Začátek

3.října, roku 2007

"Zlato!" Zabouchli se za Jakem Blearem vchodové dveře malého londýnského bytu. S nadšeným úsměvem se řítil do obývacího pokoje, kde se u dveří od koupelny objevila tvář jeho jediné dcery.
Mě.
"Vyhrál jsi v loterii?" sušila jsem si vlasy ručníkem a přitom jsem se snažila nespouštět z něj aspoň jedno oko. Příliš to nešlo, ale jeho, stále se rozšiřující se, úsměv se mi přehlédnout nepodařilo.
"Klidně bych to tak nazval. Závěť je dneškem počínaje platná a tak mi… ." zaštrachal v kapse svého právnického obleku a vylovil svazek cinkajících… "… Ted, jakožto oficiální vykonavatel závěti, předal klíče od našeho nového domu!" Jeho zářivý úsměv neměl daleko k tomu aby začal házet na okolí prasátka. Smůla, že je zase zamračeno.
Takže je to tady? Brzo se budu stěhovat z Londýna. Příliš se mi k tomu nechce, ale…
Co to plácám? Většina lidí ve škole se mnou neprohodí slovo, kluci mě považují za jednoho z nich, sígra co je u každé lotroviny. Kluka tu nemám a vzhledem k nabídce, ani po něm netoužím.
"Chtěl jsem ti ukázat fotky."
"Ty od něj máš fotky?"
Podíval se na mě, jako by právě zjistil, že jsem adoptovaná a je tudíž nemožné abych v sobě skrývala (většinou se mi to celkem daří) jeho DNA. Ostatně vzápětí dostál své právnické pověsti, když si správně vyložil můj výraz.
"Čí geny jsi to proboha zdědila?" Poklepáním na mou hlavu si jen ověřil jak je ona schránka dutá. "Pochopitelně, že mám fotky. Od notáře. Sice je to focené před pár desítkami let, takže není úplně v tomhle stavu."
Ukázal mi menší vilku, bez fasády s nádherně vyřezávanými vchodovými dveřmi. Jeden z obrázků dokonce zachycoval složitě zdobené klepadlo. Muselo to být focené za zvláště pěkného dne, protože slunce prosvětlovalo velkými okny všechny pokoje, naleštěné dřevěné podlahy, rozevláté záclony, zlaté kyvadlo stojatých hodin se v tom světle nádherně lesklo.Všechny tyhle fotky vypadaly kouzelně, jako vystřižené z pohádky a kompletně vystrnadily podivné mrazení v mých zádech.

21.ledna, roku 2008

Naše auto brázdilo zasněženou cestu směrem od Banbury na sever, k Middletonu. Nijak jsme nespěchali. Když se krajina začala měnit z městských ulic na úžasně romantické krajiny a já přišla o svůj objekt zájmu. Nemohla jsem už okukovat z pomale se táhnoucí rachotiny výlohy, rychle jsem si uvědomila, jak se kolem nás rozlévá ticho.
Táta se nadechl, vydechl, znovu nadechl a zavřel pusu. U něj neobvyklé. Očividně mu šrotuje, co na dům řeknu.
Jedu tam poprvé a už teď doufám, že ne naposledy. Z fotek jsem si hned zabrala pokoj, přičemž z jeho výrazu mi bylo jasné, že jsem mu ukradla ložnici. Okno na východ, strop zešikmený s tmavě natřenými, viditelnými trámy.
Znovu jsem na něj stočila pohled. Nervózně těkal očima po lehce zasněžené vozovce, potom palubní desce s havajskou tanečnicí, potom se na mě pokusil pozitivně usmát, ale jeho výtvor připomínal jepici v posledním tažení, měl k původně zamýšlené grimase na míle daleko.
Za to mě tím roztáhnul koutky do neuvěřitelné šíře, kterou nestíhaly pobírat ani moje plíce. Plácla jsem rukou do rádia a z repráků se začaly zvuky, vzdáleně se podobající klasickým nabušeným songům, písničky Mr. Politician od YT. Smích mě, ale přešel ve chvíli, kdy naše auto zaparkovalo na zarostlé příjezdové cestě a mě se naskytnul pohled na vymlácená okna, střepy rozházené kolem domu. Některé cihly vypadaly, že v příští chvíli dobrovolně opustí své místo a uchýlí se do prašného ráje. Ze zahrady za domem čouhaly zpoza rozpadlého plotu metrové kopřivy. Na nich a na plevely, která porostla dům, tál včera napadlý sníh.
"Bude to chtít hodně práce. Však mám na to celý půlrok. V srpnu už tu bude fajn. Okna vyměním, vysekáme kopřivy, kůlnu opravím. A ze zady by se dala udělat skvělá terasa. Budeme tam mít malé… ." chodil z jednoho koutu na druhý, chvíli mě táhnul na zahradu, potom zase do domu a pořád vykládal a snil, co kde bude, jak co spraví.
Já ze sebe nedokázal vytáhnout jediné slůvko. Když mě strčil do dveří od obýváku, stáhnul z několika kusů nábytku bílá prostěradla a shodil mě do sedu na gauč, podél páteře se mi rozjela vlna chladu, naskočila mi husí kůže a docházel mi dech, jako mě něco drželo za kotník a táhlo ke dnu, nade mnou se uzavírala hladina. A já jen viděla spousty bublinek jak mi mlží pohled skrz vodu.
*
Seděla jsem na gauči v našem domě a hleděla na tikající hodiny. kyvadlo brázdilo vzduch a mě odpočítávalo čas. Vždyť délku mého života si dávno spočítali doktoři. Rodiče se mnou celé moje dětství jezdili po všemožných koutech světa, platili na výzkum léčby rakoviny hříšné peníze, ale vše je marné. A vždy bylo.
Stále, i se zavřenýma očima, se přede mnou houpalo kyvadlo ze strany na stranu. Pokojem se linulo pravidelné tik a tak.
Plavala jsem v hlubině. Kolem voda, tma a stejný rytmický zvuk. Rezonoval kapalinou kolem, odečítal můj čas, ale potom… .
Kolem se rozlehl další zvuk a po něm ticho. Zvedla jsem hlavu, kde jsem tušila hladinu. Tlak vody mi už drtil ušní bubínky, plíce mi svíral nedostatek kyslíku.
Nade mnou, v jediném místě, kde se vzdáleně rýsovalo cosi jako světlo a snad i hladina, mi už tak chatrný výhled zastínila postava. Kopala nohama a tak ke posílala vlny, co se následovně rozprostřely do nicoty, ale vířily tak kolem mě gejzíry bublinek. Bylo vidět, že stále drží hlavu nad vodou a já ze zytků sil vyplavala kousek blíž k ní. Jenže dno mě znovu začalo stahovat níže a níž.
Sotva jsem se posunula k lepšímu, můj starý, krátký a bezcenný život mě volal k sobě.
Měla jsem poslední šanci. Chytit se.