak znovu, znovu a znovu. Alena byla jako očarovaná, líbala se s Pavlem a zdálo se jí, jako by se čas zastavil. Pavel ji začal hladit po těle, běhal jí z toho mráz po zádech. Náhle se od něho prudce odtáhla. „Co je?“ divil se Pavel.
„Co si o sobě myslíš?“ obořila se na něj.
„Bylo to přece hezké nebo ne?“
„Možná…, ale nebudeš mě tu osahávat, to fakt ne!“
„Dobře, promiň, nevěděl jsem, že tě to tak vezme.“ Odvrátil od ní tvář. „Už bychom měli asi plavat dál…“
„Dobře.“
Chtěla vlézt do vody, když najednou spatřila něco, čeho si před tím nevšimla. Leželo to kousek od nich. Šla se na to podívat zblízka. „Panebože!“ vykřikla.
„Co se děje?“ Pavel se šel podívat na místo, kde stála. „Ach… Co to sakra…? Kde se tu vzala?!“
Byla to lidská kostra.
„Podívej se támhle,“ řekl Pavel. Kousek od místa, kde ležela kostra, byly další dvě.
„Pavle, co se jim mohlo stát? To je hrozné.“
„Netuším, ale radši odtud vypadnem.“
Ze dvou potoků si vybrali ten, co vypadal širší. Po nějaké době se začínal čím dál více zužovat a byl tak mělký, že už nemohli plavat, museli se znovu brodit. Voda jim sahala jen po kolena. Pavel se začínal obávat, aby se potok nezúžil natolik, že by se mezi skalními stěnami už neprotáhli. Museli by se brodit zpět. Proud v potoce sice nebyl nijak zvlášť silný, ale přesto by jít zpátky proti němu nebylo příjemné. Navíc už se nechtěl znovu vracet do jeskyně se třemi kostrami. Celou dobu musel myslet na to, co se asi těm lidem přihodilo.
Zatím se jim naštěstí stále dařilo se průrvou protáhnout. Museli jít samozřejmě za sebou. Pavel šel první. Náhle mu podjela noha. Vykřikl. Narazil na prohlubeň s vodním vírem. Vír ho okamžitě stáhl pod hladinu. Snažil se z něho dostat, ale nešlo to, stahoval ho stále hloub a hloub. Musela to být pořádná díra. Nemohl dýchat a vír s ním mrskal sem a tam. Věděl, že tohle nepřežije.
Alena křičela, do očí jí vtryskly slzy, nemohla Pavlovi nijak pomoci. Couvala co nejdál od víru, aby ji také nestáhl. Brodila se zpět proti proudu a celou dobu nepřestávala brečet. Když se dostala zpět do jeskyně, byla naprosto vyčerpaná. Vylezla na břeh. Nevšímala si koster, byla už příliš vyděšená na to, aby se jich ještě bála. Slzy už jí došly, síly také. Ihned usnula. Když se probudila, znovu se rozbrečela. Myslela na Pavla a na to jak se teď sama zvládne odsud dostat. Musí zkusit ten druhý potok. Nic jiného jí nezbývá.
Vlezla tedy do vody. Druhý potok byl o něco užší než ten první, ale hloubka v něm byla zhruba stejná.
Brodila se už docela dlouho, když najednou v dálce spatřila světlo. Poskočilo jí srdce. To musí být východ z jeskyně! Přidala do kroku. A opravdu! Před sebou spatřila otvor, z něhož potok vytékal ven do lesa. Vyšla z jeskyně, po dlouhé době konečně na denní světlo. Vylezla z potoka na břeh.



Eva se bezmocně vznášela nad svým tělem. Hlavou jí pluly otázky, jak se sem dostala, jak se dostane zpět… Najednou se před ní objevili tři studenti. Byli také v astrálu jako ona. Že jsou studenti, poznala podle studentských uniforem, co měli na sobě. Byly to dvě dívky asi ve stejném věku jako ona a kluk, který mohl být tak o rok, o dva starší.
„Kdo jste?“ promluvila na ně.
Slova se ujala jedna z dívek. „Povím ti teď náš příběh. Zasloužíš si ho slyšet a dozvědět se proč jsi tu… Naše matka je profesorkou na této škole. Nejspíš ji znáš, jmenuje se Stenová. To ona zařídila, že jsi teď tady. Jde o to, že před dvěma lety jsme se já a moji sourozenci procházeli školními chodbami a dostali jsme se do temné chodby, kterou jsme neznali. Měli jsme sebou lampy a tak jsme si ji mohli dobře prohlédnout. Byla to obyčejná chodba jako všechny ostatní, jen bez jakýchkoli světel. Jedna lampa nám sice nešťastně upadla na zem, ale stále jsme měli ještě dvě. Tak jsme šli dál a došli do další chodby. Ta se ovšem již změnila. Podlaha i stěny byli kamenné, zkrátka jeskynní chodba. Měli jsme trochu strach, ale vzrušovalo nás dobrodružství, a tak jsme šli dál. Náhle nás oslnilo světlo. Stáli jsme před prostornou jeskynní, která se třpytila množstvím lesklých kamenů. Rozhodli jsme se, že ji prozkoumáme. Došli jsme k jezírku, z kterého vedl potok. Nebyli zde žádné chodby, tak jsme se rozhodli jít dál potokem. Dostali jsme se k dalšímu jezírku. Náhle se odněkud z hloubky sebral vodní vír a všechny nás stáhl pod hladinu. Neměli jsme žádnou šanci, vzal si nás do hlubin. Naši duchové se však zachovali a tak se matka při jednom ze svých astrálních výletů dozvěděla, co se nám stalo přímo od nás. Samozřejmě ji to hrozně vzalo. Nehodlala se smířit s tím, že jsme jen astrální těla a vymyslela plán, s jehož pomocí nám obstará těla, do kterých nás přemístí. Je velmi zkušená a znalá a věděla, že to dokáže. Trvalo jí dva roky, než si vybrala vhodná těla. Tím jedním, jak už ti možná došlo, jsi ty. No a ty další, tvoje kamarádka a ten kluk. S pomocí ovlivnění vaší mysli vás nalákala do temných chodeb a doufala, že si vás někde vyzvedne. Jenomže ti dva utekli do nitra jeskyně, kam se ona nemůže dostat. Tady jsi zůstala ty. Matka tě našla v této třídě a přivolala tě do astrálu. Má tedy tělo pro jednu z nás.
Eva nebyla schopna slova. Znovu si přehrávala v mysli to, co jí ta dívka sdělila. Byla v šoku. Když se trochu vzpamatovala, chtěla vědět víc. „A když Pavel upadl, to ho také přivolala do astrálu? Jak to, že on tam nezůstal?“
„Protože jste ho dostali zpátky. Matka nevěděla, že je s vámi a v té chodbě si vás nevšimla. Kdyby teď někdo zatřásl s tvým tělem, byla bys také zachráněna.“
„Ach bože,“ Eva byla vyděšená. „A vy…vy souhlasíte s tím, co ona dělá? To vám nevadí, že budete žít v těle někoho jiného?“
„Víš, i kdybychom nesouhlasili, máme smůlu, matka nás chce zpátky a proti tomu nic neuděláme. Ale my jsme rádi, že to pro nás dělá. V astrálu to sice není vůbec špatné, ale být tu tak dlouho a nemoci žít normálním životem, člověka prostě nebaví.“
„Ale vždyť jste mrtvý!“ rozkřičela se Eva. „Nemáte právo brát mi moje tělo!“



Alena se rozhlížela po lese. Musela teď najít cestu ke škole. Věděla, že v okolí je několik lesů, ale nevěděla, ve kterém z nich se nachází a kudy se má vydat. Zvolila cestu, kde byl les řidší. Brzy se z lesa dostala na kraj velkého pole. V dálce za ním uviděla nějaké domy. Musela to zkusit. Vydala se tedy přes pole. Po nějaké době došla na kraj města. Spadl jí kámen ze srdce. Toto město znala, tady je její škola. Šla známou silnicí, pak několika uličkami, až došla ke škole. Ihned běžela do sborovny, kde vyložila profesorům vše, co se stalo.



Paní Stenová při Alenině vyprávění přítomna nebyla. Měla teď na práci jiné věci. Její fyzické tělo leželo vedle Evina a drželo ji za ruku. Její astrální bylo s Evou a třemi dětmi.
Eva sledovala, jak profesorka Stenová bere za ruku jednu ze svých dcer a omlouvá se ostatním dvěma dětem, že pro ně zatím těla nemá a slibovala, že jim je již brzy obstará. Potom se držíc svou dceru Sáru za ruku vrátila do svého těla a ji vtáhla do Evina.
Eva na to jen zoufale zírala, křičela, brečela, nadávala, ale nic z ní nevycházelo. Bratr a sestra zmizeli pryč. Zůstala tu sama, zoufalá a s tím, že už nikdy nebude mít své tělo, že už nebude moci žít normálním životem. Kdy si na to zvykne? Jestli vůbec někdy…



Profesorka Stenová se svou dcerou v Evině těle vešla do kabinetu. „Našla jsem ji v jedné staré učebně,“ oznámila přítomným. Alena, která byla právě na konci svého vyprávění, zmlkla a rozběhla se ke dveřím obejmout Evu. Stiskla ji v náručí a rozplakala se. „Já jsem tak ráda, že jsi naživu. Pavel…Pavel…on…umřel…“
Sára mlčela, bylo jí zvláštně v novém těle a teď navíc pocítila výčitky kvůli dívce, která ji tu objímala.



Pavlovo tělo nebylo nalezeno, stejně jako před dvěma lety těla ztracených dětí Stenových. Nikdo nešel hloub do jeskyně. Vchod do ní však již napořád zazdili, aby už nikdy nedošlo k dalšímu neštěstí.



Eva bloudící astrálním světem se brzy setkala s Pavlem. Zděsila se, když zjistila, že je mrtvý, vyslechla jeho příběh a pověděla mu svůj. Domluvili se spolu, že musí dát vědět profesorům o paní Stenové a zabránit tak, aby si našla další dvě oběti. Přidali se tedy k několika profesorům na jejich astrálním výletě a o všem je informovali. Ti potom profesorku Stenovou ze školy vyhodili a duše jejích dvou dětí navždy vypudili z astrálního světa, aby už neměla důvod hledat další oběti. Evě její tělo však už vrátit nedokázali. Sáru v jejím těle ovšem už na škole studovat nenechali a tak musela odejít se svou matkou, výčitkami a pochybnostmi nad tím, co udělali.
Když se Alena dozvěděla, jak vše doopravdy bylo, byla v šoku. Zdálo se jí, že s Evou poté události nebylo něco v pořádku, nepoznávala ji. Teď už věděla proč. Přišla o nejlepší kamarádku. Bude ji ale snad moci potkávat, až se naučí astrálně cestovat. A Pavla také. Vzpomínala na to, jak se spolu líbali, a brečela. Teď je s ním Eva. Snad jim spolu bude dobře. Alespoň tam nemusí být sami. A někdy je navštíví. Určitě.



Tento příběh vyprávěla má prababička mé babičce, ta mé matce a ta mně.